Zatímco ve Vídni či v Berlíně lidé potřebují na koupi průměrného nového bytu 9 let, v Praze je to neuvěřitelných 17 let. Nejvíce z celé EU. Také na toto téma hovoří v dnešním komentáři bývalý místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček.

„Ano, my jsme třicet let po pádu komunismu, pětadvacet let po reformách. A bohužel na počátku 90. let převládl názor, který propagovali všichni ekonomové, politici i novináři – že trh vyřeší všechno. Nikdo po zkušenostech s komunismem nepochybuje o tom, že trh je základ. Ale jsou věci v životě, které by se z divoké neviditelné ruky trhu měly vyjmout, a to je školství, zdravotnictví a bydlení. Tyto tři věci by měly patřit mezi základní lidská práva v civilizované společnosti,“ říká Rouček. 

Dřív vznikala družstva a obecní byty. „Děda tiskař bydlel v Dejvicích“

„Je jasné, že každý nemůže bydlet v exkluzivním domě. To se u nás v Československu, dávno ještě před komunismem řešilo tím, že stát a obce stavěly obecní byty,“ pokračuje Rouček. A dává příklad z rodiny: „Můj děda, který byl tiskař, celou první republiku tisknul Právo lidu, bydlel v Dejvicích v bytě 1+1, který byl obecní. Takto to bylo i ve Vídni. Vznikala družstva. V Československu se bohužel všechno po Listopadu zprivatizovalo. Ve Vídni máte nějakých 50-60 % bytů, které jsou vyjmuty z trhu, starají se o ně družstva, obce, nájemníci za ně samozřejmě platí, ale neplatí enormní tržní ceny, které diktuje spekulativní trh,“ popisuje.

„V Praze se byty zprivatizovaly, staví se málo, je zde obrovská byrokracie. Praha nabízí mnohem více příležitostí než jiná města, je tu obrovský tlak na byty. Na trhu působí jak lidé, kteří potřebuji 2+1 pro sebe, tak spekulanti. Malí, kteří mají třeba pět, šest bytů a ty pronajímají; ale také zahraniční firmy, z Irska, z Holandska. V minulosti tu byl silný trh pro ruské zájemce. Ceny bytů se vyšplhaly do závratných výšin. Na byty už nemají ani vysoce příjmové skupiny ze středních vrstev,“ komentuje Rouček.