Navíc, excesy typu upálení Jana Palacha, ale i Jana Zajíce hrozily destabilizací. Bylo nalezeno řešení – jmenovalo se dr. Husák. Chytře pochopil, co je nutné, a sliboval a hrozil. Našel dostatek posluchačů, i těch, kteří „pochybili“, ale chtěli se zavděčit za nově vznikající prebendy. Rok 1971 byl v podstatě teprve přelomový, kdy se většina lidí zlomila. Ti, co nepochopili situaci, měli na výběr – emigraci, nebo postihy. Nejdříve „viník“ sám, pak jeho rodina, práce, a pokud to nepomohlo, tak kriminál. (Zločin: podvracení republiky nebo kriminalizace vhodným způsobem.)

Otázka, která zní při všech deliktech, je: kdo z toho měl prospěch? U nás v této republice to byli jistě ti soudruzi, kteří 20 let na to v roce 1989 vystoupili ze dne na den z „rodné“ strany. Jejich členství bylo jistě účelové, ačkoliv psali posudky na druhé, zasedali v různých orgánech strany a odborových hnutí. Něco jako denacifikace po česku.

Komu obsazení tehdejší ČSSR ještě udělalo radost? Paradoxně zahraničním pravicovým vládám, kdy byly obavy se sílícího levicového hnutí v západní Evropě i jinde. Zhroucení těchto tendencí bylo jasným důsledkem sovětského impéria a počátkem jeho vlastního konce.

Co bylo s naším příběhem a jeho protagonistou? Byl mlád a stačil ještě včas odmaturovat na VPŠ dálkově, a to prospěchově tak jako tehdy vlastně skoro nikdo. S pocitem, že svět na něj čeká a politika je hra, v které nechce účinkovat.