Středem pozornosti médií bylo v tomto týdnu poslanecké sněmování, které mělo rozhodnout o žádosti policie vydat k trestnímu stíhání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka ve věci Čapího hnízda, k čemuž také podle očekávání došlo. „Vůbec nejlépe celou kauzu zpracoval profesor Jiří Svoboda pro server První zprávy v článku pod titulkem ‚Poslanecká sněmovna je zachvácena psychózou nenávisti‘. To je sukus všeho, co se dá na tohle téma říci. Pan Svoboda to napsal velmi dobře, doporučuji k přečtení každému, kdo se chce dozvědět něco o smyslu zákonodárné činnosti, o smyslu parlamentarismu, protože Jiří Svoboda je nejen filmový režisér a bývalý politik, ale i člověk, který se velice dobře orientuje v mnoha společenských oborech od historie přes filozofii až po politologii. Jeho úvahy o smyslu parlamentarismu jsou proto mnohem obecnější než jen na téma Babiš nebo Faltýnek,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Pozornosti doporučuje usnesení mandátového a imunitního výboru z 30. srpna v kontextu s tím, že jeho předsedkyně Miroslava Němcová ve všech mediálních výstupech operuje úplně nejzákladnější a nakonec velmi pravdivou větou, že Poslanecká sněmovna není vyšetřovací orgán, justiční orgán, státní zastupitelství, ani soud, že posuzuje pouze činy politiků v souvislosti s výkonem jejich poslaneckého mandátu. „To je úplně v pořádku a každý by to paní Němcové podepsal. Ale to usnesení, které prošlo sněmovnou, má dohromady pět stránek. A čtyři a kousek z nich jsou věnovány věcnému popisu kauzy Čapí hnízdo, jak se říká onomu čerpání evropské dotace. Hned na první straně se píše, že Poslanecká sněmovna v návrhu usnesení vyslovuje souhlas s trestním stíháním poslanců Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka a následují čtyři strany velmi podrobného popisu toho obvinění,“ líčí mediální analytik.
Žádost policie o vydání byla politiky brutálně zneužita
Aniž by měl možnost číst původní materiál, předpokládá, že to je doslova a do písmene opsané ze zdůvodnění žádosti od policejního úředníka, jenž tu žádost předložil Poslanecké sněmovně. „Jestliže paní Němcová říká, že Poslanecká sněmovna není ani orgán činný v trestním řízení, ani jiný takový orgán, tak proč ten čtyřstránkový popis činností, jichž se měli dopustit pan Babiš či pan Faltýnek. To mi nějak nejde dohromady, protože většina poslanců nevyužila možnosti nahlédnout v policejních prostorách do spisu a někteří se i chlubili tím, že nemají zapotřebí se dívat, protože už mají názor hotový. Patřila k nim především paní Němcová, která to opakovaně uvedla ve vysílání České televize. Proč je tedy v odůvodnění toho usnesení čtyřstránkový popis problému nepochybně z policejních zdrojů, když paní Němcová říká, že Poslanecká sněmovna není vyšetřovací orgán a druhou větou říká, že se s tou věcí neseznámila blíže?“ ptá se Petr Žantovský.
Političku ODS zmiňuje proto, že je předsedkyní mandátového a imunitního výboru a k tomuto případu se vyjadřuje nejčastěji ze všech. „Mám pocit, že její slova jsou v rozporu s realitou, přitom tomu se příliš pozornosti nevěnuje. Takové usnesení mohlo vypadat mnohem jednodušeji. A sice tak, že vyslovuje souhlas s trestním stíháním Andreje Babiše nebo pana Faltýnka a vyhovuje tím žádosti Policie České republiky ve věci číslo jednací ze dne toho a toho. Ale na čtyři strany dát velice podrobně návod k uvažování veřejnosti je podle mě nefér, protože veřejnost je tak vystavena pouze jednomu pohledu na věc, což je pohled policejní. Nic proti němu, policie dospěla k tomuto závěru, na to má svaté právo, po několikáté opakuji, že mám důvěru v postup policie, nemyslím si, že jednala na objednávku. Ale mám za to, že to bylo velice brutálně zneužito politiky, jak předvedl tento výbor pod vedením paní Němcové a zejména vytvořením návrhu usnesení, které pak prošlo Poslaneckou sněmovnou,“ míní mediální odborník.
Ani tentokrát Česká televize nezapomněla na polemiku souhlasících
Zamyšlení nad mediálním obrazem této kauzy začíná u středečního pořadu 90´ ČT24. „Bylo to strašně zábavné, protože nám byl opět nabídnut oblíbený žánr polemika souhlasících. Byl tam Jindřich Šídlo ze Seznamu, Daniel Kroupa a advokát Ondřej Múka, člen Unie obhájců. Musím říci, že kdybych byl v problému, tak si pana Múku jako obhájce nevezmu. Ne že by byl nesympatický, ale protože vystupoval úplně unisono s novinářským a v podstatě tedy jen s částečně zasvěceným pohledem pana Šídla i s politicky a věcně zcela nezasvěceným pohledem pana Kroupy. Pan Múka jim v podstatě jen tak přizvukoval a dodával jakýsi fenomén futr, ani ne tak argumentačně jako spíše nomenklaturní, pojmoslovný, kdy odkýval všechny novinářské a politické teze pánů Šídla a Kroupy a shrnul to pod nějaký paragraf právnickou floskuli,“ upozorňuje Petr Žantovský.
Psali jsme:
Moderátor Jiří Václavek nejprve popsal svůj postoj k problému a potom doslova naváděl účastníky diskuse k odpovědím klasickou zavřenou otázkou typu, zda je toto klíč k případu. „Zeptá se a čeká samozřejmě odpověď ano. Zcela zjevně tam bylo na mnoha místech manipulováno s veřejností, s diváky naprosto vědomě a naprosto flagrantně. Česká televize se opět vyznamenala. Pak tam byl ještě jeden zaznamenání hodný proslov pana Kroupy, který vůbec v poslední době perlí. Když byl dotázán, jaký dopad na elektorát hnutí ANO může mít trestní stíhání šéfů ANO, tak prohlásil, cituji: ‚Voliči Babiše zčásti přejdou k jiným antisystémovým stranám. Pan Václavek se nezeptal, které antisystémové strany to jsou a proč, kdo to stanovuje, jestli pan Kroupa je ten hlavní arbitr, který říká., že toto je strana systémová, tamto antisystémová, tahle je něco mezi a pak to platí jako zákon,“ pozastavuje se mediální analytik.
Kdo nesouhlasí s Kroupou a přáteli pravdy a lásky, je antisystémový
Sám vnímá jako antisystémové anarchisty, kteří jednoznačně a flagrantně bojují proti systému, který se jmenuje parlamentarismus. „Antisystémová byla samozřejmě Národně socialistická německá dělnická strana známá jako NSDAP. Když si přečtete Hitlerův Mein Kampf, jsou tam dlouhé pasáže věnované kritice parlamentarismu, které jako by vypadly z úst některých dnešních demagogů. Antisystémová byla samozřejmě i komunistická rétorika, ta historicky komunistická nazývající parlament žvanírnou. Antisystémové strany jsou podle Kroupy a podobných přátel pravdy a lásky ty strany, které nesouhlasí s jejich názorem na to, jak ten systém má fungovat. Ne že by byly proti systému demokratického uspořádání a parlamentní demokracie, ale prostě proto, že nesouhlasí s jejich interpretací a s jejich elitním pohledem na to, kdo má v zemi vládnout a jakým způsobem,“ poukazuje Petr Žantovský.
Nevšiml si však, že by se v české politice vyskytovali anarchisté a pakliže ano, tak by čekal, že Daniel Kroupa označí přesně ty anarchisty, kteří jednotlivým stranám dávají antisystémový charakter. „Pokud tak neučiní, tak je to pouhý žvást. A v daném případě to tak je. V České televizi je tak možné říci cokoli, co souzní s jejím názorem, aniž by to kdokoli z ČT rozporoval. Takhle proběhla většina debat včetně té v Událostech, komentářích, kde byli pan Faltýnek, paní Němcová, pan Dolejš a poslanec z Úsvitu Jiří Štětina, který jako jeden z mála hlasoval proti vydání. Věcné argumenty, které přednášel pan Faltýnek, byly překřičeny formalistickým žvaněním pana moderátora. Informační hodnotu pro diváka neměly žádnou. Asi mělo smysl se dívat jen na samotné jednání Poslanecké sněmovny, aby si divák udělal představu o tom, kdo je kdo na naší parlamentní scéně. Ale od toho máme média, aby nám těch šest hodin zhustila do výstižné zkratky. Nemám ale pocit, že by se to stalo v jiném případě než v článku pana profesora Svobody,“ přiznává mediální odborník.
Sociolog odhalil technologii změn společenských postojů
Pro druhé téma si vybral teorii tzv. oken amerického sociologa Josepha P. Overtona, o níž už před časem napsal stať pro ParlamentníListy.cz. „Teorie oken spočívá v tom, jak se postupně některá dříve tabuizovaná témata pro společnost otvírají a jak se stávají přijatelnější a přijatelnější. Autor to ilustroval na extrémním případu kanibalismu, ale ono to samozřejmě funguje i na příkladech mnohem méně křiklavých. A tak jsem si dal za sebe titulky jednoho jediného média, abych ukázal, jak to funguje. Možná si dám tu práci a udělám to i s jinými médii. Ale zatím jsem zaznamenal Novinky.cz a jak šly jednotlivé titulky článků, které se zabývají migrační vlnou. Vezmu to v čase od července dodnes.
2. července: Zoufalí Italové žádají, aby lodě s migranty přijímaly i další evropské země
5. července: Jak pomoci Itálii? Evropská unie zvažuje dobrovolné přesídlování migrantů nad rámec kvót a za peníze
To je opravdu úžasný nápad. Další pozvánka migrantům. Pojďte k nám, protože jenom za to, že se i jen na týden přestěhujete třeba do Bulharska, dostanete hromadu peněz. Pak se můžete zase klidně vrátit zpátky do Německa nebo do Itálie načerno a třeba znovu dostanete peníze za to, že se dobrovolně upíšete k přesídlení kupříkladu do Bulharska nebo kamkoli jinam. To je úžasná a oficializovaná korupce migrantů.
13. července: Běženců mířícím do EU i přes problémy v Itálii výrazně ubylo
21. července: Nepoučujte nás, vzkázal italský premiér zemím Visegrádské skupiny
To bylo v tom kontextu, že se země Visegrádu staví proti přijímání podle kvót.
5. srpna: Sedm set tisíc obyvatel Rakouska se hlásí k islámu
Tím dostáváme podprahovou informaci, podprahový signál, že to je docela hodně lidí z ani ne devítimilionového Rakouska. To je vysoké procento, to bychom se tím měli vážně zabývat, asi to je v pořádku, když se tolik lidí hlásí k islámu. To je překlad podle toho Overtonova okna.
8. srpna: Francouz dostal za pomoc migrantům podmínku. Pomáhat chce dál
To je článek, který pojednává o tom, že nějaký občan Francie schovával načerno migranty ve squatech nebo v nějakých vybydlených domech, a protože to je kolizní vůči trestnímu zákonu, tak za to byl potrestán soudem. Nicméně je to takový dobrák a humanista, že bude dál pomáhat. Vkládáme do toho tu emoční notu.
11. srpna: Počet migrantů z Libye do Itálie za červenec poklesl na polovinu
22. sepna: Zájmy uprchlíků jsou důležitější než národní bezpečnost, tvrdí papež František
29. srpna: Merkelová tlačí na solidaritu s uprchlíky
To nám v rámci předvolební kampaně říká německá kancléřka, už jsme zase u té emoční noty, ale tentokrát v politickém kontextu.
5. září: Italský starosta touží po migrantech, aby nemusel zavřít školu
To je titulek který by mě, musím říct, kdyby to nebylo truchlivé, až rozesmál. Představoval jsem si v duchu pana starostu, jak touží při měsíčku po migrantech a vzdychá láskyplně: Pojďte k nám honem, celá Libye, abych mohl tady tu naši školu dál provozovat. To je skutečně bizarní příklad novinářského kýčařství, jakým způsobem se ta propaganda šine.
6. září: Soudní dvůr EU zamítl žaloby Maďarů a Slováků na uprchlické kvóty
6. září: Experti tvrdí, že neexistuje modelový terorista či útok
Opět relativizujeme skutečnost, že s těmi – řekněme – válečnými uprchlíky a s ekonomickými migranty k nám do Evropy přicházejí také lidé, kteří mají s Evropou zcela jiné záměry než bohulibé, tak to tím relativizujeme, protože nemůžeme rozpoznat teroristu, vždyť nevíme, jak se projevuje, jak se pozná. Přitom víme, že mnozí teroristé z poslední doby byli občany evropských zemí z druhé a třetí generace původních migrantů, jiní teroristé byli z jedné země vyhoštěni, nebyl jim udělen azyl, ale tamní policie nebyla schopna dotyčného člověka uhlídat, nu a pak se dopustil teroristického činu. To jsou modelové situace, o kterých experti tvrdí, že neexistují
7. září: Do Itálie v srpnu připlulo o čtyři pětiny méně migrantů než loni
Tím je to vypointováno, to znamená menší nebezpečí, je jich méně, musíme více pomáhat, aby to bylo všechno v pořádku.
Po počátečním intuitivním odmítnutí se problém začne relativizovat
„A v tuto chvíli už by se – podle Overtona – v mysli mediálního publika měla otvírat taková krásná prosklená koule, dveře do budoucnosti, a už bychom měli začít chápat. Za prvé, že migrantů tu je čím dál méně, což znamená, že se snižuje nebezpečí. Za druhé nemůžeme říkat, že to jsou teroristi, protože neexistuje žádný způsob, jak je identifikovat. Za třetí mnozí z nás po nich touží za měsíčku, například italský starosta. Za čtvrté největší hlavy evropské politiky tlačí na solidaritu, paní Merkelová, ale dokonce i hlava katolické církve říká, že jsou důležitější než národní bezpečnost. A koneckonců v osvíceném Rakousku, kde pan prezident Van der Bellen říká rakouským ženám, aby nosily burku ze solidarity, je už vysoké procento obyvatel hlásících se k islámu, takže to je vlastně v pořádku, už jsme Evropská islámská unie a kráčíme vstříc světlým zítřkům. Tak fungují Overtonova okna,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Z počátečního spontánního a intuitivního odmítnutí kupříkladu z obavy se v hlavách publika začne problém relativizovat. „Začne se to posouvat a lidé si začnou říkat, ale co když na tom něco je a ono jich není tolik a oni nejsou tak nebezpeční a my je vlastně nemůžeme házet do jednoho pytle. To všechno jsou částečné pravdy, ale jsou naskládány tak, aby způsobily jednoznačně psychologický účinek v hlavě mediálního publika. A pak když nastane ta změna v mentalitě u veřejnosti, tak potom politici, kteří na to tlačili, vystoupí a začnou říkat, že veřejnost už změnila svůj názor a politici jsou tu od toho, aby vyhověli názoru veřejnosti, neboť jsou službou veřejnosti, a protože si to veřejnost přeje, tak politici otevřou dveře dokořán všem migrantům bez výjimky, bez výhrady a vytvoří Evropskou islámskou unii,“ poznamenává mediální analytik.
Mediální propagandistická masáž může vést ke změně veřejného mínění
„To přeháním samozřejmě, ale je jasné, co tím myslím. Ta mediální propagandistická masáž provede něco s mentalitou posluchače, čtenáře nebo diváka. Ta mentalita posluchače pak může vést k částečné změně veřejného mínění. Potom se do toho vloží nějaký více nebo méně podvodný průzkum mínění, který řekne, že ten názor u veřejnosti už není tak radikálně odmítavý, že už se objevují samozřejmě pozitivní vlny, a tudíž musíme jít těm pozitivním vlnám vstříc. V tu chvíli je to zelená pro politiku, která znamená příval migrantů třeba s těmi ekonomickými cíli a s těmi zájmy, o nichž jsme mluvili i minulý týden. Takže takhle fungují Overtonova okna v praxi. Dám si ještě tu práci a podívám se i jinam, ale na ploše dvou měsíců v jednom jediném médiu jsem vysledoval tenhle posun, myslím, že poměrně výmluvný. Takhle se totiž s námi manipuluje,“ vysvětluje Petr Žantovský.
Na úvod posledního tématu předesílá, že by byl nerad, aby to vypadalo jako osobní glosa. „Protože novinář Jan Rejžek si posledních mnoho let dělá částečnou trafiku na špinění mé osoby a mého jména a já nemám zapotřebí to jakkoli ani komentovat, ani mu to vracet. Ale zarazil jsem se nad jeho článkem s názvem Zápisky čerstvého odbojáře, který vyšel ve čtvrtek v Lidových novinách. Pan Rejžek v něm popisuje sobě vlastním způsobem, jak od ministra obrany dostal metál, tedy pamětní odznak účastníka odboje a odporu proti komunismu. Nu, nechci rozebírat Rejžkův boj proti komunismu, ale mám za to, že celá sedmdesátá a osmdesátá léta působil v oficiálních médiích, byť v různých situacích snadněji či méně snadno,“ podotýká mediální odborník.
Metál neodmítl, ale pak ho hloupě a trochu dementně nakopával
Má také za to, že v sedmdesátých letech Jan Rejžek vystudoval žurnalistiku, a to byla léta normalizační, takže to asi také nebylo úplně bez jediného kompromisu s mocí „Nejsem kádrovák, takže to v žádném případě nebudu hodnotit, jenom to připomínám. Avšak nejzábavnější je forma toho článku. On v něm použil ten bolševický newspeak, jak jsme ho znali z rudoprávního tisku, že se po slavnostním předání rozproudila ‚upřímná debata v soudružské atmosféře o aktuálních problémech‘ a tak dále. Naprosto hloupým, banálním a trošku dementním způsobem Rejžek ten pamětní odznak nakopává. I kdybych připustil, že byl účastník odporu proti komunismu, tak myslím, že účastníkem odporu proti komunismu bylo 99 procent obyvatel včetně mnohých komunistů, zato ten odboj je opravdu o něčem jiném,“ konstatuje Petr Žantovský.
Proto by byl se slovem odboj opravdu hodně opatrný. „Ale ten odpor – řekl bych – měla většina obyvatel, skoro nikdo z nich však ten pamětní odznak nedostane. Také proč, je to jen symbol. Ale způsob, jakým pan Rejžek ten symbol dehonestuje, mi vnucuje otázku, proč ho tedy přijímal. Jestliže je mu ten symbol, ten pamětní odznak, tak odporný, tak proč ho prostě neodmítl, jako to učinil pan Mišík se státním vyznamenáním od prezidenta. To by asi bylo od pana Rejžka férové jednání, jímž by ukázal, že považuje tyto symboly za nehodnotné, nesmyslné, bezcenné. Místo toho věnuje tři čtvrtiny článku tomu, jaký je to vlastně všechno nesmysl, banalita a hloupost a ve finále pateticky prohlásí, že je to úžasné a buďme všichni pospolu a – cituji – ‚abychom i po podzimních volbách vyrůstali v demokratické zemi‘. Neodpustil si tedy agitační notu, v pořádku, to u pana Rejžka známe,“ připomíná mediální analytik.
Dal trapasu futrál a připsal si nejblbější článek tohoto týdne
Přemýšlí také nad tím, zda součástí odboje je psát dehonestační články o právě zesnulých umělcích. „Jako v jeho případě o skladateli Petru Hapkovi, o skladateli Karlu Svobodovi. To byly vždy takové boje proti mrtvým. Nevím, jestli boj proti mrtvým je odbojem proti komunismu, nejsem si tím úplně tak jistý. Bojoval i proti živým, proti Heleně Vondráčkové. Nejsem si jistý, že toto je také součást boje proti komunismu, zejména když proti ní bojoval v roce 2002. I kdyby Vondráčková byla sukus komunismu, což nebyla, tak to nepovažuji za žádný velký statečný odboj. Je to celé trapas. A myslím si, že pan Rejžek tomu trapasu dal ve svém článku futrál. A pokud bych měl hledat nejblbější článek tohoto týdne, byl by to nepochybně tento,“ dodává pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
