Starší paní venčící malého psíka prochází ulicí a pomalu obchází květinový keř, který přesahuje na ulici přes typický nízký anglický plůtek, na němž je cedulka s ručně napsanou žádostí zřejmě majitele domku: „Prosím, hlídejte své psy, aby do těchto květin nečůrali“. Paní prochází spořádaně s psíkem, který se neopomene na chvilku zastavit u chumlu květin a zvědavě začuchat. Zastaví se a nechce se mu pokračovat v cestě, paní ho musí nutit. „Pojď, to si to tady asi označkovaly lišky,“ obrací se ke mně, a já se zastavím, aby paní s psíkem mohli po úzkém chodníku projít. Angličané milují drobné zdvořilosti, které vás nic nestojí a umožňují s kolemjdoucím začít nezávaznou konverzaci, kde se i třeba při drobném strknutí do druhého začnou obě strany té druhé přehnaně omlouvat a ta druhá různými anglickými frázemi bere vinu na sebe či se snaží rozsah škod bagatelizovat.

„To víte, pejska samozřejmě ohlídáte, ale lišky ne, ty vybíhají po setmění a rejdí všude a samy pro sebe pak vzájemně značkují různé kouty, a je to tady pak celé počůrané. Psi to samozřejmě cítí a hned to chtějí taky označkovat.“

Sousedé se vzájemně prosí, aby jejich květiny neočůrávali psí mazlíčci. Lišky toho ale nedbají. FOTO: Jane Frank

Prohodím s paní pár vět o tom, jak je neuvěřitelné, že v Londýně žije přes deset tisíc lišek, které se z původního daleko menšího množství v metropoli postupem času rozmnožily podle ochránců divoké zvěře i kvůli tomu, že v přelidněném městě si vždy najdou něco k jídlu.