Dneškem vstupuje v platnost takzvaný Digital Services Act – DSA, což je nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie o takzvaném jednotném trhu digitálních služeb. „To je záležitost, která se projednávala poměrně dlouho. Už jsme o ní v Parlamentních listech před časem také informovali s varováním, které se nyní potvrzuje. Pod haldou vzletných slov o ochraně trhu a ochraně koncového uživatele internetu se skrývá poměrně docela transparentní cenzura. Proti Digital Services Act hlasovali pouze europoslanci za SPD, tedy David a Blaško, ODS a paní Konečná z KSČM se zdržely. Všichni ostatní, to znamená Piráti, TOPkaři, STANaři a tak dále, byli pro tuto cenzuru. To znamená, že ti nesou odpovědnost za její následné uplatňování i v našem právním řádu,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Podstatou nařízení je, že podřizuje jurisdikci Evropské unie velké provozovatele typu Facebook, typu X a podobně, a jejich odpovědnost za obsahy, které se na jejich sítích vyskytují. Samozřejmě jde o to zlikvidovat a vycenzurovat názory, které nejsou příznivé k dnešnímu progresivistickému vedení Evropské unie a řady evropských států, jde o to potlačit veškerou diskuzi, veškerou demokratickou debatu a veškerou polemiku o tom, kudy a jak by se měla Evropa a její státy dále ubírat. Je to něco, co neznáme ani z kontextu času Sovětského svazu a jeho satelitů. Tehdy samozřejmě platila přísná cenzurní pravidla. Byly úřady typu Federálního úřadu pro tisk a informace, který prověřoval následnou cenzurou vydané tiskové nebo mediální obsahy. U mnoha autorů vedl z existenčních důvodů a obav k autocenzuře, což byl stav silně nedemokratický,“ připomíná mediální analytik.
To by nevymyslel ani Havel křížený s Járou Cimrmanem
Má Evropa přejít na válečnou ekonomiku, aby se ubránila Rusku?Anketa
Dalším bodem, to vypadá vskutku půvabně, je ochrana před závažnými negativními důsledky pro tělesnou a duševní pohodu osob. „To je – s prominutím – formulace, kterou by nevymyslel ani Václav Havel křížený s Járou Cimrmanem. Tělesnou a duševní pohodu osob. Tak když se dívám na zprávy ČT a vystupuje tam někdo z naší vlády a já přitom pociťuji silnou duševní nepohodu, tak si můžu stěžovat Evropské unii, aby zasáhla, protože tu někdo produkuje nějaké veřejné obsahy, které vyvolávají duševní nepohodu? Já myslím, že bych měl! Tímto by se mohl nějaký právník nebo organizace typu Společnosti pro obranu svobody projevu, která je ostatně dnes jediná formální organizace tohoto typu, eventuálně zabývat, co to je duševní nepohoda, proti níž je zaměřen i ten akt DSA,“ podotýká mediální odborník.
Diktaturní superstát, který nesmí mít dlouhého trvání
Je to další přiškrcení svobod evropských občanů po aktech typu European Media Freedom Act z loňského roku. „A to v situaci, kdy bychom měli evropské občany spíše posilovat v jejich pocitu náležení ke společnému prostoru a ke společné historii, která nás spojuje. Možná je to už to jediné, co nás v Evropě spojuje. Bohužel, za to mohou pochopitelně administrativní opatření nebo orgány v Bruselu a ve Štrasburku. Je to katastrofální diktaturní superstát, který nemůže a nesmí mít dlouhého trvání. Jeho rozpad bude ovšem znamenat nepochybně obrovský ekonomický a jiný rozvrat, který může být provázen i válečným konfliktem. To všechno je možné. Při rozpadu podobných superstátů jako Sovětského svazu nebo v menším rozměru bývalé Jugoslávie k nějakým konfliktům dochází. Je to neblahá budoucnost, kterou jsme si způsobili sami tím, že jsme je tam zvolili,“ tvrdí Petr Žantovský.
Psali jsme:
Se zajímavým příspěvkem do debaty o dezinformacích přispěl ve svém komentáři pod titulkem „Doba silných slov aneb Proč neumíme definovat dezinformaci“ Miloš Čermák, spolupracovník Seznam Zpráv. „Ten článek není jednoznačně takový či onaký, což je u Miloše Čermáka obvyklé, protože je to novinář, který se snaží zohledňovat různé pohledy. Někdy vynese velmi rozumný argument, o jiném můžeme pochybovat. Ale vždy má smysl se jím zabývat. Znám ho už 35 let, tak vím, co říkám. Tenhle komentář, jak napovídá titulek, se zabývá tím, proč nelze dobře definovat dezinformaci a na čem ztroskotávají pokusy o to dezinformace trestně stíhat a legislativně podchycovat. Ať už to byly pokusy Michala Klímy ve funkci vládního zmocněnce pro dezinformace nebo dnes Tomáše Pojera coby poradce pro národní bezpečnost, do jehož kompetencí tahle problematika po odvolání Michala Klímy spadla,“ popisuje mediální analytik.
Větším problémem než dezinformace je potlačení svobody slova
Komentář se odvíjí od okamžiku, kdy Tomáš Pojar na jakési tiskovce prohlásil, že dezinformace nelze exaktně definovat, a tudíž se proti nim velice těžce legislativně bojuje. „Čermák dovádí celou tu úvahu o kus dál a klade určité srovnání mezi totalitní režim a demokratickou společnost. Připomíná, že v totalitě je zpravidla definována nikoliv dezinformace, ale takzvaná pravda, což je soubor oficiálních hodnot, na němž se lpí a který se vyžaduje, a vše ostatní, co s ním nesouhlasí, je špatné, nebezpečné a dezinformační, i když to slovo se nepoužívalo. Dnes se ho naopak používá až moc. Nálepkuje se na kdeco, a tím pádem se vytrácí jakákoli možná jeho terminologie nebo definice jeho obsahu, protože dnes nazvete dezinformací vše, co se vám jako dezinformace hodí do vašich politických projevů,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Je to podle něj něco podobného, jako když Andy Warhol říkal, že umění je to, co nazveš uměním. „No a dezinformace je to, co nazveš dezinformací. Je to velmi vágní a velmi bezobsažné. Čermák dospívá k jednoduchému závěru, že když něco takového neumíme definovat, tak pak v podstatě nemá smysl s tím bojovat, protože jak můžeme bojovat s neviditelným nepřítelem. A to ještě za situace, to dodávám já, kdy toho nepřítele někdo považuje za nepřítele a někdo za přítele. To je důležitá věc a Čermák se zde zastává svobodného demokratického režimu, který se prostě musí vypořádat s tím, že má určité vady na své dokonalosti a jednou z těch vad může také být problém dezinformací. Jiným problémem, avšak podstatně větším, je problém potlačení svobody slova. Protože to už pak není demokracie, ale skutečně totalita,“ zdůrazňuje mediální odborník.
Sankcionovat moderátora a nepustit ho na půdu EU
Miloše Čermáka by proto za komentář vcelku pochválil. „Sice v něm dospívá k pro mě vykalkulovanému závěru, že skutečnost, když postupně neuspěli vládní zmocněnec a poté ani vládní poradce pro dezinformace k definici dezinformace a vláda nebyla schopná i podle svých vlastních slov i slov koaličních poslanců uspět dostatečně v boji proti dezinformacím, na což upozorňoval i prezident Pavel, je vlastně důkazem toho, že vláda jedná správně a dobře, protože nedokonale diktaturně potlačuje projevy, které jí nejsou po srsti. To je už hodně odvážné a hodně aktivní prohlášení, ale dobře. Každopádně článek stojí za debatu a za úvahu. Napsal ho zkušený novinář, ne nějaký začátečník, takže za ním stojí jeho značná novinářská zkušenost. Pokud bych měl v tomto týdnu na nějaký článek upozornit jako na kladný příklad toho, jak by mohla vypadat žurnalistika, tak by to byl zřejmě tento,“ přiznává Petr Žantovský.
arm. gen. v.v. Ing. Petr Pavel, M.A.
Na závěr obrací pozornost k mediální akci tohoto týdne, možná i několika posledních let, a tou byl rozhovor Tuckera Carlsona s ruským prezidentem Putinem, který vyvolal na politické scéně obrovské zděšení. „Poslanec Evropské unie Guy Verhofstadt, ale i Ursula von der Leyenová a další volají po sankcionování Carlsona, po zákazu jeho vstupu na půdu EU a podobné absurdity. Ale mě zajímá spíše odezva v českých médiích, kdy se všichni mainstreamoví novináři shodnou na tom, že rozhovor je celý špatně a že také Carlson, jak z mnoha mediálních adres čtu, je kontroverzní novinář, aniž by se doložilo, čím je tento bývalý moderátor Fox TV kontroverzní, čím se zasloužil o jakou kontroverzi. Prostě se mu dá nálepka a to stačí. Zatím ještě není dezinformátor a konspirátor nebo ztroskotanec a zaprodanec,“ obává se mediální analytik, že i toto přijde.
Nemluvil vyslýchající s vyslýchaným, ale novinář s osobností
Každopádně Carlson rozhovorem s Putinem vyvolal obrovské zděšení také u českých novinářů. „Úplnou paniku, protože najednou jsou konfrontováni se situací, kdy nějaký novinář hovoří s nějakým – řekněme, že z některého pohledu sporným nebo rozporuplným – světovým lídrem a vede s ním rozhovor ne jako vyslýchající s vyslýchaným nebo prokurátor s obžalovaným, ale jako novinář s politickou osobností. To znamená včetně určitého respektu vůči té osobnosti, ale zároveň při stálém dbaní o vlastní novinářskou integritu. Ostatně Carlson mimo jiné prohlásil, že nepatří ani k zastáncům Ruska, ani k zastáncům Ukrajiny, ale že je prostě jen zastáncem Ameriky. Je to americký občan, jde mu o americké zájmy, nikoliv ruské nebo ukrajinské. Tím se vymezil, myslím, dostatečně,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Proto ho fascinoval Martin Bartkovský, nový šéf Reflexu, který napsal, že Carlson je do Putina dlouhodobě zamilovaný. „A to, aniž by to doložil nějakým láskyplným projevem Carlsona vůči Putinovi nebo naopak. Jsou to jen floskule, prázdná slova, kterými naši novináři dlouhodobě operují a své profesi dělají velikou ostudu. V té souvislosti bych připomněl, myslím, že na stránkách Parlamentních listů už to zaznělo z úst Jiřího Kobzy, že v roce 2015 vedl rozhovor, a musím říct, že nad své poměry, Michal Kubal se syrským prezidentem Bašárem Asadem. Ten je v našich médiích rovněž obvykle cejchován psí hlavou, říká se o něm, že je to diktátor, ačkoliv měl opakovaně více než 90 procent při volbě prezidenta a zemi dostává pomalu do jisté stability. Ale u nás to má povinně předepsané v jiné interpretaci. Odkud ta povinnost přechází, si asi umíme domyslet,“ poznamenává mediální analytik.
Devět let jsme v bahně třídního boje, nenávisti a válčení
Tehdy ho moderátor České televize Michal Kubal velice mile překvapil. „Od té doby už ne, ale rozhovor s prezidentem Asadem udělal velice korektně, velice svědomitě, nezávisle, nezaujatě i s tou povinnou úctou vůči státnická autoritě. A zároveň, jak jsem už říkal, se zachováním vlastní novinářské integrity. Vedl rozhovor, který by se mohl na našich fakultách učit v hodinách žurnalistiky. Od té doby už se ničeho takového nedopustil, ale já bych to teď postavil po devíti letech do kontrastu s tím, jak novináři hodnotí Carlsonův rozhovor s Putinem. Proč se tehdy nehodnotil podobně Kubalův nekonfliktní rozhovor s Asadem? No protože jsme prošli dalších devět let, kdy jsme mnohem více v bahně třídního boje, nenávisti, válčení, třeštění šavličkami a jsme mnohem více zbavení snahy zachovat si zdravý rozum,“ hodnotí Petr Žantovský.
Vadí mu, že čeští novináři se snaží být ještě usilovnější v tom, jakým fofrem a jakou intenzitou prozkoumávají obsah útrob a tenkého a tlustého střeva svých chlebodárců. „To je smutný pohled na stav žurnalistiky, že ho neumím srovnat snad ani s obdobím komunismu. Aspoň s tím, co si pamatuji, tedy 70. a 80. léty. Jistě v 50. letech to bylo jiné a také za protektorátu. Když mluvím o protektorátu, tak bych si tu, s dovolením, udělal drobnou propagaci. Blížíme se 15 březnu, který bude znamenat 85. výročí přepadení českých zemí nacisty a ustavení protektorátu, a tak vydávám knihu esejů a faktografických dokumentů vztahujících se právě k tomuto období. Obávám se, že tohle datum většina našich mainstreamových médií odmávne z nějakých ideologických důvodů, neboť dnes už jsme dál a chápeme, že zájmy sudetských Němců jsou pro nás politicky přijatelnější než historická pravda. Rád bych se mýlil,“ dodává Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
lubkral
