„Problém nejsou poplatky, ale neplnění veřejné služby, nevyváženost, aktivismus a zneužívání média jednou politickou skupinou proti druhé,“ napsal mi (slušně) jeden čtenář k rozboru ministerského právního paskvilu – vládního návrhu zákona o médiích veřejné služby, který jsem publikoval v MfD. Má pravdu. Zcela výstižně a stručně. Debata o dvou stovkách je pouze vydírání. Krocení zlé zvěře. Legitimita existence veřejného zájmu, veřejného statku i veřejného financování veřejné služby stojí a padá se závazkem, který bych připodobnil k Rousseauově „Společenské smlouvě“. Shrnuto dvěma slovy: objektivita a vyváženost všeho obsahu.
Legalita musí být vždy zdůvodněna legitimitou. Legitimita smlouvy občana se státem spočívá v tom, že člověk chápe, že společenská smlouva je podmínkou existence jeho přirozených práv. Rousseau tvrdí, že „spravedlivé“ uspořádání společnosti spočívá na zárukách rovnosti a svobody mezi všemi občany. Smlouvu uzavírají všichni. Jednotlivec se vzdá své přirozené svobody, aby získal občanskou svobodu. Pokud je společenská smlouva porušena, nastává návrat do přirozeného stavu, primitivního, předspolečenského, „tyranského a marného“. “. Toho jsme nyní svědky. Hněvivé výkřiky, hrozba stávkou, demonstrace, veřejně vyjádřené zhnusení od odborníků. Rozčilená „kulturní fronta“.
Společnost, která poruší svou společenskou smlouvu, již není společností. Stát nikdy není dostatečně silný, aby byl vždy pánem, pokud nepromění svou sílu v spravedlnost a poslušnost ve společností obecně akceptovanou povinnost. Společnosti vládne pouze veřejný zájem prostřednictvím zákonů. Společnosti nikdy nedokáže dlouhodobě vládnout diktát jedné menšiny. A trh není nejlepším arbitrem toho, co chce veřejnost. Polemickou je ovšem odvěká otázka: chce lid dobro, protože je dobrem, nebo je dobro dobrem, protože ho chce lid?
Mezi novináři a čtenáři ustanovili společenskou smlouvu američtí teoretici před více než sto lety. Definovali ji jako pravdivost, přesnost, nezávislost a odpovědnost s cílem poskytovat občanům spolehlivé informace, aby mohli činit informovaná občanská rozhodnutí. Závazek nezúčastněného popisu reality, kterému dnes říkáme objektivita, má mít u novináře přednost před soukromým prospěchem, politickým názorem i vlastenectvím. Novinář nemá vlast. Jeho vlastí je pravda. Novinář nemůže vždy zaručit „pravdu“, ale správné zjištění faktů je základním principem žurnalistiky. Novinář nemá právo realitu svými názory spoluvytvářet, má ji pouze nestranně popisovat.
Vždy má ctít zásadu římského práva Audiatur et altera pars – nechť je slyšena i druhá strana. Nechť jsou nezaujatě řečeny protiargumenty (sed contra). Teprve pak může (ale nemusí) být řečeno subjektivní shrnutí či vysvětlení autora článku (respondeo). Odděleno od ostatního. Závazek k pravdě znamená, že médium veřejné služby musí ke spokojenosti sloužit oběma stranám každé společenské polemiky. Komunistům i antikomunistům. Věřícím i ateistům. Protože ti všichni tvoří společnost.
To je základní rozdíl mezi médii veřejné služby a mezi komunitními či politicky afiliovanými médii. Od církevního časopisu nikdo neočekává článek odsuzující tezi o partenogenezi Panny Marie. Od obecního zpravodaje vydávaného radnicí neočekáváte, že vám řekne, že ten městys je ospalá díra. A od časopisu politické strany nečekáte objektivitu při hodnocení politických protivníků.
Velikánem, který definoval pilíře veřejné služby ve společnosti, byl baron John Charles Walsham Reith, zakladatel a první generální ředitel BBC, zřízené Královskou listinou. Byl to on, kdo do ní vepsal krédo, kterým se řídí veřejná mediální služba dodnes: „informovat, vzdělávat a bavit celou společnost“. To není žebříček priorit, to je summa, jako u sv. Tomáše Akvinského. Vše dohromady, svázáno tak, aby tvořilo robustní „celek, který je víc než součet jeho částí“ u Aristotela. Struktura, vazby a interakce mezi částmi celku vytvářejí novou kvalitu…
Když prachy vládnou světu
Oproti veřejné mediální službě je ta komerční postavena na vyhovění tužbám cílových skupin. Uslyšíte to, co chcete slyšet, co se líbí většině, aby se většina co nejčastěji vracela. Protože cílem není pravdivost sdělení, ale dopaminová spokojenost mas, abyste jakoby mimochodem snáze uvěřili vložené reklamě. Aby bylo oslovení co největší masy konzumentů co nejlevnější. Ne pravdou, ale reklamou je totiž komerční médium živo. Cílem tohoto typu médií je „ubavit se k smrti“. A koupit či zapamatovat si produkty, které se objeví na obrazovce. Produktem dnes může být i politik. Stejně jako prací prášek.
Jsem zastáncem absolutního zákazu reklamy a sponzoringu s výjimkou převzatých pořadů, u nichž je reklama povinnou součástí nákupu. Což je třeba zápas fotbalové ligy. Svět mediální manipulace reklamních sdělení má být od světa veřejné služby oddělen hlubokým příkopem. Protože žádná reklama není objektivní ani vyvážená. Žádná reklama neříká pravdu, nepřináší protiargumenty. Každá liška chválí jen ten svůj ocas. Nabízí, zveličuje jen tu informaci, která vás má vést k nákupu. Nejškodlivější je u dětí, které mohou získat pocit frustrace z méněcennosti, pokud to či ono nebudou mít.
Etika veřejné služby vylučuje komerční komunikaci stejně jako prodejný sex. Dozor mediálních agentur, hlídajících v zájmu svých klientů své vložené dozorčí, sponzorské či reklamní výdaje, nad „co nejlevnějším oslovením cílových skupin“ nutně musí redefinovat dramaturgii i programování. Nejvýrazněji u hudby. Nutně ovlivňuje i zaměření zpravodajství a publicistiky.
Kritická situace pro veřejnou mediální službu nastane, až dojde k technologiemi umožněné a čtenáři/diváky/posluchači / preferované personalizované filtraci doručovaných obsahů. On demand. Každému jen to, co si přeje. Jednomu politiku, druhému jen sport. Protože v tu chvíli se bude rozpadat společnost jako společenství na množiny jednotlivců. Nebude nás už nic spojovat v jeden celek, v jednu společnost. Každý si budeme poslouchat či číst jen to svoje… a stmelovat nás bude pouze komercí podporovaná masovost.
Morálka sametu
Česká mediální realita je už 35 let smutná. Novináři, vymezující se po sametovém převratu proti idejím a monopolu stranického tisku KSČ, přijali kolektivně za své jiné stranictví – bolševismus s opačným znaménkem. S jásáním, že budují novou společnost. Celoredakční pravicový bias se stal všeobecně akceptovanou normou onoho „bolše“. A tak přesto, že součástí parlamentní pluralitní demokracie bylo 18 % občanů pro obnovenou komunistickou stranu a v jednu chvíli nadpoloviční sněmovní většina pro levicové strany v čele s 32 % ČSSD, v „demokratických“ novinách to nebylo vidět. Nebylo to vidět ani v médiích veřejné služby. Turbulentní vývoj na mezinárodní politické scéně a evropské směřování od sociálních témat k progresivistickým dogmatům o genderu a kulturním válkám rozpor mezi novináři a čtenáři urychlil.
Dnes je zesilujícím standardem stále ještě agresivní antikomunismus a démonizace předsametového socialismu, módou je protiruský, protičínský, protitrumpovský a propalestinský narativ, ignorování německého či ukrajinského nacismu a vypjatého nacionalismu, eurohujerství, pohrdání národními tradicemi, vyzdvihování hroutícího se NATO. Výuka k euroobčanství. Nálepku ruského trolla, nepřítele demokracie či dezinformátora získá každý, kdo má jiný názor. Je Untermensch.
Konzervativní levice, frustrovaná mediální podreprezentací, mediálně šířenými nepravdami v interpretaci historie, subjektivními zkresleními o životních podmínkách před rokem 1989 a rozjitřená stářím a zchudlou závistí, přistoupila na demagogické argumenty krajní ekonomické pravice, že „demokracie končí tam, kam sahá signál České televize“, že veřejná služba je plýtvání, přežitek či omyl a solidární platba krmením záštiplných škůdců statisícovými honoráři. Podobni Jakešovi z Červeného Hrádku: „…žádnej z nás nebere takové platy, jako berou oni…“
Novináři se ale z polarizace společenských nálad a agresivity argumentů o veřejné službě nepoučili (čest výjimkám, není jich mnoho). Televizní rebelie v zimě 2000 měla ukázat ve vší nahotě, že Česká televize patří těm, kdo v ní pracují – redaktorům. Autorem lživého výroku byl podporovatel lepšolidí, Karel Schwarzenberg, Havlův kancléř, spoluzakladatel a první předseda TOP 09, poslanec a senátor, ministr zahraničí. Kníže k lidu blíže. Přesto státoprávní ignorant. Ne, továrny už dělnické třídě nepatří. ČT má být symbolem nestrannosti a profesionality, ne politického aktivismu.
Daň z pokroku
Zastánci volného trhu bez přívlastků zase opakovali a dodnes opakují demagogii o „plýtvání“… a ptají se, proč mají platit něco, co „nekonzumují“. Protože veřejná služba není konzum. Naprosto pominuli judikáty Evropského soudního dvora, Evropského soudu pro lidská práva či českého Nejvyššího soudu, že povinná solidární platba za veřejnou mediální službu je parafiskální daní, nikoliv cenou ekvivalentní za odebranou službu. Je platbou státem vynutitelnou a neekvivalentní, placenou veřejné instituci na veřejně prospěšný účel, uloženou a podrobně upravenou zákonem.
Fyzická nebo právnická osoba je povinna poplatek platit bez ohledu na to, zda veřejnou službu přijímá. Jde o platbu pro veřejný účel, ve veřejném zájmu, s jejímž výtěžkem musí být i takto nakládáno. (rozhodnutí Evropské komise SA.29148, rozsudek ECHR 53984/00, rozsudek NS ČR 7 Tdo 1229/2020). Faktem zůstává, že pro libertariány a anarchokapitalisty je stát zločinec a daně páchané násilí. Objektivismus Ayn Randové a etika laissez-faire jsou stále živé…
Mimochodem, argument některých závistivců mezi poslanci o dani z internetu je správný. Ano, od počátku existence multiplexu DVB-T1 a začátku řádného vysílání ČT a ČRo v něm 21. října 2005 jsou sítě elektronických komunikací včetně internetu kanálem pro doručování obsahu veřejné služby. Jde o doručovaný obsah, nikoli už o vlastnictví specializovaného rozhlasového či specializovaného televizního přijímače. Zcela úmyslně jsme nenavrhli zahrnout počítače a telefony mezi přijímače, abychom neohrozili nástup smartphonů a chytrých televizí na trh.
Dnes je nejen každá televize, ale i každý mobilní telefon, tablet a počítač, jehož součástí je datová konektivita, technicky připraven přijímat to, co zákon nazývá „veřejná služba v oblasti rozhlasového resp. televizního vysílání“. O to méně lidí dnes vlastní „starou“ televizi či rádio. V nedaleké budoucnosti funkční nebudou už žádné televize, které nebudou „počítač“. Mediální zákony se nemají připravovat na „teď“, ale s horizontem, definovaným technologicky i společensky. Legislativa, kterou jsme připravovali před 25 lety, přežila díky technologické předvídavosti dodnes.
Nadšený sametový bias
Opakuji, že v žádném případě netvrdím, že redaktoři ČT či ČRo jsou bez chyb. Jsem jejich dlouholetým kritikem. Už od televizní rebelie v roce 2000 a novely zákona o ČT v roce 2001, kterou jsem pomáhal připravovat pro poslance Kučeru. Kritizuji redaktory ČT i ČRo za politický aktivismus, prezentující vlastní názor, o který nikdo nestojí. Za manipulaci ve prospěch konkrétních politiků. Za ignorování a zamlčování faktů, což se s objektivitou neslučuje. Za názorové předsudky. Mediální antikomunismus, nenávist k SPD a Motoristům je svědkem. Za nálepkování a skryté hodnocení ve zpravodajství. Přídavná jména a příslovce hodnotící do zpráv nepatří. Patří pouze do komentářů, ve kterých ale má zaznít i protinázor. Za neschopnost nastudovat složitější témata, vědecká, technická témata či přípravu zákonů nevyjímaje.
Za dvacet let strávených na schůzích mediálního výboru znám si pět poctivých kolegů, kteří chodí pravidelně. Padesát novinářů ale komentuje. Bez znalostí. Kritizuji redaktory za agresivitu v rozhovorech. Za skákání do řeči. Za jednostrannost, která má do vyváženosti daleko. Čest výjimkám. Mnoho jich není. Jako člen Rady ČRo jsem s těmito nešvary bojoval a jako divák si neváhám stěžovat.
Ale kvůli falešně zpívající divě nezapálím Národní divadlo. Je rozdíl mezi redaktorem a institucí. Rozhlas i televize jsou Národním divadlem 21. století. Jsou čelní spolutvůrci národní kultury. Zaměstnávají tisíce lidí, kteří by se jinak šli pást. Chceme, aby jazyk a kultura přežily? Bez tvůrců není tvorba. Žádná soukromá televize nedává a nikdy nebude dávat práci tolika tvůrcům – scenáristům, kameramanům, střihačům, zvukařům, kostymérům, režisérům, hercům a dalším profesím audiovizuálního průmyslu. Soukromé televize musí jen přinést zisky svým majitelům. Vysílají jen to, co zajímá většinu, konzumenty. V kvalitě pouze dostačující. Umělá inteligence bude k překladům a dabingu zahraniční produkce stačit. Herců netřeba?
Mediální budoucnost bohužel není v národním „on air“ broadcastingu, ale v distribuci mezinárodních knihoven „obsahů na přání“ (VoD) a personalizaci, u kterých bude broadcasting pouze ukázkový „reklamní“ nabídkový katalog. O národní obsah se musíme postarat my, jinak zanikne. Už dnes je takovým „reklamním“ vysíláním komplex kanálů HBO, směřující k nákupu předplatného videa on demand knihovny HBO Max. Vzhledem k souboji mobilních telefonů o kmitočty televizního vysílání do deseti let přijde do Evropy doba postupného rušení bezplatné terestrické televize a jejíhonahrazenínahrazené pouze placenými kabelovými a bezdrátovými telekomunikačními službami. Veřejná služba možná bude nakonec jediná…
Růst růstu
Jsem přesvědčen, že lidé mají jiné problémy než dvě stovky měsíčně za domácnost. Vzhledem k tomu, že rozhlasový poplatek v nezměněné výši 45 Kč měsíčně se platil od roku 2005 a televizní poplatek 135 Kč se nezměnil od roku 2008, inflace jej ožebračila.
Kumulovaná (celková) inflace v České republice za období od začátku roku 2005 do konce roku 2025 dosáhla přibližně 75 % až 85 %. Čili rozhlasový poplatek ve stejné výši jeho kupní síly, jako když digitalizace začínala, by měl dnes být minimálně 85 Kč a televizní poplatek by dnes měl být 230 Kč, abychom dostali stejné služby, jaké jsme měli tehdy. Vzhledem k vývoji trhu a segmentaci zájmů posluchačů a diváků máme dnes větší množství stanic, vyšší rozlišení a kvalitu obrazu, množství obsahů přijímaných na VoD, na internetu a v aplikacích mobilních telefonů… Takže pro další léta by měl minimální poplatek za obě média být minimálně 320 Kč při stávajícím množství plátců a stávajícím rozsahu služeb. A ten je dnes daleko vyšší… Inflační doložka bez limitu je automatickou podmínkou, aby jednou za pět či deset let nemuseli ředitelé chodit žebrat.
Fotogalerie: - Pietních 168 hodin
Přiznám se, že se mi nelíbí a je ponižující, když důchodkyně musí prokazovat, že jsou chudé. Řešení při zachování poplatků je jednoduché a principiální: Ať platí pouze každý zletilý, kdo má uši, oči a vlastní příjmy. A kdo není současně příjemcem dávek v nezaměstnanosti, sociálních dávek či důchodů. Tím se vyloučí automaticky nezaměstnaní, slepí, hluší, studenti, důchodci i invalidé. Za zaměstnance poplatek zaplatí zaměstnavatel v rámci daně z příjmu ze závislé činnosti a za OSVČ, rentiéry a ostatní kategorie samostatně výdělečných osob zaplatí poplatník daně z příjmu fyzických osob. Evidence by byla součástí daňových záznamů, kontrolovaná státem, odpadly by platby za SIPO, kterými televize a rozhlas dotují krachující státní podnik Česká pošta čtvrt miliardou ročně. Zůstalo by oddělení příjmů médií od státního rozpočtu a nebylo by možné média vydírat při jeho projednávání ve Sněmovně.
Trend „tupých škrtů“ ve státním rozpočtu včetně kapitoly médií veřejné služby se dá předpovědět už dnes, protože stát je zadlužen stále více a začlenění rozpočtů ČT a ČRo pod státnírozpočet,rozpočet aniž by se zvyšovaly daně, zvýší státní dluh a jeho obsluhu (platbu úroků). To prozatím nikdo neřekl a předpokládám, že to nenapadlo ani ministryni financí. Přijatelným by bylo jen zvýšení daní.
Další variantou k ministrově návrhu je zapojení právnických osob podle výše příjmů před započtením výdajů. Mechanismus výběru by zůstal obdobný, platily by i firmy, občan by platil o to méně. Nebo nic. Proporce poměru jsou, stejně jako rozdíl mezi celkovými náklady firem na práci a zdaněným „čistým“ platem zaměstnanců, věcí politického rozhodnutí.
Jsou i další způsoby… Podíl z HDP či podíl z vybraného DPH odesílaný ze zvláštního účtu ČNB, která není ovládána vládou.
Ani kuře zadarmo nehrabe
Počet stanic médií veřejné služby není přehnaný. Společnost se segmentuje, média se specializují tématicky i regionálně, „plnoformátové“ kanály jsou minulostí. Stejně tak je minulostí jedno prostředí – éter, ve kterém se „vysílá“ jako za Marconiho. Způsoby doručování mediálního obsahu se fragmentují: obsah je třeba šířit všude, kde to jde. Terestricky, přes satelit, kabel, internet a další sítě elektronických komunikací. DVB-T2, DAB+, 4G LTE GSM, IPTV stream, VoD IP download. Brzy přibude broadcast 5G LTE … Nelze nebýt tam, kde jsou diváci a posluchači a být tam, kde nejsou.
Současný příjem médií veřejné služby je tím minimem. Optimálně by to mělo být 12–20 miliard, aby česká audiovizuální tvorba obstála v konkurenci a kultura nebyla rozpočtovou Popelkou. Aby se například točily opět výtvarně kvalitní animované večerníčky, které obdivoval v minulosti celý svět. Aby se točily rodinné filmy (Jak vytrhnout velrybě stoličku), filmy a seriály pro děti a náctileté, jako byla Arabela. Aby se systematicky zaznamenávala regionální divadelní tvorba či lidová kultura. Pamatujete na Zpívánky? Aby se systematicky vyráběly vzdělávací pořady, napojené na látku ve výuce základních škol v plném rozsahu osnov základního vzdělávání. Pro 21. století je nepřijatelné, když dítě musí nosit do školy denně jako učebnice pět kilogramů papíru místo tabletu. Elektronizace výuky je nevyhnutelná. To vše potřebuje peníze, techniku i lidi. Vzorem nám mohou být země, kde distanční výuka je jediným řešením života v izolovaných komunitách – Austrálie, Kanada, Skandinávie či Asie.
Plýtvání ve veřejném zájmu
V umělecké tvorbě platí, že aby vzniklo významné dílo, je třeba mnoha experimentů. Jen deset procent děl lze označit za výjimečné. Bez těch devadesáti procent se ale výjimečná díla nenarodí. A navíc… kritéria krásy se mění časem. To, co bylo kdysi odmítáno, je dnes adorováno. To neposoudí „trh“, ale „veřejnost“. Velká díla mohou vznikat jen tehdy, umožní-li li to ekonomické a výrobní podmínky. Média veřejné služby jsou největší koncentrací špičkových technologií a odborností odbornosti ve většině oborů audiovizuálního průmyslu. To vše stojí peníze. Ale není to plýtvání. Je to příležitost.
Kontrola hospodaření médií veřejné služby je interní i externí, předběžná, průběžná i následná. Několikanásobná...
Rada (ČT, ČRo, ČTK) na základě doporučení Dozorčí komise schvaluje rozpočet. Rada určuje kontrolní úkoly Dozorčí komisi během roku ještě nad rámec její povinnosti - úkolů ze zákona. Rada schvaluje na návrh Dozorčí komise plnění rozpočtu při finální kontrole hospodaření jako součást Zprávy o vysílání a hospodaření, kterou předkládá Parlamentu. Součástí zprávy je Zpráva auditorské firmy. Gesční výbor - mediální výbor Sněmovny (dnes i Senátu) má plné právo požádat Radu o doplnění Zprávy v neomezeném rozsahu, mimo skutečností chráněných zákonem. Má právo neodsouhlasit Zprávu a nedoporučit ji ke schválení plénu Sněmovny. Stejně tak mediální výbor Senátu má plné právo neodsouhlasit Zprávu a ji ke schválení plénu Senátu. Kdykoliv má kterákoliv komora možnost přidělit zprávu k projednání například Kontrolnímu výboru. Kdykoliv má každý poslanec možnost při podezření na špatné hospodaření podat trestní oznámení na generálního ředitele pro podezření z trestného činu zanedbání povinností statutárního zástupce při správě cizího majetku či zneužití pravomocí při výkonu funkce. Pak by nastupovala „kontrola“ orgánů činných v trestním řízení, soud.... NIKDY SE TO NESTALO. Neschválení dvou zpráv Parlamentem znamenalo doteď automatické odvolání Rady. NIKDY SE TO NESTALO. Vždy skončíme u toho, že vrcholnou odpovědnost mají poslanci, kteří zastupují občany. Ne úředníci, ne manažeři, ne soudci. Selžou-li poslanci, není spravedlnost.
Nezveřejnění informací začerněním zveřejněných smluv má důvod v ochraně osobních údajů u osob (GDPR) a ochraně obchodního tajemství (dle § 504 zákona 89/2012 Sb. NOZ). Přeci jen se média veřejné služby pohybují v konkurenčním prostředí, jejich vyjednávací síla je velká a jejich ceny mohou být nižší než komerční „konkurence“. Platí za technologie i služby a například u vysílacích služeb či autorskoprávních licencí to tvoří opravdu, ale opravdu velkou část nákladů. Obchodní tajemství je duševním vlastnictvím, které se týká informací v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupných, poskytujících určitou konkurenční výhodu. Ochrana obchodního tajemství chrání důvěrné, určitelné a ocenitelné informace, které majitel těchto hodnot aktivně utajuje. Technické, výrobní či obchodní.
Platy ani odměny stále nejsou veřejné, podle testu proporcionality pouze u statutárního orgánu a managementu na prvním stupni řízení, kde je dán veřejný zájem jako převažující. Novela zákoníku práce 120/2025 Sb., která zavádí principy evropské směrnice o transparentnosti odměňování, vstoupila v účinnost od 1. června 2025. § 346a ruší dodatky pracovní smlouvy, které měly zajistit mlčenlivost zaměstnance o pobírané mzdě či platu. Ale stále platí, že zaměstnavatel sám o sobě nesmí konkrétní výši mzdy konkrétního pracovníka komukoliv sdělovat. A není ani povinností zaměstnance svoji mzdu zveřejňovat a s kýmkoliv diskutovat, pokud sám nebude chtít. Informace o výši platu konkrétní fyzické osoby (nebo na základě své funkce identifikovatelné osoby) je stále osobním údajem, který nepodléhá povinnosti podle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Pouze u veřejné správy a politiků je zveřejňování odměn povinné z důvodu veřejného zájmu. Média veřejné služby sice hospodaří s veřejnými prostředky, ale nejsou součástí veřejné správy.
Kontrola prostřednictvím NKÚ je nadbytečná. Pominu to, že by se musel měnit článek 97 Ústavy. Podle § 97 odst. 1 Ústavy, která nebyla dosud změněna a nedá se očekávat její změna v souvislosti s podmínkou souhlasu ústavní většiny ve Sněmovně i v Senátu, NKÚ vykonává POUZE kontrolu hospodaření se státním majetkem a POUZE plnění státního rozpočtu. Nic víc. NKÚ nevykonává a nemůže vykonávat kontrolu hospodaření s vlastním majetkem, byť veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky (viz argumentace k § 1) dle § 27 odst. 1 tohoto návrhu, která „jedná samostatně svým jménem a nese odpovědnost z tohoto jednání“ (§ 1 odst. 2 tohoto návrhu). Majetek České televize ani Českého rozhlasu není státní majetek.
Navíc... aby mohlo být NKÚ kontrolováno plnění kapitoly ČT a ČRo v státním rozpočtu, musela by tato kapitola obsahovat detailní rozpis návrhu všech plánovaných výdajů ČT a ČRo na daný rok, které by každoročně schvalovala prostá vládní většina Sněmovny v rámci schvalování celého rozpočtu. Fixace v zákoně by znemožňovala pružné přizpůsobení plánovaných položek rozpočtu během roku… Nelze navíc zaručit, že by nebyl vládní většinou přijat pozměňovací návrh, který by zásadním způsobem změnil tuto kapitolu... Co do výše celku či jednotlivých položek i co do rozdělení uvnitř kapitoly na ten konkrétní výrobní úkol.
Možnost poslaneckých pozměňovacích návrhů a schválením oním „bolše“ vládní většiny se rovná onomu zestátnění či hrubému vydírání a uplatňování politické moci nad médii veřejné služby.
Podle § 4 odst. 1 zákona 166/1993 Sb. o NKÚ „Úřad prověřuje, zda kontrolované činnosti jsou v souladu s právními předpisy, přezkoumává jejich věcnou a formální správnost a posuzuje, zda jsou účelné, hospodárné a efektivní.“
V oblastech tvůrčí činnosti, stejně jako při naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti, nejsou vždy kritéria účelné, hospodárné a efektivní rozhodující.
Příklad 1: náboženské vysílání - přímý přenos z Dnů lidí dobré vůle a velehradské pouti není levný. Drahá přenosová, střihací a režijní technika, výjezd množství lidí na Velehrad. Další lidé v Praze. Pro naplnění veřejné služby vůči 3,5 % křesťanů v populaci (zanedbatelná menšina...) je dostačující přivést do Prahy digitální záznam z jedné či dvou kamer a odvysílat sestřih další den... Tak to dělají všichni.
Příklad 2: Animovaná pohádka pro děti (Rákosníček, Medvědi u Kolína): Plošková či loutková animace je drahá. Je to výroba podkladů/loutek,, literárních i animačních scénářů, následná instalace a montáž 50 statických studiových fotografických záběrů na jednu vteřinu vysílání... Pokud bychom brali pouze účetní hledisko, jde o neefektivní činnost a nehospodárné nakládání s prostředky. Výnosnější je kvalitně vybavené studio pronajmout soukromé firmě. Výdaje se účetně ocitnou v kolonce příjmy. Oproti tomu záznam pohádky hrané v papírových dekoracích a v plyšových převlecích jako Jů a Hele je několikanásobně levnější a rychlejší. Výnos z pronájmu by cenu ještě dál zlevnil.. To přece „účelnosti“, kritérií „účelnosti“ „hospodárnosti“ a „efektivity“ NKÚ stačí... Dokonce lze argumentovat i dostatečností pro americkou národní veřejnoprávní televizi PBS – první předškolní vzdělávací televizní pořad v historii – Sesame street.
Evropská unie určuje pro tvůrčí činnosti audiovizuálních služeb a v oblasti vysílání (přenos a šíření prostřednictvím jakékoli formy elektronické sítě) jako kritérium význam kulturních a sociálních aspektů, což například činí použití pravidel pro zadávání zakázek nebo kontroly na základě omezených kritérií § 4 zákona o NKÚ nevhodným. Z tohoto důvodu EU stanovuje v článku 31 odst. 1 písm. b) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby výjimku pro veřejné zakázky na služby, jejichž cílem je nákup, příprava, výroba hotových programů a jiné přípravné práce, jako jsou služby týkající se scénářů nebo uměleckých představení nezbytných pro výrobu programu, a pro zakázky týkající se vysílacího času, služby a dodávky z technických či uměleckých důvodů nebo z důvodů spojených s ochranou výlučných práv zadané pouze určitému hospodářskému subjektu či dodávky pro účely výzkumu nových technologií, pokusů, studia či vývoje.
Sdělení Komise 2009/C 257/01 o použití pravidel státní podpory na veřejnoprávní vysílání v bodě 77 ukládá harmonizovat kontrolní mechanismy a zajistit provázanost s mechanismy, které byly pro účely dohledu nad plněním veřejné služby již zavedeny.
Důvodem je efektivita vynakládaných prostředků, aby kontrola nebyl duplicitní.
Česká televize i Český rozhlas mají zákonem již zavedené a dlouhodobě funkční orgány vnější kontroly (Rady a jejich Dozorčí komise), a to jak předběžné (schvalování rozpočtu institucí), tak průběžné (kontrolou hospodaření), tak následné (schvalování závěrečného účtu, Zpráva o hospodaření). Propracovaný je zejména dohled prostřednictvím Výročních zpráv o činnosti a hospodaření, v souladu s mezinárodními standardy pro veřejnou mediální službu (EP, EBU), obsahující vždy auditorskou zprávu a navíc kontrolované specializovaným výborem Poslanecké sněmovny Parlamentu, který zprávy doporučuje Sněmovně ke schválení. Kontrola NKÚ činnosti ČT či ČRo je z tohoto hlediska duplicitní, zbytečná a nadbytečná, navíc omezená kritéria § 4 nepostihují specifika činnosti těchto institucí.
To samé platí pro Národní galerii.
Příklad 3: Bylo by absurdní, pokud by chtěl NKÚ dublovat odborné kontrolní orgány a kontrolovat oprávněnost a výši výdajů za nákup obrazů do NG dle kritérií „účelnosti“, „hospodárnosti“ a „efektivity“, případně zkoumat dle stejných kritérií restaurátorské práce. Je stejně absurdní, pokud by NKÚ podle týchž kritérií posuzoval výši honorářů či odměn za autorská práva z užití děl, případně tvůrčí výkony scénáristů, režisérů, herců či hudebníků v televizi či rozhlase, neřkuli cenu za nákup vysílacích licencí na fotbalovou ligu. K posouzení těchto skutečností není NKÚ kompetentní.
Desatero jako návod k použití světa
Můj dědeček, jeden z manažerů Baťových závodů, mi v dětství citoval své krédo: „S kloboukem v ruce projdeš celý svět“. Byl jsem spoluautorem novel mediálních zákonů, spoluautorem Kodexů obou institucí veřejné služby a zejména ustanovení o tom, že porušení Kodexu či zákona je porušením pracovní kázně dle zákoníku práce. To mělo být vztyčeným varovným prstem a hlavní sankcí za porušování Kodexu či zákona. Formulace „pracovní kázně“ odkazovala ovšem na § 46 odst. 1 písm. f) a § 53 odst. 1 písm. b) zákona 55/1975 Sb., mající kořen v zákoníku práce 65/1965 Sb.. Byla platná v době, kdy Sněmovna Kodexy odsouhlasila a tuto novelizaci přijala.
Ovšem § 52 zákoníku práce 262/2006 Sb. už pojem „pracovní kázeň“ neobsahuje. Nahrazuje jej pojmem „povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“. . Morálka ovšem není právní předpis. Poslanci při novele zákoníku práce zapomněli na novelizaci paragrafu o sankci v zákoně o ČRo a zákoně o ČT… A tak se stalo, že za „porušení Kodexu“ je velmi obtížné někoho vyhodit, protože se nejedná o totožný termín a ani o totožný paragraf. Termín „právní předpis vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci“ by se totiž musel per analogiam vztáhnout na Kodex, který sice přijala Sněmovna. Ten ale není součástí Sbírky zákonů… Právní předpis je pramen práva, ale musí být vydán orgánem veřejné moci a obsahovat obecně závazná pravidla chování. Kodexy vydala média (i když je odsouhlasil Parlament) a zavazují pouze zaměstnance a spolupracovníky obou médií. Čili nejsou „obecně“...
Rozumím té části veřejnosti, která je rozčílena arogancí některých redaktorů médií veřejné služby, odmítajících připustit oprávněnost kritiky své práce. Odstrašujícím příkladem byl Václav Moravec. Řešením ale není falešná argumentace politiků, sledující skryté cíle moci. Řešením je doprecizování stávajících zákonů v otázkách, které mohou být formulačně sporné, a důsledné vynucování těchto zákonů veřejností.
Exaktně není definována evidence a zveřejňování plného textu stížností Radou způsobem umožňujícím veřejný dálkový přístup, ani lhůta pro jejich vyřízení (odpovídající například lhůtám správního práva), která by Rady pod hrozbou sankcí donutila jednat častěji či zřídit ad hoc komise pro vyřizování stížností.
Exaktně není určena možnost odvolání proti rozhodnutí Rady (k Parlamentu, RRTV nebo k soudu).
Exaktně není definován celek, ze kterého se počítá vyváženost v tom kterém pořadu či programu, i když vodítkem je NSS 7 As 38/2007–78 ve věci ČT v. RRTV, který říká ke slyšení druhé strany jednoznačně, že „má-li provozovatel televizního vysílání naplnit zákonný požadavek objektivity a vyváženosti poskytovaných informací, musí zaznít relevantní informace v nezkreslené podobě v rámci té části vysílání, která tvoří samostatný a od ostatních částí vysílání oddělitelný celek zabývající se určitým tématem.“
Dobré by bylo v zákoně definovat koncept odstupňované rovnosti a přiměřeně rovného přístupu podle usnesení NSS Vol 25/2006-130 (přiměřeně politickému a společenskému významu dotyčné strany). Ze zásady rovnosti šancí politických stran připuštěných k volbám plyne, že nemohou být vyloučeny z přístupu k rozhlasovému a televiznímu vysílání s odkazem na to, že jsou nevýznamné nebo politicky škodlivé. Tak rozhoduje i Evropský soud pro lidská práva.
Je nutné do kritérií vyváženosti zahrnout rozpětí tzv. mocenského bonusu (dávající při politickém vyvažování určitou preferenci stranám vládní koalice kvůli zodpovědnosti vlády a nutnosti vysvětlovat své kroky).
V každém případě by měl být podíl stran / názorů koalice a opozice odpovídající zastoupení těchto stran resp. názorů v Poslanecké sněmovně, protože ta a nikoliv Senát definuje vládní většinu a schvaluje vládní program. U mezinárodních či kulturních sporných otázek (náboženství, válka, migrace, Fico, Orbán, EU, NATO, Trump) není pro rozhodování o vyváženosti až tak rozhodující názor vlády, ale médium by mělo zjišťovat aktuální názory občanů v nezávislých průzkumech a řídit se sociologickými daty platnými pro tu danou dobu. Pro americký radar v Brdech byla celá vládní koalice, ale 90 % občanů bylo proti.
Tyto průzkumy by měla Rada pravidelně zveřejňovat a umožňovat tak veřejnosti kontrolu kritérií, podle kterých se řídí.
Exaktně může být v zákoně definována i objektivita dle rozsudků NSS 3 As 6/2010–71 a NSS 10 As 100/2020–35. Podle nich objektivita informací v sobě zahrnuje hned několik aspektů, zejména
• správnost (či přesnost nebo pravdivost), tzn., že zpráva odpovídá skutečnosti,
• transparentnost, tj. že žurnalista uvádí informační prameny, a
• věcnost, tj. že novináři do zprávy nevkládají vlastní hodnocení.
Exaktně může být v zákoně definována povinnost hlasování po jménech u všech usnesení Rady a odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím Rady, které bude soudem označeno za nezákonné nebo nepřezkoumatelné a tudíž neplatné. Škody pak mohou být vymahatelné. Tím se předejde diletantismu radních a větší míře obezřetnosti a konzultací s renomovanými právníky.
To vše může přispět k snažšímu pochopení i vymáhání zákona a jeho profesionální aplikaci, akceptované veřejností stejně jako kdysi bylo akceptováno Desatero.
Ministr kultury Klempíř vzal bez odborných konzultací s právníky i mediálními odborníky a bez vlastních zkušeností přípravu zákona za špatný konec. Vznikl diletantský paskvil, v případě prosazení nebezpečný, omezující či dokonce likvidační a způsobující tak škody extrémně velkého rozsahu. Nám všem.
Psali jsme:
box PL na Seznam.cz + ParlamentníListy TV
sledujte PL na YouTube + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na GoogleZprávy + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na Facebooku
Váš názor? (Hlasoval 1 čtenář)
Měla by být ČT řízena tak, jak plánuje návrh ministra Klempíře?
