Že by pro nás odchod z EU byla katastrofa? Je to prý jinak

Referendum je vedle voleb klíčovým nástrojem, kterým lidé mohou měnit směr politiky. Loni 23. června Britové v referendu odhlasovali, že Velká Británie má vystoupit z EU. Od té doby probíhají intenzivní jednání o tom, jak má BREXIT vlastně proběhnout. A to jak na britské vnitropolitické scéně, tak i na diplomatických kanálech mezi Londýnem a Bruselem. Letos 1. října Katalánci v referendu odhlasovali vyhlášení nezávislosti na Španělsku. Evropská komise se vzápětí přidala na stranu španělské vlády, která se separatistické tendence snaží potlačit, a ve snaze zvýšit tlak na katalánský parlament oznámila, že vyhlášením suverenity by se Katalánsko ocitlo mimo EU. Katalánský parlament přesto – nebo možná právě proto – minulý pátek schválil rezoluci o nezávislosti a vzniku Katalánské republiky. I ve volbách do naší Poslanecké sněmovny stoupenci ústavního zákona o celostátním referendu výrazně zabodovali. Je tedy klidně možné, že i my zanedlouho budeme moci hlasovat o vystoupení z EU. K tomu, aby diskuse mohla probíhat racionálně, je nutné znát odpověď na otázku, co bude potom. Zejména ve vztahu k volnému pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu. Nejen praktická realizace brexitu v tomto ohledu může mnohé napovědět.

Odpůrci vystoupení Česka z EU nebo i pouhé možnosti vyhlášení referenda na toto téma budou jistě argumentovat tím, že by to pro českou ekonomiku znamenalo katastrofu. Že by naše podniky ztratily přístup na společný evropský trh. Nebo že bychom znovu museli stát fronty na hraničních přechodech. Každé toto tvrzení, stejně jako mnohá další mohou, ale také nemusí být pravdivá. Vše totiž záleží na tom, jak si „exitující“ stát upraví své vztahy s EU. Možností je celá řada.

Předně je třeba uvést, že Británie není první zemí, která „vystoupila“. Předchůdce dnešní Evropské unie – Evropské společenství (ES) – již opustilo několik zemí. A to dokonce v době, kdy tehdejší integrační smlouvy – na rozdíl od Lisabonské smlouvy – neobsahovaly žádná ustanovení, která by proces vystoupení upravovala. Všechny „předbritské exity“ se uskutečnily v rámci procesu dekolonizace. Přestože žádná z odchozích zemí neleží přímo na evropském kontinentu, tak zkoumání procesu jejich odchodu může mnohé napovědět o tom, co se děje „potom“.

Jako první šlo „ven“ dobrovolně Alžírsko. Tato země se jako francouzská kolonie stala členem ES už v okamžiku založení Společenství v roce 1958. V roce 1962 po krvavé občanské válce vyhlásila nezávislost. A tím opustila i ES. Krátce po vyhlášení nezávislosti vláda zestátnila majetek nejen Francouzů, ale i Židů a příslušníků dalších národností, kteří od roku 1848 obsazovali a kolonizovali pozemky v zemi. V roce 1963 byla v zemi provedena pozemková reforma, v jejímž rámci byly zestátněné pozemky přidělovány bezzemkům. Větší část „cizinců“, kteří v zemi žili, často v třetí generaci, zemi opustila. Což vyvolalo potravinovou a ekonomickou krizi. Proces rozdělování půdy se poměrně dlouho táhl a během majetkových změn mizela technika nezbytná k provozování zemědělství. Již v následujícím roce musela vláda potraviny dovážet. S odchodem lidí evropského původu ze země zmizelo i velké množství kapitálu a zejména hotovosti, která na trhu citelně chyběla. Vláda prvního prezidenta Ben Belly na situaci reagovala zavedením centrálně řízeného hospodářství. Protože se však ekonomická situace nelepšila, provedla armáda v roce 1965 vojenský převrat. Na místo prezidenta byl dosazen generál Hourari Boumedien. Ten se hospodářskou krizi rozhodl řešit zestátněním těžby ropy, plynu a nerostů. V roce 1965 těžila státní alžírská firma Sonatrach pouze 5 % ropy a plynu. V letech 1965 až 1971 stát převzal kontrolu nad všemi těžebními firmami, když v nich znárodnil 51% podíl. Cizince přesto nechal v zemi působit jako menšinové podílníky. Vzápětí armáda provedla pozemkovou reformu i u domácích velkostatkářů. Za pomoci velkých investic z výnosů z vývozu ropy a plynu vojenská vláda začala v zemi budovat průmysl a zemědělství „po sovětském vzoru“. Přesto nikdy nedošlo k úplnému přerušení hospodářských styků mezi Alžírem a Francií (a zbytkem západní Evropy). Po vlně znárodňování klesl objem vzájemné obchodní výměny až na 20 % počátečního stavu. V té době se s Alžírem pokoušel rozvinout hospodářské styky východní blok. Alžír však zachránila ropná krize v roce 1973. Prudké zvýšení cen ropy přineslo do země potřebnou hotovost. A poptávka po ropě a plynu přiměla Francouze a ostatní evropské státy k novému hledání cest ke vzájemnému obchodu. Hospodářské vztahy byly řešeny formou dvoustranných sektorových smluv, které upravují spolupráci v rámci jednotlivých ekonomických odvětví. Příkladem je smlouva o obchodu s automobily, kterou napřed separátně vyjednali Francouzi, a poté se k ní přidal zbytek EHS. Nepřekvapí proto, že nejčastějšími vozy na Alžírských cestách jsou Renault, Peugeot a Citroen. Někoho však může překvapit, že levnější japonská nebo korejská auta jsou zastoupena mnohem méně.

Touto cestou postupně vývoz do Evropy dosáhl 58% podílu na alžírském exportu. Dovoz z Evropy činí 47 % z celkového objemu.

Alžír se v počátečních letech své nezávislosti s Evropou politicky rozešel. V zemi byla vytvořena ústava, která prakticky zakotvovala vládu jedné strany. Po vojenském puči diktatura ještě více utužila a některé prvky zákonodárství byly hodně inspirovány sovětským vzorem. V 80. letech se do politiky přimíchal islám a v zemi bylo dokonce zavedeno mnohoženství. Přesto tamní režim nikdy nezrušil technické normy, které vznikly ještě v dobách francouzského koloniálního panství. V zemi zůstala v platnosti metrická soustava a v mezinárodním obchodě Alžír používal stejné míry jako Francouzi. Nové technické normy Alžířané s určitým zpožděním od Francouzů „opisovali“. I to samozřejmě usnadnilo návrat obchodních vztahů s Evropou. A zřejmě rozhodlo o tom, že v zemi se obchodně příliš neprosadily americké firmy.

Mnohem klidnější cestou opustilo Společenství Grónsko. Členem ES se stalo jako dánská kolonie v roce 1972. Vstup Dánska do ES výrazně urychlil separatistické tendence ostrovních obyvatel. Ti dokonce cestou svého zastoupení v Kodani žádali o odklad referenda o vstupu do ES, protože chtěli napřed vyhodnotit, jaké bude mít dopady na grónské hospodářství – zejména rybolov. Vláda sice odklad nepovolila a vstup byl proti vůli výrazně menšinových Gróňanů v rámci „celého Dánska“ odhlasován. Vlna politická emancipace ostrovanů však vedla k tomu, že metropole musela v roce 1979 Grónsku přiznat právo na samosprávu, které v roce 1982 vyústilo ve vyhlášení nezávislosti v referendu. Grónsko již tehdy čelilo otázce, zdali se vyhlášením nezávislosti dostane mimo ES. Otázka byla vyřešena dalším referendem, v němž bylo rozhodnuto, že Grónsko od roku 1985 přestalo být členem Společenství. Gróňané v referendu stanovili vládě a tamnímu parlamentu Landstingu lhůtu dvou let k vyřešení právních otázek s exitem spojených. Právě tato lhůta později při konstrukci Lisabonské smlouvy posloužila jako vzor ke konstrukci článku 50, který umožňuje provést vystoupení z EU. A to přesto, že od té doby evropských předpisů podstatně přibylo.

Grónsko se při tvorbě své novodobé státnosti inspirovalo britským Commonwealthem. S Dánskem nepřerušilo vztahy úplně, ale po vzoru Austrálie si dánského panovníka ponechalo jako svoji hlavu státu. Má však vlastní vládu a parlament, který přijímá vlastní zákony. Původní „dánské“ zákony i technické předpisy Grónsko převzalo a postupně je podle svého obrazu novelizuje nebo přijímá nové. V oblasti vzájemného obchodu k žádným dramatickým událostem nedošlo, takže v ČR dnes málokdo ví, že Grónsko kdysi bylo a dnes už není členem spolku dnes nazývaného EU.

Podobnou cestou šlo i souostroví Saint-Pierre a Miquelon. Z francouzské kolonie se během 20. století z těchto ostrovů stal francouzský zámořský department. Jeho obyvatelé měli plné francouzské občanství se všemi právy a povinnostmi s tím spojenými. Volili své zástupce do pařížského parlamentu, pařížská vláda jim tam posílala svého prefekta a muži chodili do francouzské armády. Pouze v daňové oblasti měli určité výjimky. Nicméně rozpočet měli napojený na francouzský státní rozpočet. A to až do roku 1985, kdy v referendu vyhlásili nezávislost. Ve vztahu k ES se pak tato oblast stala přidruženým státem. V oblasti přístupu na evropský trh v tomto režimu ČR fungovala v letech 1994 až 2004. Na ekonomice ostrovů se to prakticky nijak neprojevilo. Ostrované neprováděli žádné znárodňování. V legislativě došlo od té doby k minimálním změnám. Ostrovy minulo nejen zdražování cigaret nařízené EU, ale i další části „legislativní smršti“, která v posledních letech čím dál prudčeji fičí z Bruselu. Zde se však sluší dodat, že většina obchodní výměny se „před“ stejně jako „po“ exitu realizuje s nedalekou Kanadou.

Prvním exitem již podle pravidel zakotvených v Lisabonské smlouvě je vystoupení Ostrova svatého Bartoloměje, ke kterému došlo k 1. lednu 2012. Tento ostrov měl rovněž statut francouzského departmentu. Stále se zrychlující záplava nových evropských předpisů však obyvatele tohoto karibského ostrova postupně čím dál více dráždila. Po volbách do regionálního parlamentu noví poslanci 8. října 2009 odhlasovali vystoupení z EU. Ostrov přestal být členem EU od 1. ledna 2012. Opět aniž by si toho všimlo výrazně více lidí než Rada EU, která skutečnost pouze vzala na vědomí a vyhlásila ji úředním věstníkem. Ostrov se nadále počítá do Zámořského společenství Francie, které zahrnuje obchodní, celní a měnovou unii – jinak řečeno společný trh. Původní zákony a technické normy zůstaly v platnosti. Od té doby však ostrov nemusí přijímat všechny evropské směrnice a nařízení politického charakteru. Jako jsou např. ty zakotvující povinné kvóty žen v dozorčích radách podniků. Evropanům nevznikla ani vízová povinnost, takže na ostrov jezdit nepřestali. Po otevření nového letiště jich naopak přibylo.

Na tomto úplném výčtu exitů a stručném popisu toho, co následovalo, je vidět, že rozhodujícím faktorem z hlediska vzájemné ekonomické výměny nemusí být ani tak to, zda země je či není v Unii. Podstatná je především její další hospodářská politika, to jak si právně upraví vztahy k Unii. A samozřejmě místní podmínky. Navíc je třeba brát v úvahu, že se neustále mění právní prostředí nejen uvnitř EU. Vyvíjí se i mezinárodní právo v oblasti obchodu. Největší vliv na zahraničněobchodní právo má dnes Světová obchodní organizace (WTO). Jejím členem jsou jak jednotlivé členské státy, tak i EU jako celek. Vystoupením z EU stát neztrácí práva člena WTO. Původní dohody série GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu) a následné smlouvy s WTO postupně výrazně omezily možnost uvalování dovozních cel nebo množstevních omezení dovozů. Tento proces liberalizace světového obchodu probíhá postupně od roku 1947. Na intenzitě však nabral 70. letech minulého století. Podepsané smlouvy v podstatě garantují výrobcům ze země, která vystoupí z EU, že jejich produkci nemůže být zakázán přístup na evropský trh. Může jim být pouze do určité míry ztížen změnou podmínek, za nichž jsou výrobky uváděny na trh v EU. Jestliže však výrobek plní technické požadavky, tak prakticky nemůže být z trhu vyloučen. Maximálně na něj může být uvaleno clo. Ani to však už není v takové míře, jako to bývalo. Dnes jde o jednotky procent. V 60. letech nebyly výjimky ani sazby 100 % a více. Problém cel může „exitující“ stát vyřešit pomocí členství v Evropském sdružení volného obchodu (EFTA).

EFTA vznikla v roce 1960 vedle Evropského hospodářského společenství (EHS), což byl jeden z předchůdců dnešní EU. EHS vznikla v roce 1958 jako jedna ze tří složek Evropských společenství (spolu s Euroatomem a Evropským společenstvím uhlí a oceli). V té době je tvořily Belgie, Francie, Německo, Itálie, Lucembursko a Holandsko. Cílem smlouvy o EHS bylo vytvoření společného trhu. Podle smlouvy o Euroatomu země spolupracovaly v jaderné energetice. Smlouva o Evropském společenstvím uhlí a oceli pak řešila podporu a regulaci težby uhlí a výroby oceli. Všechny tři smlouvy dohromady tvořily balík tzv. Římských smluv o Evropských společenstvích. Tento balík však svou provázaností neumožňoval přístup pouze do jedné z nich – např. pouze do EHS. Některé evropské země už tehdy chtěly usnadnit vzájemný obchod – ovšem bez toho, aby se zavazovaly k omezování některých oborů jako ocelářství. Nebo bez toho, aby se musely podřídit centrálnímu bruselskému plánování zemědělství. Jako svého druhu konkurenční projekt proto Velká Británie, Švédsko, Norsko, Dánsko, Rakousko, Švýcarsko a Portugalsko vytvořily v roce 1960 Evropskou zónu volného obchodu. Na rozdíl od Římských smluv je Stockholmská smlouva, která zřídila EFTA, poměrně jednoduchá. Zakládající státy se v ní zavázaly do deseti let odstranit cla a množstevní omezení vzájemného obchodu. A protože se nepokoušely složitě měnit právní prostředí uvnitř členských států, tak se jim společný trh podařilo vytvořit již v roce 1966. Již od roku 1963 však spolu členské země obchodovaly bezcelně. Státy EFTA předběhly dohody řady GATT o více než dvacet let. EFTA se nepokoušela vytvářet nějaké společné právní nebo technické předpisy. Společný trh byl postaven na jednoduchém principu: každý může bez omezení vyvážet své výrobky na trh ostatních států, pokud tyto výrobky splňují národní technické požadavky. Členové EFTA se soustředili pouze na průmyslové výrobky a zcela stranou nechali zemědělství nebo těžařství. Britové si mohli ponechat svoje míle, palce a váhové libry a ostatní zase svoji metrickou soustavu. A přesto se vzájemný obchod rychle rozjel.

V roce 1970 se k EFTA připojil Island. Finsko mělo až do roku 1986 status přidružené země kvůli svým zvláštním ekonomickým vztahům k SSSR.

Společný trh v rámci EHS se rozjížděl mnohem pomaleji. Členové EHS si v rámci vytváření svého vnitřního trhu vytkli za cíl harmonizovat i technické normy. Chtěli dosáhnout stavu, aby např. elektrický holicí strojek prodávaný v Německu byl použitelný i v Holandsku či ve Francii. Proces harmonizace technických norem trval prakticky až do roku 1985. Jednotný vnitřní trh tak vznikl až v roce 1993. V rámci jeho tvorby v Bruselu vyrostl obrovský byrokratický moloch Evropské komise a jí podřízených agentur. Tento moloch časem začal aspirovat na roli „evropské vlády“, která předkládá návrhy právních předpisů Evropskému parlamentu a Radě. A jako svého druhu vláda vydává prováděcí vyhlášky v podobě nařízení EK. EFTA naproti tomu dodnes vystačí s malým sekretariátem v Ženevě. Na plnění závazků dohlíží Kontrolní rada, v níž má každý stát jeden hlas.

Británie spolu s Dánskem a Irskem vstoupily do ES v roce 1973. V roce 1972 ES se zbývajícími členy EFTA podepsalo dohody o volném obchodu. Od roku 1977 podle nich byla na obchod mezi všemi zeměmi ES i EFTA zrušena cla. Během 80. let probíhala harmonizace technických norem nejen uvnitř ES, ale i spolu se státy EFTA. Každá oblast vždy byla řešena sérií smluv mezi ES a členskými státy EFTA. Proces mířil k vytvoření společného trhu nazvaného Evropský hospodářský prostor (EHP), který by v sobě zahrnoval obě skupiny států. Smlouva o vzniku EHP byla mezi oběma skupinami podepsána 2. května 1992 v portugalském Oportu. EHP začal existovat od 1. ledna 1994. Finsko, Rakousko a Švédsko roce 1995 vstoupily do EU. Před tím se v roce 1991 k EFTA připojilo Lichtenštejnsko, které se do té doby nechávalo zastupovat Švýcarskem, s nímž udržovalo celní a dodnes udržuje měnovou unii. Obě země používají švýcarský frank.

Norsko o vstupu do ES začalo jednat už v roce 1962. V roce 1972 Norové vstup v referendu odmítli. Švýcarská vláda začala jednat o vstupu do EU v roce 1992. Jednání byla několikrát zastavena. Naposledy byla obnovena v roce 2010. Definitivně Švýcaři členství odmítli v roce 2016. O rok dříve v referendu odmítli i euro. Island začal o členství v EU jednat v roce 2010. Jeho harmonizace zákonů s právem EU byla hotová během rekordních tří let. Těsně před podpisem asociační smlouvy však islandská vláda vstupní proces pozastavila.

V březnu 2015 Island na základě referenda přihlášku do EU oficiálně stáhl. Lichtenštejnsko o vstupu nikdy ani neuvažovalo. Přesto Norsko i Švýcarsko s EU úspěšně obchodují. V případě Norska směřuje 70 % exportu do EU. U Švýcarska je to 69 %. Z islandského exportu jde 78 % do zemí EU.

V unikátním postavení vždy byla a je Velká Británie. Podílela se na založení EFTA. V roce 1973 vstoupila do ES, ale sjednala si přitom řadu výjimek. Nejen známý rabat v podobě vratky přeplatku z členských odvodů proti přijatým dotacím. Britové prakticky nikdy neharmonizovali své technické normy. Dodnes měří v mílích, stopách a palcích, váží v librách a objem odměřují v galonech a pintách. Mají jiné elektrické zásuvky než zbytek kontinentu a většina výrobků koupených v EU je bez adaptéru v Británii k ničemu. K některým věcem jako auta, která mají volant na opačné straně, ani adaptér neexistuje. Britské hovězí dlouhá léta nesmělo na kontinent kvůli nemoci šílených krav. A tak by se dalo pokračovat. Z technického hlediska v britském případě společný trh fungoval spíše podle pravidel EFTA než podle pravidel EU. Jedinou oblastí, kde Británie byla a je součástí jednotného evropského trhu, je finanční sektor. Banky, pojišťovny, penzijní fondy a burza. Krátce řečeno londýnské City. To je jediná oblast, kde jsou předpisy upravující fungování finančních institucí v Británii kompatibilní se zbytkem Evropy. V zájmu volného pohybu kapitálu v minulosti něco přebírala Evropa od Britů, jako v případě burzy. V případě bank zase Britové výjimečně přibírali předpisy EU do svého práva. A to právě bude předmětem jednání o podmínkách brexitu.

Celý proces je dnes složitý zejména kvůli způsobu tvorby evropského práva. Do roku 1987 se proces sjednocování práva odehrával většinou formou dohody. V případě technických norem mezi sebou jednali experti z normalizačních institutů. Všechno šlo nějak exaktně vyjádřit. A spočítat kolik změna bude stát každého člena. Po završení jednání o harmonizaci technických norem, které s výjimkou Británie bylo úspěšné, ale zdlouhavé, se stoupencům evropské myšlenky podařilo v zájmu urychlení integrace prosadit tzv. Jednotný evropský akt. To byla první velká reforma Římských smluv. Zavedla hlasování kvalifikovanou většinou a státům přidělila vážené hlasy podle počtu obyvatel a ekonomické síly. Od té doby se společenství nyní nazývané EU, neustále dostává do krize, kterou neustále řeší dalšími reformami s cílem větší integrace. Což opět vyvolává další krize. A tak pořád dokola.

Evropských předpisů od té doby nejen přibylo, ale rozdělily se na směrnice a nařízení. Směrnice stanoví členským státům splnění určitého cíle a vymezí prostředky, kterými jich má dosáhnout. Jako příklad lze uvést směrnice o spotřebních daních. V případě cigaret je směrnicí stanoveno, že stát má vybírat z každého tisíce prodaných kusů cigaret v průměru nejméně 90 eur spotřební daně. A že daň má mít dvě složky – procento z ceny a pevnou sazbu z každého kusu cigarety v krabičce. Každému členskému státu je pak dána možnost zvolit si poměr těchto složek. Směrnice se do vnitrostátních zákonů zapracovávají. Parlamenty jsou povinny zákony upravovat podle směrnic. České sazby spotřebních daní mohou být trochu jiné než maďarské. Někdo více zdaňuje pevnou sazbou a jiný zase procentní. Proto mají stejné cigarety v různých zemích různou daň, a tím i cenu. Cíle stanoveného Unií, aby cigarety byly drahé, je však dosaženo vždy. Povinnost, jako v tomto případě daň, je však stanovena národním zákonem. V českém zákoně si lze přečíst vše, co se týká daní z cigaret.

Zcela odlišná je situace v případě evropských nařízení. Ta jsou tzv. „přímo použitelná“. To znamená, že povinnosti, které musí plnit občan nebo podnik, jsou stanoveny přímo v nařízení. V českém nebo rakouském zákoně si je nepřečtete. Národní parlament má v případě nařízení povinnost „pouze“ z národních zákonů vymazat vše, co je s nařízením v rozporu. Tato legislativní technika udělala z právních řádů členských států neuvěřitelný galimatyáš. Část povinností je stanovena v národních zákonech. A část povinností zase v zákonech není a uživatel si je musí pracně získávat ze změti evropských předpisů.

Stát, který se rozhodne nebýt členem EU a přitom svým podnikům zachovat přístup na společných evropský trh, musí před okamžikem exitu do vlastních zákonů doplnit to, co před tím bylo v nařízeních. Zákony samozřejmě musí schválit parlament, který se vždy dostává pod tlak různých zájmů domácích podniků. To, co bylo již jednou rozhodnuto na evropské úrovni pod tlakem velkých evropských nebo celosvětových firem, může být schváleno domácím parlamentem jinak. A pak je na vládě, aby nějak s Bruselem uhádala, že je to totéž, i když to vlastně totéž není. A že tedy společný trh může fungovat. To je podstatou umění exitové politiky. Británie jako zakládající člen EFTA má výhodu, že nebude začínat jednání „na zelené louce“. Tento druh politiky vůči Bruselu léta úspěšně používala před vstupem do EU i během svého členství.

EFTA jí dává obrovskou výhodu. Může se rozhodnout nejen, jestli chce zachovat společný trh, ale i případně ve kterých oblastech. Už dnes se Evropský hospodářský prostor netýká všech oblastí. Norsko, Švýcarsko, Island a Lichtenštejnsko – i když mají přístup na společný trh se zemědělskými výrobky se státy EU – nemusí provozovat společnou zemědělskou politiku. Dotace pro zemědělce a rybáře si mohou nastavit, jak sami chtějí. Musí si je ovšem platit ze svého rozpočtu. Norové a Švýcaři svým zemědělcům platí více a přitom u toho musí vyplňovat méně papírů. Na jejich zemědělce se ovšem nevztahují evropská omezení jako kvóty. To je důležité zejména pro rybáře lovící na volném moři.

Kromě zemědělství mají všechny státy EFTA volnou ruku i v tom, že nemusí být ani usilovat o členství v eurozóně. Nemusí se účastnit nehospodářských politik – od společné zahraniční a bezpečnostní politiky až po politiku genderové vyváženosti. Velkou výhodu představuje i osvobození od společné obchodní a celní politiky vůči třetím zemím. Švýcarsko si takto „mastí kapsy“ na obcházení evropských sankcí vůči Rusku. Norové zase na svůj trh nepouštějí úplně všechno zboží ze zemí jako Bangladéš. I když to EU dělá.

Tvorba Evropského hospodářského prostoru je neustále se vyvíjející proces.

Autor: Martin Kunštek