Někdejší řecký ministr financí Janis Varoufakis představil koncem března svoji „evropskou politickou stranu“, se kterou bude kandidovat do Evropského parlamentu. Jedná se o podivný slepenec stran a hnutí sdružených pod koalicí Evropské jaro a postavený na základech Varoufakisova hnutí DiEM 25.[1] Varoufakis ovšem se svým hnutím Demokratie in Europa nekandiduje v Řecku, nýbrž v Německu. Tento krok je politicky prozíravý: německý ústavní soud zrušil v roce 2014 na základě návrhu německých Pirátů volební klauzuli ve volbách do Evropského parlamentu. Místo tradiční pětiprocentní nebo pozdější tříprocentní hranice tak mohou mít evropského poslance i strany, které získají například jen 0,6 % hlasů. Je tedy takřka jisté, že sám Varoufakis, takto též kandidát na šéfa Evropské komise, do Evropského parlamentu zvolen bude.

Ke hnutí DiEM 25 se otevřeně hlásí česká Pirátská strana, členy hnutí jsou pirátští poslanci Mikuláš Peksa i Ondřej Profant. Ten dokonce už v roce 2017 vysvětloval, že „jedním z důvodů, proč čeští Piráti a s nimi i další Pirátské strany v Evropě s DiEM sympatizují, je skutečnost, že DiEM má v mnoha ohledech stejné požadavky jako Pirátské strany po celém světě.“[2]Čeští zástupci na německé kandidátce řeckého předsedy sice chybí, Varoufakisovým nejhorlivějším českým podporovatelům však nejnovější předvolební průzkum přisuzuje 21 % hlasů a tím i vítězství v evropských volbách.[3]

Neomarxistickou ideologii politických a ekonomických extrémistů sdružených kolem Varoufakisova Evropského jara shrnuje jeho berlínský program „Nový úděl pro Evropu“. Jedná se o ucelený katalog neomarxistických hodnot, který v samotném úvodu slibuje „okamžitá řešení pro evropskou politickou, společenskou, ekonomickou a ekologickou krizi“ a „novou demokratickou ústavu pro Evropu“. Ve čtyřiceti stranách textu nalezneme řadu nových módních slov, avšak žádnou novou myšlenku. Všechny extrémistické sliby už v Evropě během minulého století zazněly a většina z nich byla tou či onou cestou také realizována. Snad jen shodou náhod i v obou předchozích případech bylo epicentrem těchto programů Německo – nejprve nacistické, poté komunistické, dnes multikulturní.

Celý jeden blok slibů je věnován evropské migrační politice. Program požaduje „radikální municipalismus“, neboli reformu azylového práva tak, aby „umožnilo městům přivítat migranty
i navzdory národním restrikcím“. Ve Varoufakisově světě tedy bude rozhodnutí komunálních politiků v Brně nebo Praze nadřazeno národní legislativě, Takto přijatým migrantům navíc „Nový úděl“ zaručí volební právo, a protože Evropa „má migranty vítat, nikoli odrazovat“, bude výrazně snazší udělování schengenských víz po celém světě.

Extrémně levicová podstata programu vynikne zejména v hospodářských otázkách. Evropské jaro slibuje voličům „univerzální občanskou dividendu“ coby předstupeň základního nepodmíněného příjmu. Zdroje pro vyplácení všem rezidentům (tedy nikoli pouze občanům) mají být získávány z Občanského majetkového fondu, který bude vlastněn „kolektivně evropskou veřejností“ a jeho portfolio budou tvořit mimo jiné příjmy z práv duševního vlastnictví či akcie nově upsaných akciových společností.