Strhávání pokut za záškoláctví či za jiný druh zanedbávání péče o povinnou školní docházku – to vnímá čerstvá držitelka titulu „Ředitelka roku“  jako extrémní nástroj, po němž by se mělo sáhnout jen zcela výjimečně. „Represi obecně nepovažuji za formu motivace, natož pak za vhodný motivační prostředek proti záškoláctví,“ říká doslova Marie Gottfriedová, která 16 let vede základní školu v Trmicích na Ústecku. V lokalitě, která v kraji patří mezi ty s větším podílem sociálně slabých a minority.

Trmickou základku navštěvuje 320 žáků, zhruba třetinu tvoří děti romské. „Záškoláctví různého stupně intenzity řešíme u přibližně 10 dětí. Záškoláctví rozhodně není specifikem pouze romské populace,“ zdůrazňuje. A dále zpřesňuje: „Jsou jím nejvíce ohroženy děti ze sociálně slabých a nefunkčních rodin, čímž je myšleno špatné bydlení, nezaměstnaní rodiče, dluhová past, různé druhy závislostí, kriminalita a podobně.“ U většiny takto ohrožených dětí prý postačí intenzivní intervence na úrovni školy. S žádostí na OSPOD (neboli odbor sociálně právní ochrany dětí) se škola obrací průměrně ve třech případech za jeden školní rok.

A komu tím pomůžete…? Dětem ne

Ale k věci – potažmo k tomu, jak zkušená pedagožka a školská manažerka vnímá probíraný návrh sahat rodičům na dávky hmotné nouze, pokud mimo jiné nebudou dostatečně motivovat dítko k pravidelné školní docházce. Na celou tuto problematiku máme podle ní nahlížet optikou dětí, o které jde především.

„Položme si tedy otázku: Jak toto represivní opatření pomůže dětem? Nebude mít vlastně přesně opačný efekt, tedy že se tyto rodiny ocitnou v bludném kruhu své, již tak dost komplikované, existence ještě hlouběji?“ klade řečnickou otázku.