„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili dvacátého února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal,“ sdělil premiér Klement Gottwald lidem dne 25. února 1948 na Václavském náměstí, dav se rozjásal a země zrudla. Od té události uběhlo sedmdesát let. Co tomu všechno předcházelo? O tom ParlamentníListy.cz hovořily s historickým publicistou Zdeňkem Čechem.

Po hrozné válce

„Na rostoucím významu komunistů v Československu se samozřejmě podílela druhá světová válka s triumfem sovětských zbraní. Rusové v obrovské epopeji odrazili Němce u Moskvy, zničili je u Stalingradu a nakonec válku vítězně ukončili v Berlíně,“ začíná Zdeněk Čech vyprávět o době, které u nás skončila v únoru 1948. „Tehdejší československý prezident Edvard Beneš nedokázal už nikdy překonat zklamání, které mu přichystali Francouzi a Britové na konferenci v Mnichově. Beneš se u nás v čase Mnichova dostal do šílené situace. Z jedné strany tlak na přijetí mnichovských podmínek, z druhé touha bojovat za každou cenu. A on se vlastně stal jazýčkem na vahách. Byl to Beneš, kdo v zásadě rozhodl, že se bojovat nebude. Spočítal si množství ztrát. Představil si letecké útoky na Prahu. Po letech dospěl k rozhodnutí, že můžeme do budoucna počítat jen s jediným spojencem, a tím je Sovětský svaz. O stinných stránkách té země přitom věděl, stejně jako o hrozbách, které z ní mohou vzejít.“

Poměr k rudým

„Vztah našich občanů k Moskvě a k domácím komunistům procházel po roce pětačtyřicet vývojem,“ vypráví Čech. „Sověti vyhráli válku a svedli s Němci největší bitvy dějin. Taková bitva, jako u Kurska, už asi nikdy nevzplane. Válka stála Rusy mnoho životů, mimo jiné i proto, že ji často vedli bez ohledu na vlastní vojáky. ,Přišli jsme na to, že když jde pěchota přes minové pole,‘ vyprávěl například Američanům maršál Koněv, ‚nepřináší to větší ztráty, než když pěchotu ostřeluje těžké dělostřelectvo...‘   

Proruská euforie začala pak u nás zvolna opadat a objevily se zprávy o nepříliš vysoké civilizační vyspělosti SSSR. V Praze byla velká výstava sovětského umění, ale skončila krachem, protože šlo o upocený socialistický realismus s rozostřenými genitáliemi lidí u vody. V zemi Emila Filly, Bohumila Kubišty nebo Václava Špály to moc zaujmout nemohlo.“

Pohled na Rusko byl časem objektivnější a sympatie ke komunistům začaly klesat. „Svět se začal dělit. Winston Churchill přednesl roku šestačtyřicet svůj legendární projev v americkém Fultonu. Prohlásil v něm, že v Evropě se od Štětína po Terst spouští železná opona. A kam v takovém uspořádání patřilo Československo? Stačilo se podívat na mapu... Napravo od železné opony, v sovětské sféře vlivu, skončilo pak ostatně i Polsko, které je možná tou nejrusofobnější zemí na světě...“  

Po válce to nicméně u nás tak jednoznačně nevypadalo a stát začala řídit vláda obnovených politických stran sdružených v Národní frontě. Nebyly však obnoveny – prý kvůli kolaboraci jejich členů – tři strany na pravici: agrárníci, živnostníci a národní demokraté. V politickém životě tak vlastně chyběla pravicová složka a všechno se stáčelo až příliš doleva. A komunistické strany byly v Národní frontě dvě: Komunistická strana Československa a Komunistická strana Slovenska. První parlamentní volby se poté konaly v roce 1946 a skončily úspěchem komunistů. Tehdy se to ještě dalo čekat.