Mobil vám šlohnou rovnou u ucha. Byli jsme v Londýně, odkud prchají Britové

Starší paní venčící malého psíka prochází ulicí a pomalu obchází květinový keř, který přesahuje na ulici přes typický nízký anglický plůtek, na němž je cedulka s ručně napsanou žádostí zřejmě majitele domku ,prosím, hlídejte své psy, aby do těchto květin nečůrali'. Paní prochází spořádaně s psíkem, který se neopomene na chvilku zastavit u chumlu květin a zvědavě začuchat. Zastaví se a nechce se mu pokračovat v cestě, paní ho musí nutit. „Pojď, to si to tady asi označkovaly lišky,” obrací se ke mě, která se zastavím, aby paní s psíkem mohli po úzkém chodníku projít. Angličané milují drobné zdvořilosti, které vás nic nestojí a umožňují s kolemjdoucím začít nezávaznou konverzaci, kde se i třeba při drobném strknutí do druhého začnou obě strany té druhé přehnaně omlouvat a ta druhá různými anglickými frázemi bere vinu na sebe či se snaží rozsah škod bagatelizovat.

„To víte, pejska samozřejmě ohlídáte, ale lišky ne, ty vybíhají po setmění a rejdí všude a samy pro sebe pak vzájemně značkují různé kouty, a je to tady pak celé počůrané. Psi to samozřejmě cítí a hned to chtějí taky označkovat.”

Sousedé se vzájemně prosí, aby jejich květiny neočůrávali psí mazlíčci. Lišky toho ale nedbají. FOTO: Jane Frank

Prohodím s paní pár vět o tom, jak je neuvěřitelné, že v Londýně žije přes deset tisíc lišek, které se z původního daleko menšího množství v metropoli postupem času rozmnožily podle ochránců divoké zvěře i kvůli tomu, že v přelidněném městě si vždy najdou něco k jídlu.

Jejich oblíbeným cílem bývají malé zelené plastové popelničky určené pro kuchyňský odpad jako jsou odřezky a zbytky jídla. Ty se vyvážejí pravidelně každý týden, v každé londýnské čtvrti či městě jiný den, tam už to pak mají obhlédnuté místní lišky, důmyslně si koše otevírají, obsah vyhrabou a co tam je pro ně jedlého, to sní. Zbytek pak nechají rozhrabaný na ulici a odběhnou.

„I proto radši dáváme tu malou zelenou popelničku nahoru na plot nebo na velkou popelnici,” komentuje situaci Julia z přímořského města v East Sussex, která to ale liškám vynahrazuje jinak. Ty našly domov i v dalších anglických městech a stávají se příjemným koloritem a zpestřením obyvatel.

„Krmím je, na zahradě jim vždycky nechávám nějaké kuřecí maso, mají rádi kuřata nebo vajíčka, syrová samozřejmě anebo jedí taky granule pro psy,” dodává Julia, která je v důchodovém věku a kromě facebookové iniciativy ,Milujeme lišky', kde pravidelně sdílí fotky ,svých lišek', které ji pravidelně navštěvují a ona je krmí. Kromě toho je také členkou iniciativy Neighbourhood Watch / Sousedské hlídky. To je iniciativa, kdy se mohou tvořit sousedské komunity a hlídat ulici, v níž bydlí, tyto iniciativy bývají propojeny s nejbližším policejním okrskem, aby byl kontakt místních s policisty těsnější a fungovala tak lépe prevence.

Angličané prchají z Londýna

V Británii je rostoucí množství kriminality, na níž mají svůj podíl z odhadované třetiny migranti. Nejčastěji se vykrádají domy a byty, i proto má mnoho domků jak v Londýně, tak i v některých oblastech mimo Londýn nainstalované kamery propojené s aplikací v mobilním telefonu, kdy si lidé kontrolují, kdo k nim právě přišel. Někde pak fungují i oficiální sousedské hlídky.

Julie stojí na ulici před svým domkem v nedávno vybudovaném satelitním městečku blízko moře, a ukazuje na ceduli Neighbourhood Watch, která je výrazně vyvedena na začátku ulice a vstupu do objektu. Ten je otevřený, zahrádky jsou upravené a domky jako ze škatulky. Je vidět, že si prostor majitelé domků hlídají a pečují o něj.

Do přímořského města se odstěhovala s manželem v důchodu. „Bydleli jsme v Londýně a nedalo se to snést. Strašně moc lidí, pořád přibývají, a také ta kriminalita… Museli jste mít kameru a báli jste se večer vyjít na ulici, všude takové divné existence. Navíc vše tak drahé, nájmy, doprava, a teď také abychom prodali auto a kupovali si elektrické nebo hybrida, jak začaly platit ty nízkoemisní zóny před rokem,” vypočítává důvody, proč se odstěhovali z Londýna stejně jako velká část místních nových obyvatel. V Londýně od srpna předminulého roku začaly platit nízkoemisní zóny ve všech částech města. Pro lidi žijící ve městě i projíždějící to znamenalo buď si pořídit elektrické nebo hybridní auto či platit dvanáct liber za den za vjezd ve ,špinavém autě'.

„Mysleli jsme, že to tady s bezpečností bude lepší,” říká Julie. „A je, určitě ano, město je klidné, převažují tu Angličané nad ostatními etniky, to není jako v Londýně, jestli víte, jak to myslím,” odkazuje se na procentuální zastoupení bílého etnika, ať už Angličanů či bílých Evropanů, které i podle posledního sčítání lidu v roce 2021 a aktualizovaných údajů o rok později je pouze kolem 40 % a více jak 60 % obyvatel Londýna je tmavé pleti – afrického či asijského původu.

„Je to i proto, že původně se migranti umisťovali převážně v Londýně. Zatímco například v Německu se přerozdělovali podle koeficientu mezi spolkové země rovnoměrně v podstatě od začátku, tak v Británii se je snažily vlády vždy koncentrovat v Londýně, když to pak už nešlo, tak ve větších městech, je tu snaha ochránit anglický venkov, ale protože počet migrantů už přesáhl mez a Londýn je v podstatě plný, tak se začali posílat i mimo něj. Samozřejmě mnoho z nich je na severu Anglie, který láká migranty, jak legální, tak nelegální tím, že se tam žije levněji,” vysvětluje Steven Woolfe z Centra pro migraci a ekonomickou prosperitu.

„Nedávno ale i přes naše veškeré protesty vláda začala stavět nedaleko velký objekt pro nelegální migranty, chápete, to byla ještě konzervativní vláda, proto jsme taky nakonec hlasovali pro Labour Party, no ale teď je ta situace snad ještě horší… Ale každopádně tady jsme se přihlásili do projektu Sousedské hlídky a vzájemně jsme tu jako komunita a hlídáme si, kdo sem jde a máme tu kamery a všichni se známe, to je nejlepší prevence před kriminalitou a cizími lidmi, to v Londýně moc nejde. I když také se tam lidé snaží, ale v řadě domů nebydlí původní majitelé, nikdo normální nemůže žít v Londýně, tedy pokud tam nemusí pracovat, domy se tam kupují na investici, majitelé tam často nebydlí, pronajímají to i jako sharehousy, v těch malých domcích pak bydlí strašně moc lidí a střídají se, nemáte prostě vůbec přehled kolik lidí pak v ulici bydlí. Hodně starousedlíků to pak vzdalo a odstěhovalo se pryč. Prostě se na důchod stěhujeme pryč z Londýna.

Koneckonců i sem jsme se stěhovali za známými. Vždycky jsme je přijeli navštívit a když jsme viděli tu pohodu tady, tak jsme si řekli, že také utečeme. Prodali jsme domek v Londýně a koupili tady domek a zbytek úspor jsme nechali v penzijním fondu, o ty se nás důchodce teď snaží Keir Starmer, premiér, připravit. Kdybych to jen věděla, tak je prostě nevolím… Ale nebyla jiná možnost. Konzervativci zpackali, co šlo… No, teď budu už pořád volit Reform UK. Nikdy bych si nemyslela, že toho vejtahu Nigela Farage budu volit, ale ten je teď jediný, kdo opravdu říká jasně, že musíme vystoupit z Ženevské konvence, přestat přijímat migranty a začít dávat naši zemi do pořádku. Aspoň pro naše děti a vnoučata to musíme udělat. Je to smutné, ale je to tak. Jediné, co mě těší za poslední dobou je to, že jsem volila Katy Bourne, ta je jedna z mála Konzervativců, kteří při nás normálních lidech pořád stojí a dělá, co jde,” říká Julia z přímořského města v East Sussex, která působí ve zmíněném projektu Sousedská hlídka.

Nigel Farage, lídr Reform UK. FOTO: X účet Nigela Farage

Konzervativce Britové nenávidí

Katy Bourne je policejní komisařka pro Sussex, která v loňských květnových místních volbách jako jedna z mála Konzervativních političek / politiků přežila velké zemětřesení, kdy nespokojení lidé ukázali v komunálních volbách Konzervativcům, že už jich mají plné zuby a mnoho konzervativních politiků nahradili Labourističtí nebo Liberální demokratí či mnoho nezávislých. Politické tsunami tak bylo jasnou předzvěstí toho, co následovalo o dva měsíce později, kdy Labouristé vyhráli, po dvanácti letech vystřídali vládu Konzervativců, kteří navíc čelili obrovskému odlivu konzervativních voličů kvůli ,zpackanému Brexitu', kdy nedokázali splnit to, co brexitářům slíbili. To pak vedlo k odlivu mírnějších voličů k Labour Party či Liberálním demokratům a konzervativních k Reform UK, která od té doby začala masivně růst a i přesto, že ve volbách skončila jako třetí, nyní předběhla obě velké tradiční strany a stala se tak nejoblíbenější stranou.

Na potvrzení svého mandátu a své případné vítězství ve volbách si ale musí počkat ještě necelé čtyři roky. Nespokojenost s neustávající migrací, zvyšující se kriminalitou, inflací a rapidně upadající životní úrovní i represemi, které současná vláda uplatňuje v rámci takzvané hate speech, tedy nenávistných projevů na sítích a s tím spojeném hromadném zatýkání projevujícím se klepáním na dveře, zatýkáním před vyděšenými dětmi za to, co napsal jeden z jejich rodičů na sociálních sítích. I to přispívá k velké neoblíbenosti současné vlády a velkému napětí v britské společnosti, které se dokonce vůbec nedá srovnat s napětím, které v ní bylo během brexitu, což byla doba, kterou někteří političtí komentátoři dokonce přirovnávali k menší občanské válce mezi těmi, kteří v unii chtěli zůstat a těmi, kteří chtěli odejít.

„Zvyšuje se podíl kriminálních činů, které páchají recidivisté, zvyšuje se počet krádeží v obchodech s elektronikou a dokonce loupeží v obchodech, na ulicích. Tresty jsou mírné, prostě je nechávají jen tak jít, přitom se ví, že jsou to velmi často migranti, je to šokující,” řekla Katy Bourne včera pro konzervativní televizi GB News.

Ming the Grab - zona, za niž se v Londýně kradou mobily. FOTO: Jane Frank

V Londýně se obrovsky rozmohly krádeže mobilních telefonů přímo z rukou lidem, kteří telefonují nebo používají telefon během chůze. Nejčastěji to je na Oxford Street, což je nejrušnější nákupní ulice v Londýně. Společnost Curry´s v rámci kampaně dokonce před svým obchodem nalepila kolem chodníku jakousi ochrannou pásku, která vyzývá lidi podobně jako v metru Mind the Gap, tedy ,dávejte pozor a nechoďte za tuto čáru, když přijíždí metro'. „My jsme upravili slogan na Mind the Grap, tedy ,dávejte pozor na loupež – tady za tou čárou u silnice už nejste v bezpečí, mohou vám lupiči na motorce ukrást mobil',” vysvětluje jedna z prodavaček v obchodě. „Už jsme se nechtěli dívat, jak tady pravidelně před obchodem okrádají ti lumpové v černých oblecích a kuklách na mopedech lidi, ti sem pak chodili a prosili nás, abychom volali policii.”

Statistiky ohledně zastoupení migrantů v kriminálních činech jsou podle některých expertů podhodnocené, aby nezneklidňovaly veřejnost. Čísla je tak nutné ještě upravovat o další komentáře, jako například podrobná data z Migration Observatory, společnosti, která se snaží migraci a problémy s ní spojené monitorovat i v souvislosti s dalšími zeměmi a kontextem. Ta například říká, že migranti jsou v daleko menší míře statisticky zaznamenány jako oběti kriminálních činů naproti Britům nebo už usazeným migrantům z britským občanstvím.

Je také nutné odlišit migranty legální, kteří přijeli do Británie na víza nebo na pozvání britské vlády, a pak migranty ilegální. Nejvíce zločinů páchají migranti ilegální. Ty chce i současná labouristická, dříve promigrantská vláda výrazně redukovat. „Udělali jsme dohod s Francouzi, domluvil jsem se s prezidentem Macronem, že budeme moci vracet ilegální migranty, u kterých budeme mít podezření, že nejsou uprchlíci. Bude jich moci být až padesát týdně,” prohlásil premiér Keir Starmer před dvěma týdny. Do Británie připlouvají týdně dva až pět tisíc migrantů. „To má být významná dohoda, která má pomoci s migrací?” okomentoval to rázně lídr Reform UK Nigel Farage.

Vláda zveřejnila záběry zatýkaných migrantů, které připravuje zpět k deportaci. Padesát migrantů týdně bude vracet dle dohody přes Francii.

„Bude to mít i odstrašující efekt,” řekl Keir Starmer. „Ostatní žadatelé o azyl to uvidí a nebudou si jisti, kterých se to bude týkat a nepřijedou.”

Veřejnost mu vytýká, že přesně takový účinek měl mít plán Rwanda, který vymysleli Konzervativci, který byl po dlouhých právních a mezinárodních tahanicích konečně připraven k uvedení do provozu, ale jeho vláda ho okamžitě zrušila hned po nastoupení do funkce vloni v červenci.

Plán měl migranty, kteří si takzvaně ,nepamatují, odkud přišli' a nelze je tedy vrátit do země původu, odvézt do Rwandy, kde pro ně za britské peníze vláda nechala vybudovat celý systém, kde mohou bydlet a pracovat či se postupně integrovat do tamní společnosti. Velká část migrantů, kteří přijíždějí do Británie na těchto člunech přes kanál La Manche, má totiž africké kořeny, takže minulá vláda vycházela z toho, že jim rwandská mentalita bude bližší než britská a proto se i lépe integrují.

Keir Starmer v rozhovoru s Tonym Blairem v rámci Konference Globální změny a Británie /FOTO: Institut Tonyho Blaira

Tony Blair přiznal, že migraci zpackali

Problém s migrací ale není zdaleka nový. Zaznamenal ho už v létě roku 1998 tehdejší liberální a promigrační premiér Tony Blair. „Tehdy jsem jasně registroval příznaky tohoto selhání ve školách, na ulicích, ve statistikách pořádkových složek,” popisoval ve svých pamětech. „K moci jsme nastoupili s poměrně tradičním a benevolentním pohledem na přistěhovalectví a azylovou politiku,” dodává sebekriticky. „Ministra vnitra Jacka Strawa silně ovlivnil jeho převážně muslimský volební obvod v Blackburnu, kde byly tyto otázky velmi živé a skutečné. Na druhou stranu ale byl Jack rozumný politik a žádná měkkota, pokud šlo o zločince. Příval žádostí o azyl v letech 1998 a 1999 nás zastihl zcela nepřipravené. Během tří let naší vlády se počet azylantů ztrojnásobil, dokonce zčtyřnásobil.

Domníval jsem se, že máme dost pevný systém, ale bohužel jsme vyslali pár vstřícných signálů, a to spolu s rostoucí ekonomikou a možností domluvit se anglicky vyvolalo obrovský příliv žádostí. K tomu se přidal globální trend nárůstu imigrace. Na konci dvacátého století byl však zcela nerealistický. Předpoklad byl od základu mylný - většina žadatelů o azyl neuváděla pravdivé informace. Vyvrátit je však bylo prakticky nemožné. Kombinace soudů a jejich liberálních sklonů, Evropské charty základních lidských práv a jejích absolutistických postojů k vidině vrácení někoho do ne zcela bezpečného prostředí, Úmluvy OSN o právním postavení uprchlíků vycházející ze situace v Německu 30. let, kdy lidé utíkali před Hitlerem, to vše v praxi znamenalo, že jakmile se někdo dostal do Británie a požádal si tam o azyl, bylo pekelně těžké vrátit ho do země původu. A mnozí si samozřejmě mysleli, že jakákoliv snaha o to čpí sírou. První pokus zpřísnit přistěhovalecké zákony v roce 1998 vyvolal hysterickou reakci a bez velkých kompromisů bychom ho vůbec neprosadili.” popisuje bývalý premiér Tony Blair, labouristický i liberální předchůdce současného Keira Starmera, základní problém migrace, který přetrvává dodnes a vysvětluje i to, proč je tak malá snaha politiků z liberálního spektra s ní něco dělat.

Univerzity si z víz udělaly byznys

Do byznysu s migrací se zapojily aktivně i britské univerzity. Nejenže je ovládají liberálové, ale postupně ztrácely britské studenty z pracující třídy, které často nahrazovali studenti, kteří přijížděli z Evropské unie v rámci unií dotovaného programu Erasmus. Počet evropských studentů, kteří si nyní musejí studia platit nebo, jsou-li talentovaní a dostanou stipendium, se po brexitu výrazně zmenšil. Univerzity začaly vydávat výrazně víc víz studentům z neevropských zemí, většinou se to týká asijských zemí. „Migranty pak vyjdou tato víza i s úplatky úředníkům ve své zemi a dalšími náklady sice na vyšší částku než úplatky pašerákům ve člunech, ale mohou přiletět pohodlně letadlem,” konstatoval Robert Jenrick nyní již bývalý ministr pro migraci. „Když jsou tu, vzpomenou si, že ve své zemi byli pronásledováni, požádají o azyl a pak o sloučení rodin. Je fascinující, jak velké rodiny jeden student má, včetně dětí…”

Výsledkem této situace je, že na britských univerzitách dramaticky ubývá studentů bílé pleti. „Nejvíce to zasahuje ty nejlepší univerzity. Na těch nyní studuje pouze něco přes čtyřicet šest procent studentů bílé pleti, nejvíce procent zastupují černošští studenti, to je dvacet procent, pak patnáct procent míšenci a devatenáct procent připadá na Asiaty,” konstatuje Lisa McKenzie, lektorka a populární autorka knih, která dlouhodobě před tímto efektem varuje. „Týká se to navíc také studentů z pracující třídy, těch bílé pleti, začínají na univerzitách chybět. Je to systémová chyba, také i současného zvýšení životních nákladů, kdy studenti nemají na školné a rodiče neprojdou systémem žádosti o studentský úvěr, kdy se za své děti a jejich studentský úvěr vždy musí zaručit. A systémová proto, že kvůli zhoršenému stavu veřejného školství je nutné, aby rodiče, kteří chtějí mít úspěšné děti, je umístili do soukromých škol už od základní školy. Na to pracující třída už prostě nemá. Takže na univerzity bude mít brzy jen střední vrstva,” uzavírá Lisa McKenzie.