Minimálně dvě politické strany zprava i zleva jdou do parlamentních voleb s požadavkem referenda o našem členství v Evropské unii a v NATO. Pochopitelně předpokládají, že i kdybychom z obou spolků vystoupili, nepřerušili bychom s jejich členy vzájemné vztahy a neusilovali bychom o žádnou radikální změnu dosavadního směřování. Prostě bychom ostatním ukázali, že máme svoji vlastní cestu, na které nás mohou ke svému prospěchu napodobit.

Podobná situace zde byla v roce 1968. Obrodný proces v čele s Dubčekovým vedením vycházel z předpokladu, že tehdejší spojenci mají pochopení pro naše vlastní tužby, že budou se zájmem sledovat, co všechno dokážeme, a že na tom dokonce vydělají, protože se budou moci od nás v lecčems inspirovat.

Brzy se ukázalo, že všechny tyto předpoklady byly mylné. O Československo jako vzor dalšího vývoje a jako doklad možnosti vybudovat socialismus s lidskou tváří neměli zájem na Východě, a už vůbec ne na Západě. Hybné síly obrodného procesu tím byly dokonale zaskočeny.

Je otázka, zda si ti, kdo dnes požadují obě zmíněná referenda, uvědomují, jaká je situace nyní. Ti, kdo volají po referendu, pěstují v lidech iluzi, že tentokrát nám bude dovoleno rozhodovat o sobě sami.