Po druhé světové válce si Němci prožili hospodářský zázrak. Alespoň v kapitalistické západní polovině země. Ekonomický úspěch dosáhl takových rozměrů, že místním podnikům už scházely pracovní síly. Proto došlo na zapojení pracovníků z dalších zemí, ze Španělska, z Francie a později i z Polska. Tito pracovníci do německé společnosti vesměs zapadli. Už tím, že se oženili s Němkami. Jenže do Německa přicházeli i pracovníci z Turecka a ti zdaleka tak dobře nezapadli. Nebrali si Němky a místo toho si vozili manželky z Turecka.

Tohle chování vedlo mimo jiné k tomu, že v řadě německých měst dnes existují silné turecké komunity, které příliš nezapadly do většinové společnosti. A jak ukazuje příklad průmyslového města Duisburg, tyto komunity dál sílí.

„Už v roce 2013 chodilo do duisburských škol více malých muslimů nežli malých katolíků a protestantů (ne však v součtu). Z toho můžeme usoudit, že turecká komunita v Duisburgu je už teď dost velká a její podíl na obyvatelstvu města bude v následujících letech ještě růst,“ píše Kechlibar.

A Turci se rozhodli, že v nadcházejích komunálních volbách postaví vlastního starostu. Vedla k tomu zdánlivě banální příhoda. V roce 2012 měl jeden z Turků dostat pokutu za to, že parkoval, kde neměl.