Navíc, excesy typu upálení Jana Palacha, ale i Jana Zajíce hrozily destabilizací. Bylo nalezeno řešení – jmenovalo se dr. Husák. Chytře pochopil, co je nutné, a sliboval a hrozil. Našel dostatek posluchačů, i těch, kteří „pochybili“, ale chtěli se zavděčit za nově vznikající prebendy. Rok 1971 byl v podstatě teprve přelomový, kdy se většina lidí zlomila. Ti, co nepochopili situaci, měli na výběr – emigraci, nebo postihy. Nejdříve „viník“ sám, pak jeho rodina, práce, a pokud to nepomohlo, tak kriminál. (Zločin: podvracení republiky nebo kriminalizace vhodným způsobem.)
Otázka, která zní při všech deliktech, je: kdo z toho měl prospěch? U nás v této republice to byli jistě ti soudruzi, kteří 20 let na to v roce 1989 vystoupili ze dne na den z „rodné“ strany. Jejich členství bylo jistě účelové, ačkoliv psali posudky na druhé, zasedali v různých orgánech strany a odborových hnutí. Něco jako denacifikace po česku.
Komu obsazení tehdejší ČSSR ještě udělalo radost? Paradoxně zahraničním pravicovým vládám, kdy byly obavy se sílícího levicového hnutí v západní Evropě i jinde. Zhroucení těchto tendencí bylo jasným důsledkem sovětského impéria a počátkem jeho vlastního konce.
Co bylo s naším příběhem a jeho protagonistou? Byl mlád a stačil ještě včas odmaturovat na VPŠ dálkově, a to prospěchově tak jako tehdy vlastně skoro nikdo. S pocitem, že svět na něj čeká a politika je hra, v které nechce účinkovat.
Skutečnost a praktiky StB roku 1971 jej hravě přesvědčily o opaku. Pád na dno, ztráta tělesné váhy a zdraví. Nakonec dlouhý pobyt na lůžkovém oddělení krajské psychiatrie, s dávkami psychotik, které dlouhodobě rozvracejí osobnostní rysy. Rehabilitace byla dlouhá, stejně jako postupné slábnutí normalizačního režimu a postupné nekrózy sovětského impéria. Nicméně, přežít se dají údajně i gulagy na Sibiři nebo koncentrační tábor, i když ne každý. Byly ztráty nejen v emigrační vlně, ale i na mrtvých.
Přišel rok 1989. Gorbačov se v Reykjavíku dohodl s americkou mocí, po vyhlášení programu ovládnutí vesmíru (hvězdné války) americkým prezidentem Reaganem, kdy perestrojka v tehdejším SSSR měla být renesancí socialismu s lidskou tváří.
Německo, na vrcholu hospodářského rozvoje, zaplatilo „válečné reparace“ a bylo mu dovoleno scelení státu. Změna zaměření států východního bloku byla nutným důsledkem těchto pohybů, kdy Sověti stáli na pokraji hospodářské katastrofy a možnosti občanské války. Pro běžné občany těchto satelitních států pomalu rozpadajícího se hegemona byla vytvořena představa, že jsou vlastně hybateli změn, které byly předem dohodnuty a pečlivě ošetřeny a naplánovány se souhlasem vyšší moci.
Organizační složkou těchto změn v tehdejší ČSSR byl nikoliv „disent“, ale profesionálové rekrutující se z režimních špiček původní nomenklatury. Pro propagační a jiné účely potřebovali krytí. Toto krytí jim poskytla ochotná skupina „novátorů“ rekrutující se jak z určitých disidentů, tak z původně prorežimního Prognostického ústavu ČSAV.
Běžný občan byl zmanipulován do systému, který byl a je spíše parodií na demokracii, tak jak ji lze skutečně chápat. Ze studijního hlediska je zajímavé, jak hladce a sametově to všechno prošlo. Následovaly pády bank, které poskytovaly nekryté úvěry vyvoleným, vysoká inflace měny, převody majetku a výrobních kapacit do rukou těch, kteří byli kryti výše zmíněnými profesionály. Nejen výroba a další produkující entity byly takto znásilněny, ale tisk a sdělovací prostředky začaly přesně plnit potřeby ovládajících vrstev, představující odhadem pár procent populace státu. Aby byl zajištěn mezinárodní konsensus, tak bylo nutné zastavit výrobu zde konkurujících celků, jako třeba Poldi ocel Kladno, Somet Teplice a řady dalších, včetně jejich převodu do privátu zahraničních nových majitelů. Pokud možno se sídly tam, kam lze odvádět daně ze zisku vytvořeného v této republice.
Stejně jako v roce 1968, všechno nejde na první dobrou. Bylo třeba vytvořit právní vakuum, kdy vše, co není zakázané, je možné. Nejdříve bylo třeba na „rozhodující“ místa posadit ovládané. Kdo může být ovládán za „skromný“ peníz? Ti, co jsou známí ne v ekonomice a právu, ale třeba jako oponenti režimu, herci, hudebníci a další „umělecké“ profese. Pak se jim předhodí schvalovací proces, kdy jejich znalost končí u znalosti zcela jiných oblastí.
Pak se „vytvoří“ první čeští miliardáři, pokud možno bez skrupulí. Ti založí nebankovní společnosti a budou půjčovat peníze těm, kde bude jistá možnost, že budou mít problém a nemají finanční gramotnost. A exekutorská komora si s nimi poradí. Česká země je kyprá a štědrá a má pracovitý lid.
Náš protagonista? Zestárl. Zmoudřel? Nevím. Za rozum se platí hořem, říkala Elsa Trioletová. Profesně si poradil, každá soukromá firma potřebuje ty, co něco umí. (Jak říká jeden známý, když budu mít ve firmě zedníka, který mi přinese minimálně 3–6krát tolik, kolik mu musím dát, pak jeho přání, abych ho oslovoval doktore, okamžitě splním.)
Občas kromě projektování řídících systémů technologických celků píše… Těm, kterých se to velmi týká, to nečtou. Oni totiž, pokud vůbec čtou, čtou zcela jiné noviny.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
