„Když jsme nastoupili k odchodu na dráhu, tak přišel hauptsturmführer Seidl s kolegou Wostrellem, a my místo odchodu ze sudetských kasáren na stavbu do Bohušovic jsme zůstali na nádvoří, kam přijelo nákladní auto, stará oplachtovaná Škodovka. Nás třicet do toho auta nastoupilo. Nevěděli jsme, co se vlastně děje, jenže v tom autě byl velký sud chlorového vápna, to bylo cítit, věděli jsme to okamžitě. A bylo tam také nějaké nářadí, krumpáče, lopaty a tak podobně. A jeli jsme. Šofér toho auta byl pan Veselý, civilní český zaměstnanec německé komandatury. Musím podotknout, že se vždy choval naprosto indiferentně,“ popisuje Viktor Laš odjezd směrem do Lidic. Dodal, že pan Veselý za celou dobu svého působení v Terezíně nebyl k nikomu hrubý. Nevšiml si také ale ani toho, že by Veselý směrem k někomu v táboře projevoval pozitivní chování.
Fotogalerie: - Gauck v Lidicích
S námi se tam zároveň posadili dva čeští četníci. Jeden z nich se jmenoval Havlín. Naposledy jsem s ním mluvil asi před patnácti lety v Praze. Jak se jmenoval ten druhý, nevím. No a vyjeli jsme. To byli četníci, ze kterých jsme nemuseli mít obavy, ale oni sami nevěděli nic. Někam jsme jeli. Jen když jsme nasedali do toho auta, tak ten šofér Veselý, který zřejmě uměl německy a dostal příkazy od esesáků, říkal těm četníkům, že na žádný pád nesmí otevřít tu plachtu, která to auto kryla i zezadu,“ líčí pan Laš na videu naprostý nedostatek informací o tom, kam jeli a co tam měli dělat.
„Pak jsme najednou zastavili na takovém kopci, museli jsme vystoupit. Ten Veselý a ti četníci tam zůstali. Nás převzala říšská policie jako pochodovou jednotku. Vypochodovali jsme na takový kopec a to už v nás vládlo takové napětí, to jsme věděli, že se něco děje a teď jsme začínali vnímat nějaký smrad spáleniště. Před námi se objevilo údolí. Hořící vesnice. Vznikaly tam mezi námi polohlasné poznámky „Tady někde vybouchl důl“. A ony to byly Lidice, srovnané se zemí. To jsem snad prvně začal mít strach,“ popisuje otřesnou zkušenost pan Laš.
„Viděli jsme tam pole mrtvol. Do té doby jsem mrtvého neviděl. Ani v tom Terezíně jsem do té doby neviděl mrtvého. Pole mrtvol. Asi si dovedete představit ten šok. Teď nás přivedli dolů na tu zahradu, kde bylo spousta esesáků, ožralých, a tak dále. Postavili nás tam, nechali nás stát a asi za pět minut přišel Seidl a říká: „Tady budete kopat hrob!“ Krumpáčem narýsoval obvod té jámy, asi 10 x 15 metrů. To bylo snad 9 hodin ráno. Seidl řekl: „Do noci bude ten hrob vykopán a bude 4 metry hluboký.“ No tak jsme začli. Vyndali jsme lopaty. Mně osobně ta fyzická práce nedělala žádné problémy, protože jsem na ní byl už z mládí zvyklý, plus mě ještě hnal ten stres a strach, abych to měl co nejdříve z krku,“ popisuje Viktor Laš momenty, kdy si uvědomil, kam je nacisté zavezli.
Popisuje, jak těžké bylo vykopat hrob do hloubky čtyř metrů. Kvůli jílovému podloží šly práce pomalu a ač velitel Seidl požadoval zhotovit čtyři metry hluboký hrob do večera, v termínu stihlo třicet Čechů vykopat zhruba polovinu. Dělníci také za celý den nedostali ani kousek jídla. Pohlavků prý ale dostali nepočítaně.
„Pak ten Seidl tu práci přerušil, ti říšští policisté si nás po dvou, po třech rozebrali a šli jsme do té hořící vesnice vytrhávat dveře, vrata, prostě shánět dříví na oheň. Tam se podpálily ohně, aby bylo vidět. Dělalo se dál. Druhého dne ráno byl ten hrob možná 3, 3 a půl metru hluboký. Seidl řekl schluss. Pak jsme možná půl hodiny odpočívali, než přišel rozkaz. Všechny ty lidi jsme museli vysvlíct, hlavně zout z bot, vyšacovat je a všechno odevzdat. Těm mrtvým zřejmě bylo řečeno, že je někam povezou, protože každý měl u sebe nějaké jídlo, dva krajíce chleba a já nevím co. A to ten Seidl velkoryse prohlásil, že si to můžeme nechat. Že to jídlo můžeme sníst,“ vypráví pan Laš o bizarní a otřesné scéně.
„Ten strach, to strašlivé napětí, vám nedovolilo pozřít sousto. A ještě sousto od takto tragicky zahynulých lidí. Takže když to odstrojení bylo dokončeno, tak bylo určeno, že ti lidé se budou…dávat do toho hrobu,“ šlo jen těžko přes rty panu Lašovi. „Prosím vás pěkně, do té jámy šlo střídavě čtyři, nebo šest dvojic. A já, jako ve všem, jsem měl to štěstí, že jsem stál v jednom rohu té jámy,“ rozplakal se pan Laš. „Každého z nich jednotlivě jsem měl v ruce. A podával jsem ho těm ostatním. Dovedete si to představit? Sedmnáctiletýho, nebo osmnáctiletýho kluka, takovouhle hrůzu,“ dokončil v slzách pan Laš.
„To byli všechno lidé ve věku od patnácti let do osmdesáti. Byly tam děti, patnáctiletí kluci, mladší než já. Byl tam farář, dědoušek. Byl tam obecní policajt. Ale co bylo nejstrašnější, ti lidé podle mě, nebo většina z nich, byli zastřeleni po smrti. Nehledě k tomu, že měl každý ránu v hlavě a v srdeční krajině, tak tam byli lidi s vytrhanýma prstama, s vytrženým jazykem, ulomenou ruku v lokti. Když tahle hrůza skončila, tak se ti mrtví začali posypávat tím chlorovým vápnem, co jsme přivezli a polévat vodou. Začalo do toho pršet. No a pak jsme ten hrob začali zase zahazovat. A zaházeli jsme ho. Zůstalo tam asi tak půl metru nezaházený,“ pokračoval pan Laš.
Poté si vybavuje, jak je velitel Seidl přivolal zpět k hrobu. Stoupli si kolem téměř zaházené jámy a panu Lašovi dle vlastních slov proběhl před očima celý život. Myslel si, že je nacisté také zastřelí. Velitel Seidl je tam nechal nějakou dobu stát, poté jim přikázal naskákat zpátky do nákladního auta a odvezli je zpátky do Terezína. „Předtím nám ovšem ještě řekli, jak někdo promluví slovo, co jsme dělali, že bude zastřelen,“ zakončil své otřesné vzpomínky pan Laš.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
