Do Štrasburku jsem přijel minulý týden na zasedání Evropského parlamentu, které slavnostně předávalo Sacharovovu cenu za letošní rok sestřenici a advokátovi ukrajinského režiséra Olega Sencova. Sám Sencov se do Štrasburku dostavit nemohl – v srpnu 2015 byl tříčlenným tribunálem v Rostově odsouzen na 20 let žaláře za to, že zorganizoval dva pumové útoky na sídla proruských organizací na Krymu a chtěl vyhodit do povětří Leninův památník v Simferopolu. A to přesto, že se k atentátu přiznali jiní dva aktivisté a Lenin stojí na svém podstavci dosud bez jakéhokoliv poškození. Sencov se ani ve vězení nevzdával, letos v květnu držel 26 dní hladovku, než byl proti své vůli převezen do nemocnice, aby mohl dostávat umělou výživu. K jeho biografii bych měl dodat, že sice byl Ukrajincem, ale jak mi potvrdila jeho příbuzná, nikdy ukrajinsky nehovořil – ostatně studoval v Kyjevě v dobách, kdy se i na základních školách vyučovalo jen v ruštině. V Moskvě také zakončil studia režie a scenáristiky. Svůj první film, krátkometrážní, natočil v roce 2008: Den jako stvořený pro banánové rybičky. Proslavil se v roce 2011 dlouhometrážním trillerem Gamer (počítačový hráč), který se promítal na řadě festivalů, mj. i v Rusku. Zatčen byl v květnu 2014, když se stal aktivistou boje proti připojení Krymu k Ruské federaci. Proces s ním schválil až zástupce generálního prokurátora Ruské federace.
Už druhý den byl atentátník zadržen, přesněji zastřelen – k jeho odhalení pomohlo svědectví taxikáře a jedné ženy. Podle jeho dokladů a policejní identifikace se zjistilo, že se jedná o sedmadvacetiletého Cherifa Chekatta, který byl již 67krát stíhán policií, z toho 27krát odsouzen ve Francii, Německu a Švýcarsku. Bylo to za nejrůznější krádeže, násilnosti včetně přepadení banky, z níž si odnesl mnohatisícovou hotovost, a za podobné trestné činy. Přitom byl místní – narodil se ve Štrasburku, kde také v 16 letech zakončil školu a poté byl střídavě krátce zaměstnán, nezaměstnaný na sociálních dávkách, nebo cestoval do různých zemí včetně Maroka. Byl dobře znám policii v Německu a ve Švýcarsku. Pocházel z rodiny, v níž měl šest vlastních a šest nevlastních sourozenců. Policie ho dlouhodobě sledovala – pomocí pouličních kamer, osobním pozorováním, odposloucháváním jeho mobilu, ale stále se neodhodlala k rozhodujícímu zásahu, třebaže byl mnohokrát zatčen. Ve štrasburské advokátní kanceláři si právníci mezi sebou říkali, kdy dojde řada na všechny, aby byli povoláni k jeho obhajobě. Nebyl totiž výrazným džihádistou, ani přísným muslimem. Nejedl sice vepřové, ale jiná náboženská pravidla nedodržoval. V okruhu svých známých, jak zjistili policisté, se neprojevoval jako islámský radikál. Policie ho sice sledovala, ale tentokrát nezadržela.
Až musel nastat okamžik, který stál lidské oběti. U mrtvého atentátníka policisté našli další zbraně. Byl tedy vybaven dost na to, aby rozvířil až dosud poklidnou předvánoční náladu, kterou městu dodávalo deset vánočních trhů.
Mohou mít však tyto dvě tolik rozdílné lidské osobnosti něco společného – snad kromě jisté časové souslednosti a to, že byli stíhání trestními orgány svých zemí? Anebo je v tom něco víc, byť tak protikladného, jako jsou třeba dva póly jedné naší planety?
autor: red