„Velmi překvapující je zjištění, že řada zdravotně postižených nemá zájem si nalézt plnohodnotné zaměstnání a raději zůstává dobrovolně nezaměstnaná,“ napsala mimo jiné v resumé studentka Markéta Adamová. Pročetli jsme pozorně její bakalářskou práci a zde jsou některé – přímé citace jsme korektorsky neupravovali “ postřehy...
O zdravotně postižených
Předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Markéta Pekarová Adamová vystudovala v letech 2005 a 2008 bakalářský obor andragogika a personální řízení na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK) v Praze. K její bakalářské práci se ParlamentníListy.cz dostaly snadno. Na webu FF UK stačí kliknout na záložku knihovna a tam do centrálního vyhledávače UKAŽ napsat téma Zaměstnavatelnost zdravotně postižených občanů – Pekarová Adamová to má ve svém životopise – a můžete si celou práci stáhnout.
„Odmítání zapojení se do pracovního života většinové společnosti může znamenat řadu problémů nejen pro zdravotně postižené, ale i pro společnost. V dnešní době, kdy obyvatelstvo stárne a chybí kvalitní pracovníci v mnoha odvětvích hospodářství, mohou představovat i zdravotně postižení kvalitní pracovní sílu, jejíž ekonomický potenciál je třeba zohledňovat. Společnost si tento aspekt ale stále ještě neuvědomuje a ani samotní zdravotně postižení se takto stále ještě nevnímají. Tuto skutečnost je třeba změnit. Jako vhodný prostředek ke změně vidím větší otevřenost většinové společnosti k její vlastní diverzitě, čehož lze dosáhnout pouze změnou myšlení a postojů společnosti. Tato změna však nenastane ze dne na den,“ uvedla dále v resumé na začátku bakalářky.
V úvodu se pak zabývala pojmem práce: „K našemu každodennímu životu patří práce, ať už v jakékoliv podobě. V práci se lidé realizují, uskutečňují své vize, setkávají se s dalšími lidmi, uspokojují svoji potřebu být prospěšní ostatním. Práce dává našim životům smysl. Předpokladem pro to, abychom mohli pracovat, je taková kombinace našich schopností, dovedností, odhodlání a energie, která umožní vykonávat nějakou činnost. Každý má tuto kombinaci sestavenou z jiného poměru jednotlivých složek. Ale věřím, že opravdu každý tuto možnost má.“ Dále pak píše, že se „dnes často hovoří o tom, že podle toho, jak se chová společnost k zdravotně postiženým, se usuzuje její vyspělost“.
Další zajímavé výpisky...
Bakalářku odevzdala v roce 2008. Tehdy, jak odzdrojovala a napsala, žilo na světě asi 500 milionů lidí se zdravotním znevýhodněním, v Evropské unii tvořily osoby se zdravotním postižením 10 procent populace a u nás žilo více než milion zdravotně postižených. V roce 2006 vyplatil stát na invalidních důchodech celkově přes 49 mld. Kč.
„Prostředí, ve kterém mohou pracovat zdravotně postižení, se výrazně neliší od možností, které mají zdraví občané. Naopak je vhodné podněcovat snahu o uplatnění na otevřeném trhu práce. Kvalifikovaný jedinec se může uplatnit jak v samostatném podnikání, tak v běžném podniku jako zaměstnanec, mimo to existuje především pro těžce zdravotně postižené řada chráněných dílen, významný je také podíl zaměstnavatelů s více než 50% podílem zdravotně postižených zaměstnanců,“ napsala v kapitole Možnosti zaměstnávání zdravotně postižených osob. A ještě o kus dál pokračovala: „Dle názorů kritiků tohoto pojmu lze společenskou odpovědnost firem považovat především za marketingový tah, který je navíc velmi módní. Domnívám se, že takto jednoznačně odsuzovat tuto myšlenku je nevhodné, ač se samozřejmě u řady podniků může jednat o strategické a promyšlené budování pozitivní image ve společnosti, ani to však nepovažuji za odsouzeníhodné, v ostrém prostředí, které na podnikatelské úrovni panuje, se jedná o zcela pochopitelné jednání.“
Na začátku třetí kapitoly Podpora zaměstnávání zdravotně postižených mimo jiné uvedla: „Přístup k práci je zcela individuální, jak v případě zdravých jedinců, tak samozřejmě i v případě jedinců se zdravotním postižením. I v případě zdravých osob existuje podíl těch, kteří, ačkoliv pracovat mohou, zůstávají dobrovolně nezaměstnaní. A nejinak je tomu u zdravotně postižených občanů, a dle mého dosavadního zjištění je v případě zdravotně postižených tato dobrovolná nezaměstnanost častější. Z celkových statistik nezaměstnanosti zdravotně postižených se ale nedozvídáme právě podíl těch, kteří jsou nezaměstnáni dobrovolně. Získat takovou statistiku je bohužel prakticky nemožné a domnívám se, že podobná data se ani cíleně nesbírají.“
Ing. Markéta Pekarová Adamová
„V zrcadle toho, že práce je (jak se shodují nejen odborníci) jednou ze základních součástí života, je problematice existence poměrně velké skupiny osob, které se jí dobrovolně vzdávají (včetně jejího přínosu finančního), jistě důležité věnovat pozornost a nezavírat před tímto problémem oči, jako to některé organizace, zabývající se problematikou zaměstnávání zdravotně postižených, činí. Na společnost sice více zapůsobí obraz zdravotně postižených jako 'obětí' handicapu, avšak i toto působení pak nemusí mít pozitivní vliv na změnu chování široké veřejnosti. Budou-li zdravotně postižení chápáni jako osoby, kterým je nutné se vším pomáhat a z hlediska společnosti bude jejich vada de facto neakceptována, může to mít pro ně efekt segregační, ačkoliv zpočátku možná neuvědomovaný,“ pokračovala.
Studentka a docent
Dost toho napsala o projektu Práce bez bariér financovaného z prostředků programu JPD3. „Závěrečnou hodnotící zprávu projektu Práce bez bariér se mi bohužel nepodařilo získat. Vedoucí projektu mi ji nemohla poskytnout, protože se prý stále ještě k evaluace projektu ještě stále neproběhla v plném rozsahu. Za největší problémy, které vyplynuly z hodnocení kurzů v rámci projektu, považuje paní Melková (2008, osobní sdělení) nedostatečnou motivaci zdravotně postižených, která by zřejmě mohla být vyšší v případě, že by si museli část kurzů hradit alespoň symbolickou částkou,“ vysvětlila. Gabriela Melková byla v té době vedoucí projektu Práce bez bariér a JPD3 je jednotný programový dokument pro cíl 3, tedy jeden z programů Evropského sociálního fondu (ESF) z padesáti procent financovaný ESF a druhá polovina z národních veřejných zdrojů.
Hlouběji se nakonec zabývala jen zrakově postiženými, což v úvodu vysvětluje tím, že „se věnuje jedněm z nejobtížněji překonatelných postižení“. V závěrečné kapitole Zrakově postižení a jejich pracovní uplatnění také napsala: „Tím se dostáváme k dalšímu poměrně častému problému – pozice a obory, které jsou tradičně považovány za vhodné pro zrakově postižené, jsou často finančně velmi nízce hodnocené a proto se ani postiženému nevyplatí začít na takové pozici pracovat. Někteří zaměstnavatelé (a bohužel se jedná o podstatnou část) dokonce přistupují k zdravotně postiženému jako k levnější pracovní síle. Tento postoj je silně diskriminační a myšlení zaměstnavatelů je třeba změnit.“ Práce má bez příloh kolem pětapadesáti stránek.
Markéta Pekarová Adamová pochází ze skromných poměrů. Narodila se jako nejstarší ze tří dětí do rodiny švadleny a řezníka. Studia si musela doma vybojovat. Po absolvování Gymnázia ve Svitavách se přestěhovala do Prahy. Zde souběžně s bakalářským studiem pracovala v obchodním oddělení společnosti T-Mobile Czech Republic. „Živit se sama při studiích nebylo vždy snadné, ale hodně mi to do života dalo,“ píše na svém webu. Pak pracovala v personální a vzdělávací agentuře a pokračovala ve studiích na Českém vysokém učení technickém v oboru Ekonomie a management průmyslu. Ostatně její diplomovou prací už jsme se zabývali.
Vedoucím její bakalářské práce byl docent Jaroslav Mužík, který je dnes akademickým pracovníkem Univerzity Jana Amose Komenského v Praze. Ve svém životopise píše: „Z dosud neobjasněných a těžko pochopitelných důvodů jsem v patnácti letech po ukončení základní devítileté školy nastoupil do střední vojenské školy (gymnázia) v Moravské Třebové. Tam jsem také v roce 1968 maturoval a pak zahájil studium na vysoké vojenské škole – Vojenské politické akademii v Praze. Střední vojenská škola byl určitě omyl, nebylo to nic pro mne, pro moji povahu, pro zájmy. Byla organizována po sovětském vzoru jako dril. Situace se zlepšila v roce 1968 po přechodu na Vojenskou politickou akademii. Ani dráha budoucího politruka armády se pro mne nezdála ta pravá ... Obrodný proces takzvaného pražského jara se stal pro moji životní orientaci doslova klíčový. Kvůli tehdejší angažovanosti jsem musel v roce 1969 odejít ze školy i armády. Když se na celou věc podívám dnes s odstupem, tak mohu říci, že moje vojenská kariéra má i svoje klady. Život mě naučil ... být samostatný, postarat se sám o sebe ... nevěřit tolik v ideály a sny.“
Předsedkyně TOP 09 Adamová Pekarová sice na naše dotazy nereflektovala, ale kupodivu odpověděla: „Stejně, jako je v pořádku má diplomová práce (což Parlamentní listy již konstatovaly), je v pořádku i má bakalářská práce a splňuje náležitosti kvalifikační práce, jak si může každý (tedy i vy) ověřit v systému https://theses.cz. Jsem moc ráda, že i patnáct let po jejím napsání je o ni zájem, protože téma zaměstnávání zdravotně postižených považuji za nesmírně důležité.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
mravní bahno
