Začátek bourání státních symbolů byl u nás podle Jirsy před patnácti lety: „Po volbě prezidenta Klause někteří ‚stateční‘ opozičníci nosili na klopě placku ‚Klaus není můj prezident‘. Na otázku, kdo tedy je jejich prezident, sice neuměli odpovědět, ale Klaus to prostě nebyl,“ píše Jirsa.

Připomíná, že po vyhlášení amnestie začali někteří „stateční“ ředitelé škol, samozřejmě před televizními kamerami, sundávat portréty prezidenta Klause ze zdi.

„Od toho byl již krok k tomu, že další ‚stateční‘ ředitelé nevyvěsili po volbě portrét prezidenta Zemana, protože ‚oni přeci volili Karla‘,“ podotýká Jirsa.