Prezident Zeman nejprve pozdravil všechny, kteří se slavnostního obřadu ve Vladislavském sále zúčastnili. „Jako každý rok je oslava svátku 28. října spojena s předáváním státních vyznamenání. A je to tak dobře, protože obraz naší společnosti je obrazem životních příběhů osobností, které tuto společnost vytvářejí a dotvářejí. Dovolím si jako obvykle být vaším průvodcem při popisu životních příběhů alespoň několika ze čtyřiceti jedna dnes vyznamenaných osobností. Jako výraz úcty k padlým vojákům v Afghánistánu mi dovolte začít jejich životním příběhem, který, jako každá tragická událost, vyvolává celou řadu diskusí a je samozřejmou povinností prezidenta republiky vyjádřit v těchto diskusích své jasné stanovisko,“ uvedl svůj proslov Miloš Zeman.

„Položme si jednoduchou otázku. Jestliže naši vojáci zahynuli v Afghánistánu, co zbude z jejich památky, pokud podlehneme zbabělosti a pokud budeme chtít z Afghánistánu odejít? Ano, je pravda, že jsme často byli obětí zbabělosti jiných, ale to vůbec neznamená, že máme být zbabělci sami. V dnešním světě si často vymýšlíme nejrůznější nepřátele, ale podle mého názoru je jediný skutečný nepřítel světový terorismus. Ten, který vraždí nevinné civilní občany a snaží se likvidovat po staletí budovanou evropskou civilizaci. Proto tato oběť není marná a velmi bych si přál, abychom si uvědomili, že máme-li naši civilizaci zachovat, vyžaduje to boj s terorismem a nikoli ustupování a vyjednávání, tím méně utíkání před teroristy. A pokud naši vojáci v Afghánistánu budou i dále plnit svoji roli, pak jejich oběť nebude marná. Čest jejich památce,“ řekl Zeman na adresu hrdinů.

Poté se věnoval životním příběhům dalších vyznamenaných. „Dnes, 28. října, můžeme vzpomenout na osobnosti, které k naší nezávislosti přispěly. Vím, že vedle jednotlivců to byly i organizace typu Sokola, samozřejmě i legionářů, ale jak legionářská, tak sokolská obec již byly vyznamenány v minulých letech. Proto mi dnes dovolte připomenout na začátek jednoho bohužel opomíjeného politika, jehož přitom Tomáš Masaryk označil za vůdce domácího odboje. Tímto politikem je Antonín Švehla. Vícenásobný ministerský předseda, ministr vnitra, geniální stratég, mistr kompromisu, ale rád bych zmínil i jeden jeho rys, na který rovněž zapomínáme. Švehla byl důsledným zastáncem politického stranictví, tedy něčeho, co se dnes příliš nenosí. A když někdy, například nyní v komunálních volbách, zažíváme rozbředlá hnutí, o nichž nevíme, kam směřují a jaký mají dlouhodobý program, je dobré si vzpomenout například na Švehlovu myšlenku, že každá diktatura začíná zničením politických stran.“