Řecký historik a politik Thúkydidés žil v půli tisíciletí před naším letopočtem, prožil sebezničující válku mezi Spartou a Aténami, z níž vydestiloval větu, která je nejplatnějším pravidlem mezinárodních vztahů všech dob: „Vzestup Atén a strach tím probuzený ve Spartě byly tím, co učinilo válku nevyhnutelnou.“
Říká se tomu Thúkydidova past, která je však podle Vodičky v pozadí většiny velkých válek moderní doby. „Právě se do ní řítí Amerika a Čína,“ dodává s tím, že americký politolog Graham Allison tuto past vzal a přiložil na zásadní konflikty moderního věku, v nichž si šly po krku hlavní velmoci té doby, aby zjistil, jak by to mohlo dopadnout teď. Všemu předcházela jedna společná věc: vynořující se mocnost ohrozila tu na trůně.
Redaktor připomíná, co vlastně tenkrát Řekové vyvedli, že válku nechtěli, ale přesto ji měli. Když Řekové zahnali Peršany, něco se stalo. Do té doby byla sto let bezkonkurenční supervelmocí řeckého světa vojácká Sparta. Ale kvůli bojům s Peršany si Atény postavily nejsilnější řecké loďstvo, takže se začaly považovat také za velmoc.
„Jeden byl spojenec Sparty, druhý byl neutrální, ale pozval si na pomoc Atény. Ty měly zásadní problém: když odmítnou s poukazem na Spartu, budou najednou silou druhé kategorie, protože to bude vypadat, že se bojí. Vyřešily to šalamounsky: poslaly jen pár symbolických lodí, které ani neměly bojovat. Ale byly tam,“ upřesnil Vodička. Sparta pak měla také problém: když nechá spojence napospas, i když Atéňané přímo neválčili, její moc a ochrana ztratí věrohodnost a „její“ státy začnou přebíhat k Aténám. „Příklad Atén a Sparty se v dějinách opakuje. Thúkydidova past taky. Stojí u kořene i těch nejnesrozumitelnějších válek,“ zopakoval redaktor.
Rozsah čínského vzestupu si pořád neuvědomujeme, míní Vodička. Čína podle jeho slov „jede“ a hodně připomíná Německo před první světovou válkou. „Jak neuvěřitelnou rychlostí vzestupu a ekonomické síly, tak pocitem, že byla obrána o své právoplatné místo ve světě národy, jež byly silné ve chvíli, kdy ona byla slabá,“ dodává.
„Z čínsko-amerického pohledu by nás mělo hlavně zajímat, že Německo strašně chtělo své ‚místo na slunci“ a Británie se nečekaně silně bála úpadku ztělesňovaného nástupem silného Německa,“ připomíná redaktor a dododává, že podobné dnešku je i to, že Britové vnímali své postavení jako jediné možné a pro svět rozumné, zatímco Němce viděli jako podezřelé a agresivní. Němci to prý viděli přesně zrcadlově. Věřili, že jejich nárok je oprávněný. A že Británie nemá právo ani sílu je brzdit.
Dnes zde máme taky dvě velmoci, které jsou jako z jiných vesmírů. „Pro Ameriku, která se vidí jako nejlepší na světě, je hlavní hodnotou svoboda, demokracie. Pro Čínu autorita, podřízenost,“ píše Vodička a shrnuje, že Amerika proto bere vládu jako nutné zlo, Čína jako nutné dobro.
A poukazuje na další rozdíly. Američané chtějí ve světě mezinárodní uspořádání, Číňané harmonickou hierarchii. Časovým horizontem Američanů je současnost, u Číňanů je to věčnost. „Číňané se vidí jako kultura několika tisíciletí, jejich prioritou je maximalizace dlouhodobých zisků. Američané maximalizují bezprostřední zisky,“ doplnil Vodička.
Přesto se podle Vodičky v něčem tyto země podobají: považují se za výjimečné a trpí pocitem „vícecennosti“. „Až se obě tyto jedničky srazí, vyžádá si to bolestivé ústupky. Bude pro Číňany těžší přijmout svět se dvěma ‚slunci‘, nebo pro Američany přijmout fakt, že se musí smířit s existencí další úplně jiné supervelmoci?“ pokládá si otázku.
Naději prý paradoxně přináší démonizovaná Čína. „Jak se ukázalo, její strategií je nepokrytá reálpolitika bez ideologie, zaměřená na harmonický výsledek,“ uzavřel s tím, že kromě toho je Čína trpělivá, její hodnoty a historie jí radí, že je lepší vejce vysedět než se ho snažit vybojovat a přitom rozbít.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: nab
