„Máme se bát islámu“ je proto správná otázka. A správná odpověď je, islámu se bát nemáme, protože bychom tím odevzdávali vítězství islámu radikálnímu, čili islámu vracejícímu se ke svým kořenům ze 7. století, jehož přesným cílem je nahánět nám strach, podle koránského přikázání „vnášejte děs do srdcí bezvěrců“. Místo bání bychom se měli bránit, protože islám proti nám – a tím myslím západní civilizaci a kulturu a teď nejakutněji Evropu – vede válku. Nevede ji samozřejmě celý islám, jen jakási ta „nepatrná menšina“, jejíž početní odhady se liší od zanedbatelné jedné desetiny procenta podle prezidenta Obamy, po 10 až 15% podle respektovaných sondážních organizací jako Pew Research a Carnegie Endowment for Peace. Což tedy může být jakýkoli počet od 200 tisíc po 200 milionů, čili skutečně jen nepatrná menšina.

Tato válka, arabsky zvaná džihád, je vedená nejen prostředky válečnými čili terorismem, nýbrž i mírovými, jimiž jsou propagace, vzdělávání, ovlivňování a získávání konvertitů a stoupenců, arabsky zvané dawa. My bychom jí mohli říkat džihád politický nebo džihád kulturní, na rozdíl od džihádu ozbrojeného. Jejími spolubojovníky jsou i mnozí západní vzdělanci, intelektuálové a politici. Někteří to dělají vědomě z upřímných sympatií k islámu, jiní vědomě za peníze, většina nevědomě z nedostatečné informovanosti nebo z omámení politickou korektností, fascinací exotikou, nenávistí k západní civilizaci, pocitem viny za hříchy předků, a pseudohumanismem pseudolásky ke všemu cizímu na úkor všeho vlastního – v roli známých Leninových „užitečných idiotů“.

Tato „nepatrná menšina“ muslimských radikálů vede válku nejen proti bezvěrcům, ale i proti té většině muslimů umírněných, demokratických či liberálních, s nimiž zachází dvojace: Jednak jejich demokratičnosti a liberálního kreditu využívá k pronikání do demokratických vládnoucích nebo vlivových struktur, ale jednak je zároveň vnímá jako nedostatečně islámské, které až přijde správná chvíle, bude buď radikalizovat nebo likvidovat. V zemích, kde vládne šaria, je likviduje teď. Islámský chalifát, několik vyhraněně islámských států, al-Kajda, Hamas, Hezboláh, Talibán a jim podobní takových umírněných muslimů a muslimek už v naší době povraždili desetitisíce a dějiny jich čítají desítky milionů.

Nedávno se takovou islámskou obětí hojně uváděnou v britských médiích stal glasgowský trafikant a zbožný muslim pan Asad Shah, zavražděný radikálním muslimem za to, že svým křesťanským zákazníkům popřál veselé velikonoce. Že vrah nebyl nějaký osamělý cvok, vyšlo najevo o pár dní později v Londýně, kde kolovaly letáky slibující smrt celé odnoži islámu zvané Ahmadi, k níž pan Shah patřil a kterou vlivná muslimská organizace prohlásila za nemuslimskou.

Ve Francii musí policie poskytovat ochranku umírněným muslimům jako novinář Zineb Rhataoui nebo anti-radikální imám Hassen Chalgoumi. Britská policie musí chránit liberální muslimskou novinářku Yasminu Alibhai-Brown.