Po osmnáctém, kdy jsme se sotva vymanili z rakousko-uherského mocnářství a brzy nás ničila krize, jsme přesto do války zůstali jedinou demokracií mezi sousedícími totalitními a autokratickými režimy. Poté v pětačtyřicátém jsme chtěli být mostem mezi Západem a Východem, ale ocitli jsme se jen na jednom břehu. Šedesátá léta skončila okupací, ale přitažlivá zůstávají dodnes. V devětaosmdesátém jsme se rozjeli dobře, ale nedokázali jsme naplnit očekávání většiny občanů. Ti si přáli navázat na šedesátá léta s dominující kulturou.

Kritériem zůstává stále připomínaná Masarykova slova: „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily." Premiér Bohuslav Sobotka a předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček na závěr své řeči při odhalení Havlovy busty v americkém Kongresu připomněli jeho kréda.

Realita je ale poněkud smutnější. Podle agentury SANEP jen každý desátý občan si myslí (8,3%), že pětadvacet let od sametové revoluce pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí. A to i přesto nebo možná právě proto, že si lidé 17. listopad spojují se svobodou, demokracií a změnou politického systému. Logicky si poté část dotazovaných myslí, že další vývoj byl podvodem, rozkrádáním, plánovaným převratem, divadlem, změnou k horšímu.

Oslavy 17. listopadu, které měly připomenout opravdu slavné výročí, se diplomaticky řečeno poněkud vymkly. Místo aby potvrdily listopadový étos, v řadě lidí mohl zůstat pocit pěny dní, měli se tomu dívat se na televizi nebo poslouchat rozhlas raději vyhnout.

Moderátoři až do omezení chtěli z politiků vymámit, jak se dívají na demonstrativní část oslav, i když se od nich nemohli dozvědět nic jiného, že lidé mají právo protestovat, ale na prezidenta se vajíčka nehází. Obdobnou frekvenci měla otázka, jestli prezident zemi sjednocuje, nebo rozděluje. I když politici mohou k integraci společnosti přispět, objektivně nás podle výzkumů dělí sociální nerovnost.

S tím souvisí kritika některých komentátorů i hlasy ze zahraničí, že se v naší zahraniční politice neprosazují lidská práva. Na ně bychom zapomínat neměli. Ale, neměřit přitom jedním metrem, nemít dvojí standardy.

Proto se domluvme. Pojede-li někdo do Ruska, měl by dát najevo, že se mu nelíbí Putinův režim, jak prochází kremelskými dveřmi, členové vlády tu stojí v pozoru a sednou si až na prezidentův pokyn. Když někdo pojede do Číny, může vyslovit nespokojenost, že tu vládne jedna politická strana.

Ale stejně tak by při cestě do USA měl připomenout, že se tu mnohé státy nezbavily trestu smrti a že Američané nepříliš dobře zacházejí se zajatci. A při návštěvě muslimských zemí dejme najevo, že se nám nelíbí postavení žen ve společnosti. Bylo by to nekorektní?