Referendum je vedle voleb klíčovým nástrojem, kterým lidé mohou měnit směr politiky. Loni 23. června Britové v referendu odhlasovali, že Velká Británie má vystoupit z EU. Od té doby probíhají intenzivní jednání o tom, jak má BREXIT vlastně proběhnout. A to jak na britské vnitropolitické scéně, tak i na diplomatických kanálech mezi Londýnem a Bruselem. Letos 1. října Katalánci v referendu odhlasovali vyhlášení nezávislosti na Španělsku. Evropská komise se vzápětí přidala na stranu španělské vlády, která se separatistické tendence snaží potlačit, a ve snaze zvýšit tlak na katalánský parlament oznámila, že vyhlášením suverenity by se Katalánsko ocitlo mimo EU. Katalánský parlament přesto – nebo možná právě proto – minulý pátek schválil rezoluci o nezávislosti a vzniku Katalánské republiky. I ve volbách do naší Poslanecké sněmovny stoupenci ústavního zákona o celostátním referendu výrazně zabodovali. Je tedy klidně možné, že i my zanedlouho budeme moci hlasovat o vystoupení z EU. K tomu, aby diskuse mohla probíhat racionálně, je nutné znát odpověď na otázku, co bude potom. Zejména ve vztahu k volnému pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu. Nejen praktická realizace brexitu v tomto ohledu může mnohé napovědět.

Odpůrci vystoupení Česka z EU nebo i pouhé možnosti vyhlášení referenda na toto téma budou jistě argumentovat tím, že by to pro českou ekonomiku znamenalo katastrofu. Že by naše podniky ztratily přístup na společný evropský trh. Nebo že bychom znovu museli stát fronty na hraničních přechodech. Každé toto tvrzení, stejně jako mnohá další mohou, ale také nemusí být pravdivá. Vše totiž záleží na tom, jak si „exitující“ stát upraví své vztahy s EU. Možností je celá řada.

Předně je třeba uvést, že Británie není první zemí, která „vystoupila“. Předchůdce dnešní Evropské unie – Evropské společenství (ES) – již opustilo několik zemí. A to dokonce v době, kdy tehdejší integrační smlouvy – na rozdíl od Lisabonské smlouvy – neobsahovaly žádná ustanovení, která by proces vystoupení upravovala. Všechny „předbritské exity“ se uskutečnily v rámci procesu dekolonizace. Přestože žádná z odchozích zemí neleží přímo na evropském kontinentu, tak zkoumání procesu jejich odchodu může mnohé napovědět o tom, co se děje „potom“.

Jako první šlo „ven“ dobrovolně Alžírsko. Tato země se jako francouzská kolonie stala členem ES už v okamžiku založení Společenství v roce 1958. V roce 1962 po krvavé občanské válce vyhlásila nezávislost. A tím opustila i ES. Krátce po vyhlášení nezávislosti vláda zestátnila majetek nejen Francouzů, ale i Židů a příslušníků dalších národností, kteří od roku 1848 obsazovali a kolonizovali pozemky v zemi. V roce 1963 byla v zemi provedena pozemková reforma, v jejímž rámci byly zestátněné pozemky přidělovány bezzemkům. Větší část „cizinců“, kteří v zemi žili, často v třetí generaci, zemi opustila. Což vyvolalo potravinovou a ekonomickou krizi. Proces rozdělování půdy se poměrně dlouho táhl a během majetkových změn mizela technika nezbytná k provozování zemědělství. Již v následujícím roce musela vláda potraviny dovážet. S odchodem lidí evropského původu ze země zmizelo i velké množství kapitálu a zejména hotovosti, která na trhu citelně chyběla. Vláda prvního prezidenta Ben Belly na situaci reagovala zavedením centrálně řízeného hospodářství. Protože se však ekonomická situace nelepšila, provedla armáda v roce 1965 vojenský převrat. Na místo prezidenta byl dosazen generál Hourari Boumedien. Ten se hospodářskou krizi rozhodl řešit zestátněním těžby ropy, plynu a nerostů. V roce 1965 těžila státní alžírská firma Sonatrach pouze 5 % ropy a plynu. V letech 1965 až 1971 stát převzal kontrolu nad všemi těžebními firmami, když v nich znárodnil 51% podíl. Cizince přesto nechal v zemi působit jako menšinové podílníky. Vzápětí armáda provedla pozemkovou reformu i u domácích velkostatkářů. Za pomoci velkých investic z výnosů z vývozu ropy a plynu vojenská vláda začala v zemi budovat průmysl a zemědělství „po sovětském vzoru“. Přesto nikdy nedošlo k úplnému přerušení hospodářských styků mezi Alžírem a Francií (a zbytkem západní Evropy). Po vlně znárodňování klesl objem vzájemné obchodní výměny až na 20 % počátečního stavu. V té době se s Alžírem pokoušel rozvinout hospodářské styky východní blok. Alžír však zachránila ropná krize v roce 1973. Prudké zvýšení cen ropy přineslo do země potřebnou hotovost. A poptávka po ropě a plynu přiměla Francouze a ostatní evropské státy k novému hledání cest ke vzájemnému obchodu. Hospodářské vztahy byly řešeny formou dvoustranných sektorových smluv, které upravují spolupráci v rámci jednotlivých ekonomických odvětví. Příkladem je smlouva o obchodu s automobily, kterou napřed separátně vyjednali Francouzi, a poté se k ní přidal zbytek EHS. Nepřekvapí proto, že nejčastějšími vozy na Alžírských cestách jsou Renault, Peugeot a Citroen. Někoho však může překvapit, že levnější japonská nebo korejská auta jsou zastoupena mnohem méně.

Touto cestou postupně vývoz do Evropy dosáhl 58% podílu na alžírském exportu. Dovoz z Evropy činí 47 % z celkového objemu.