Do Štrasburku jsem přijel minulý týden na zasedání Evropského parlamentu, které slavnostně předávalo Sacharovovu cenu za letošní rok sestřenici a advokátovi ukrajinského režiséra Olega Sencova. Sám Sencov se do Štrasburku dostavit nemohl – v srpnu 2015 byl tříčlenným tribunálem v Rostově odsouzen na 20 let žaláře za to, že zorganizoval dva pumové útoky na sídla proruských organizací na Krymu a chtěl vyhodit do povětří Leninův památník v Simferopolu. A to přesto, že se k atentátu přiznali jiní dva aktivisté a Lenin stojí na svém podstavci dosud bez jakéhokoliv poškození. Sencov se ani ve vězení nevzdával, letos v květnu držel 26 dní hladovku, než byl proti své vůli převezen do nemocnice, aby mohl dostávat umělou výživu. K jeho biografii bych měl dodat, že sice byl Ukrajincem, ale jak mi potvrdila jeho příbuzná, nikdy ukrajinsky nehovořil – ostatně studoval v Kyjevě v dobách, kdy se i na základních školách vyučovalo jen v ruštině. V Moskvě také zakončil studia režie a scenáristiky. Svůj první film, krátkometrážní, natočil v roce 2008: Den jako stvořený pro banánové rybičky. Proslavil se v roce 2011 dlouhometrážním trillerem Gamer (počítačový hráč), který se promítal na řadě festivalů, mj. i v Rusku. Zatčen byl v květnu 2014, když se stal aktivistou boje proti připojení Krymu k Ruské federaci. Proces s ním schválil až zástupce generálního prokurátora Ruské federace.