Bohatě ilustrovaná knížka pohádek Zlatý poklad nenásilně a poutavou formou naučí malé čtenáře finanční gramotnosti. Podle autorů je z knihy možné pochopit, jak se v životě chovat, aby se nikdy nedostali do finančních obtíží.
Podle manželky je uznávaný ekonom „zastydlý puberťák“
Ekonomka Markéta Šichtařová prozradila, že první impuls napsat něco hezkého pro děti vyšel od jejího manžela – ekonoma Vladimíra Pikory. Pohádky vznikaly podle příběhů, které vyprávěl jejich dětem. „Z toho vykrystalizovaly základní příběhy, které se jim nejvíc líbily, a ty jsme pak napsali. Manžel napsal kostru, ekonomické vysvětlení, já to literárně uhladila,“ nechala nahlédnout do autorské dílny, která se trochu vymykala jejich běžné tvorbě knih. V jiných případech vždy každý napíše pár stran, pak zase druhý. Proč ta změna? Manžel je podle Markéty Šichtařové sám tak trochu „zastydlý puberťák“, takže se prý do dětského vkusu dokázal trefit mnohem lépe než ona.
Co nevědí ani mnozí dospělí
V pětatřiceti pohádkách hrdinové řeší různé finanční problémy: jestli je lepší schovat zlato pod polštář, nebo raději do skřítčí banky, a jak mezi bankami vybírat, aby o uložené bohatství nepřišli. Dozvědí se, co se může stát, když si Honza špatně přečte smlouvu o půjčce nebo jak může líná, ale chytrá liška získat levně akcie od lesních zvířátek.
Opravdu je možné, aby takhle děti pochopily těžké a složité pojmy jako úvěr nebo akcie? „Myslím, že u malých dětí, které chodí do první třídy, nemá až tak smysl, aby věděly, co je akcie a jiné podobně složité věci, ale aby si spojovaly finance a finanční pojmy s nějakou zábavností a nezískávaly hned od malička vůči tomu negativní postoj, aby si to nějak netabuizovaly,“ vysvětlila Markéta Šichtařová. Vypráví, jak se často setkala s velkým množstvím vzdělaných, inteligentních lidí, kteří vystudovali i více vysokých škol, ale když přišla řeč na peníze, spotřebitelské úvěry nebo podobné věci, tvářili se, že tomu nerozumí. „A nebylo to proto, že by tomu nebyli schopni rozumět, ale že automaticky předpokládali, že tomu rozumět nebudou, zavírali před tím oči i uši,“ popisuje své zkušenosti. Je tedy třeba o penězích mluvit už s dětmi, a když pak dostávají kapesné, třeba ve třetí, čtvrté, páté třídě, má pak podle autorky pohádek už smysl, aby se začaly učit znát takové pojmy, jako je účet v bance, platební karta, úvěr nebo exekuce. Ale už v knížce se dozvědí, co dneska stále ještě nevědí ani mnozí dospělí, jaké riziko představuje investování, co znamená tajemná zkratka RPSN a v čem je nebezpečná.
Obálka knihy Zlatý poklad
Hlupáci se poučí a podvodníci jsou potrestáni. Prostě pohádka!
Když budou rodiče svým dětem pohádky číst, možná se také poučí ve věcech, v nichž nemají úplně jasno. A nejen rodiče, ale i učitelé a další dospělí, kteří žili v období před rokem 1989, kdy vrcholem finančnictví byla podle ekonomky Státní plánovací komise. „Finanční gramotnost se ve školách neučí, takže to mají učit rodiče, jenže právě oni byli negativně postiženi obdobím před rokem 89, takže to sami neznají, a proto to neumí dětem ani vysvětlit,“ říká Markéta Šichtařová. A podělila se o zkušenost svého manžela a spoluautora knížky, když byl přednášet pro děti v Tachově. „Smál se, že měl pocit, že u jedné skupiny paní učitelka potřebovala vzdělat ve financích víc než děti, ukázalo se totiž, že sama měla finanční problémy. A řekla mu, že kdyby bývala věděla to, co vysvětluje dětem, tak by před pár lety tu problémovou smlouvu nepodepsala. Prý ji tehdy nečetla, protože si myslela, že to není potřeba,“ popsala Markéta Šichtařová situaci, ve které by mohla být „hrdinou“ většina starších občanů. Ekonomka potvrdila, že se dodnes setkává s lidmi, kteří mají bezmeznou důvěru k člověku, který má na sobě oblek a kravatu, a pak přistoupí na cokoli. A často dopadnou velmi špatně. V pohádkách Zlatý poklad to tak není, tady naštěstí zvítězí dobro nad zlem. Markéta Šichtařová prozradila, že původně byl manžel „krutější“, moulové, kteří se nechali napálit, byli v jeho pojetí potrestáni, ale ona závěr příběhu vždycky trochu uhladila, takže pohádky mají dopadnou šťastně, lenochovi i nezodpovědnému vždycky nakonec někdo pomůže, takže nepadne na úplné dno, jak se stává v běžném životě. Jen se poučí a podvodníci bývají potrestáni.
Pohádky nebo učebnice? Vlastně oboje
Knížka finančních pohádek se od běžných pohádkových knížek liší i tím, že na konci každé kapitoly je několik otázek, které se váží ke konkrétnímu příběhu. Působí tedy tak trochu jako učebnice. Ekonomka vysvětlila: „To je naprosto záměrné. Když si odmyslíme kontrolní otázky, je to pohádková knížka, která se může číst před spaním a děti si ani neuvědomí, že se učí. Ale protože máme signály, že budou knížku chtít školy, snažili jsme se dospělým usnadnit práci, aby dospělí, kteří ve financích sami často dost plavou, si při práci s dětmi dokázali otázkami definovat, co je důležité, co je hlavní poselství. My jsme testovali otázky na našich dětech, v devadesáti procentech dokázaly odpovědět správně.“ Ale nejdůležitější podle ní je, aby děti pochopily, že v každé finanční transakci jsou dvě strany, které si jsou rovnocenné. „Že si nemusím nechat od banky nebo prodejce nějakého produktu jako klient všechno líbit, ale že mám stejná práva jako on. A když nastane chyba v komunikaci, je to obvykle chyba obou dvou, že se navzájem nepochopili. A tohle poselství je možná důležitější než samotné pojmy, protože děti nemají jak odkoukat sebevědomí ve finančním životě od rodičů,“ shrnula ekonomka Markéta Šichtařová smysl finančních pohádek pro děti.
Psali jsme:
autor: Libuše Frantová
