Zatímco ve Vídni či v Berlíně lidé potřebují na koupi průměrného nového bytu 9 let, v Praze je to neuvěřitelných 17 let. Nejvíce z celé EU. Také na toto téma hovoří v dnešním komentáři bývalý místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček.
„Ano, my jsme třicet let po pádu komunismu, pětadvacet let po reformách. A bohužel na počátku 90. let převládl názor, který propagovali všichni ekonomové, politici i novináři – že trh vyřeší všechno. Nikdo po zkušenostech s komunismem nepochybuje o tom, že trh je základ. Ale jsou věci v životě, které by se z divoké neviditelné ruky trhu měly vyjmout, a to je školství, zdravotnictví a bydlení. Tyto tři věci by měly patřit mezi základní lidská práva v civilizované společnosti,“ říká Rouček.
Dřív vznikala družstva a obecní byty. „Děda tiskař bydlel v Dejvicích“
„Je jasné, že každý nemůže bydlet v exkluzivním domě. To se u nás v Československu, dávno ještě před komunismem řešilo tím, že stát a obce stavěly obecní byty,“ pokračuje Rouček. A dává příklad z rodiny: „Můj děda, který byl tiskař, celou první republiku tisknul Právo lidu, bydlel v Dejvicích v bytě 1+1, který byl obecní. Takto to bylo i ve Vídni. Vznikala družstva. V Československu se bohužel všechno po Listopadu zprivatizovalo. Ve Vídni máte nějakých 50-60 % bytů, které jsou vyjmuty z trhu, starají se o ně družstva, obce, nájemníci za ně samozřejmě platí, ale neplatí enormní tržní ceny, které diktuje spekulativní trh,“ popisuje.
A řešení? „Stavět obecní byty a vznik bytových družstev. Problém se ještě znásobí příchodem desetitisíců uprchlíků. Ti také musejí někde bydlet. Tlak na ceny nemovitostí se ještě zvýší. Měli bychom si vzít příklad ze zemí, kde to funguje, a to je především Vídeň a Rakousko. Ano, kdo chce, ten si byt koupí, ale většina lidí žije v nájmech a nemusela by se strachovat o to, jestli bude někde mít střechu nad hlavou, nebo nebude. Lidé se stále stěhují, protože soukromí majitelé chtějí stále více a více za nájem. Samozřejmě, byty se musí udržovat, nemohou chátrat jako státní, ale je důležité, aby byl nájem únosný nejen pro bohaté, ale pro všechny. V myslích lidí by tohle mělo být ukotveno jako základní lidské právo: bydlení, zdravotnictví, školství,“ dodává.
Fotogalerie: - Tápání české ekonomiky
Jenže – jak „vyjmout“ část bytů ze spekulativního trhu? „Poučit se z jiných měst. Tak, jak to dělají např. ve Vídni. Samozřejmě město nebo stát nebudou stavět byty, budou to stavět firmy. Ale developeři musí dostat jasnou podmínku, že například polovinu, co postaví, budou byty obecní. Obec si byty objedná a podmínky pak musí developer splnit. Nemá cenu vymýšlet kolo. Je vymyšlené. Když tohle může fungovat jinde, proč ne u nás? Musí se změnit úchylné myšlení, že trh vyřeší všechno, např. v otázce bydlení nebo zdravotnictví,“ podotýká Rouček.
V Mnichově mají také státní pivovar. Budvar neprodávat
Doktora Roučka v uplynulých dnech zaujalo i vyjádření místopředsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové o případném prodeji Budějovického Budvaru.
„Jsem zásadně proti prodeji Budvaru. Bohužel už se prodalo další rodinné stříbro, a to Plzeňský prazdroj nebo firma Mattoni 1873. Když zůstaneme u Budějovického Budvaru, ten podnik má každý rok zisk snad 300 milionů. Že si zisk nevezme stát, je věc akcionáře. Ale ten podnik není prodělečný. Budvar je známý, všude se točí. Když může být státní pivovar v Mnichově Hofbräuhaus, nevidím sebemenší důvod, proč privatizovat Budvar,“ podotýká Rouček.
„Zase jsme u pravicové ideologie, že všechno musí být v soukromých rukou. Stranám TOP 09 a ODS teče do bot, protože slíbily voličům, že sníží deficit státního rozpočtu bez zvyšování daní. Jak se ukazuje, je to naprostá utopie. Dá se to klasifikovat jako podvod na voličích. Už v řadách těchto stran se vede diskuse, jestli nezavést sektorové daně. Ostatně já to říkám roky. Už i v těchto stranách tato diskuse vzniká, ovšem je to bolestné. Hledají zoufale cesty, jak získat peníze do státního rozpočtu. Markétu Pekarovou Adamovou nenapadlo nic jiného, než zmínit Budvar. Aniž by to projednala v rámci své strany nebo s koaličními partnery, například s lidovci. Dřív existoval konsensus, ať už byl ve vládě kdokoli, že Budějovický Budvar se privatizovat nebude,“ dodává.
„Zjistili, že jejich předvolební slib byl naprostá utopie, naprosto nereálný podvod na voličích. Hledají, jak nějakým způsobem přivést alespoň nějaké peníze do rozpočtu,“ doplňuje Rouček.
Psali jsme:
Rouček: „Jsem přesvědčen, že Gazdík by měl odstoupit“
Na politické scéně se objevila kauza hnutí STAN. Ve středu byl obviněn Petr Hlubuček, náměstek pražského primátora, v souvislosti s hospodařením pražského dopravního podniku a s další údajnou trestnou činností.
„Ta kauza je vážná, protože v ní je namočen nejen Petr Hlubuček. Sahá až k místopředsedovi hnutí STAN, k ministrovi Petru Gazdíkovi. Měl se scházet na utajených místech, telefonoval přes zašifrované aplikace s kamarádem krále podsvětí Radovana Krejčíře. Hnutí STAN se snaží tvářit, že je to místní záležitost jen Prahy – ale tak to není. Novináři budou tuto kauzu připomínat. Osobně si myslím, že pozice ministra školství... zdůrazňuji ministra školství! Ministr školství by měl být vzorem a příkladem pro žáky a studenty, jak se chovat i po morální stránce. Pozice ministra Gazdíka je neudržitelná. On se jí bude snažit držet, už to naznačil, bude chtít kandidovat na místopředsedu STAN. Všude na západ od nás by to ale řešili. Čím dřív ministr Gazdík odejde, tím lépe pro hnutí STAN i pro vládu,“ konstatuje Rouček.
Psali jsme:
„Jsem přesvědčen o tom, že Gazdík by odstoupit měl. Ministr školství by měl být vzorem pro mládež, žáky, studenty nejen ve své profesionalitě, ale také v morálních postojích. Morální postoj není, když se stýká s trestně stíhaným podnikatelem, kamarádem krále podsvětí Radovana Krejčíře. Neomluvitelné. Neudržitelné,“ říká Rouček.
A jestli má kauza potenciál vládu shodit během našeho předsednictví EU tak, jak se to stalo za Mirka Topolánka?
„Myslím si, že nemá. Vláda má pořád většinu. Opozice, na rozdíl od tehdejšího chování Jiřího Paroubka i po poučení z toho, jak dopadli, když vyvolali hlasování o nedůvěře v době našeho předsednictví, tuto chybu nebudou opakovat. Mělo by platit jako ve fotbale: když hraje národní tým, měli by všichni stát za národním týmem. Když máme předsednictví, měly by být opoziční strany alespoň neutrální. Jak se ukázalo v roce 2009, Jiří Paroubek vládu shodil, myslel si, že volby vyhraje, že bude vládnout. Ukázal se pravý opak. Shozením vlády Mirka Topolánka začal pád jak Jiřího Paroubka, tak ČSSD. I z tohoto příkladu se opozice poučí a tuto chybu neudělá,“ dodal Rouček.
Fotogalerie: - Memorandum o SPOLUpráci
Čteme s Roučkem a ptáme se dál. Kapitola Evroposlancem
Situaci našeho předsednictví EU v roce 2009 popisuje Libor Rouček i ve své knize Můj a náš příběh, ke které se na stránkách PL pravidelně vracíme.
„Z politického hlediska jsme to předsednictví naprosto zpackali. V institucích EU panovalo přesvědčení, že Česká republika je se Slovinskem nejvyspělejší. Z toho důvodu Slovinsko získalo předsednictví jako první a my jako druzí. Všichni si mysleli, že máme schopnost myslet i celoevropsky. Tuto roli, kterou jsme mohli hrát, jsme naprosto nepochopili,“ popisuje Rouček.
„Na straně vládní koalice to byl euroskepticismus. Připomeňme i heslo, jak to Evropě osladíme. Jak vláda, tak opozice ukázala, že na evropskou extraligu nestačíme. Předsednictví jsme zvládli velmi dobře po technické stránce. Stovky lidí obětavě pracovaly. Naše politická elita to ale naprosto nezvládla. Od té doby nemáme v Evropě dobré jméno. Pořád jsme bráni jako potížisté, kteří v lepším případě nedělají potíže, ale že celku, evropské integraci moc nepřinášíme. Takovou máme od té doby pověst. Zhoršila se pak ještě působením Václava Klause i Miloše Zemana, který byl velmi nekonstruktivní a kritický k EU,“ dodává.
„Nyní máme šance si kredit částečně zlepšit. Na tom by měla vláda i opozice pracovat. Nejde o nějaké eurohujerství... Když má firma špatnou pověst, nekupují se její výrobky. Se státy je to podobné. Nejen v ekonomice. Věřím, že šanci využijeme a alespoň částečně si pověst v Evropě napravíme. Koneckonců, důležité je i to, že jsme byli schopni přijmout tři sta tisíc uprchlíků. Až na nějaké zádrhely to zvládáme,“ říká Rouček.
V této souvislosti můžeme připomenout i „slavné“ umělecké dílo „Entropa“. „Hlavně jsme si proti sobě poštvali Bulhary. Od 70. a 80. let 19. století nás měli za vzor, jako nejvyspělejší Slovany. Východní Slované se na nás dívali jako na vzor. Vydrželo to během první republiky i během komunismu, ale skončilo to (naší) slavnou Entropou, kde bylo Bulharsko vymalováno jako turecký záchod. I když to bylo prezentováno jako umělecké dílo... V tomto případě sehrálo negativní roli,“ usmívá se trpce Libor Rouček.
Listujeme v knize Můj a náš příběh. Foto: Daniela Černá
Věnování v knize Můj a náš příběh Libora Roučka. Foto: Daniela Černá
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
