Směrnice upravuje, že vysílaní pracovníci (dnes 0,7 % z celkového počtu zaměstnanců v EU) mají ze zákona nárok na soubor základních práv zajištěných v hostitelském členském státě, ve kterém vykonávají činnost. Soubor představuje minimální podmínky, na něž mají vyslaní pracovníci nárok, nicméně zaměstnavatelé mohou pracovníkům poskytnout příznivější podmínky.

Dne 8. března 2016 předložila Komise cílenou revizi směrnice 96/71/ES, jež má zamezit rozdílům mezi mzdami vyslaných a místních pracovníků, dosáhnout lepšího souladu s nařízením o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a směrnicí o agenturním zaměstnávání. Klíčovou změnu návrhu představují mzdové sazby. Komise navrhuje, aby se na vyslané a místní pracovníky vztahovala stejná pravidla, tj. nikoliv jen minimální mzda, ale i různé mzdové výhody. Komise dále navrhuje, aby byly kolektivní smlouvy závazné i pro vyslané pracovníky ve všech hospodářských odvětvích (dnes jen ve stavebnictví). Návrh tak de facto zavádí nereálný princip stejné odměny za stejnou práci na stejném místě prosazovaný západními odborovými centrálami a zásadu rovného zacházení s místními zaměstnanci pracovních agentur (pro vyslané agenturní zaměstnance se uplatní stejná pravidla jako pro vyslané zaměstnance). Komise v neposlední řadě navrhuje, aby se pro vyslané pracovníky na déle než dva roky (dlouhodobé vyslání), vztahovala závazná pravidla na ochranu pracovního práva hostitelského členského státu.

Navrhovaná revize ohrožuje stávající kompromis mezi podporou volného pohybu služeb a přiměřenou ochranou pracovníků vyslaných v rámci přeshraničního poskytování služeb, který směrnice o vysílání pracovníků představuje. Rozděluje Evropu na východní a západní s obviněním, že nižší mzdové náklady ve východní Evropě ohrožují pracovní místa ve starých zemích EU. Paradoxně mezi země, které vysílají největší počet pracovníků, patří vedle Polska Německo a Francie, tj. dvě západní země.

V tomto ohledu je však nutné podotknout, že mzdové náklady odráží reálnou ekonomickou situaci v dané zemi, produktivitu práce, sociální a zdravotní odvody včetně daní. Mzdová politika patří do kompetence členských států, což jednoznačně vyplývá z diversity členských států a je mimochodem předpokladem zdravé hospodářské soutěže na vnitřním trhu. V neposlední řadě je potřeba upozornit, že mzdové náklady nejsou jediným a mnohdy ani ne rozhodujícím faktorem, který určuje konkurenceschopnost poskytovatelů služeb. Revize směrnice navíc nezohledňuje výdaje, které zaměstnavatelům vznikají při vysílání jejich pracovníků (ubytování, připojištění, doprava, stravné atp.).