Mám radost! Velmi mě totiž potěšila úroveň argumentace v diskusi pod mým článkem, který v Parlamentních listech vyšel minulý týden pod názvem Úspěšné ženy a mateřství. Volí daňové úlevy, nebo dávky? (k přečtení zde). Autor ohlasu se podepsal jako Jeden z občanů a velmi mu za podnětnou úvahu děkuji. Jeho slova zde nejprve přináším v plném znění: „Aha, takže jestli tomu dobře rozumím, pokud budu úspěšná a dobře si vydělávající žena, tak mi stát bude ještě přispívat na pomocnici, chůvu, uklízečku a já nevím na co, abych mohla dál chodit do práce, protože tam se to ´beze mě neobejde´... Pak nějak postrádám smysl toho si pořizovat děti. Na co, když pak vznikne začarovaný kruh: porodím dítko (dítka), a po pár týdnech se vrátím do práce, protože mám skvělý job s ještě skvělejší výplatou. Dost sice padne na denní chůvu, noční chůvu, kojnou, uklízečku, pomocnici v domácnosti, ale to nevadí, budu úspěšná matka zvládající své náročné povolání a rodinu s dítky dohromady. Co na tom, že dítko se poprvé usměje na chůvu, že první slovo bude „teta“, že první krůčky uvidím nejspíš na videu, které „teta“ natočí… Ale na druhou stranu dám práci těm méně úspěšným, které, aby uživily své vlastní děti, budou chodit hlídat a opatrovat ty cizí. Nějak se mi to zdá postavené na hlavu, vám ne?  “

Proč vlastně máme děti? A teď pravdu…

Na začátek své odpovědi Jednomu z občanů krátce zareaguji opět ze své zkušenosti. Jeden z občanů si zřejmě nikdy nezkusil/a být doma několik měsíců až roků s dítětem/dětmi. Možná neví, jaké to je, mít na starosti celé dny a noci jen dítě, úklid, praní, vaření, společenské kontakty výhradně na úrovni pískoviště atd. Určitě jsou ženy, které taková životní náplň naplní a uspokojí. Já mezi ně nepatřím. Tímto ale ty, jež popsaný život naplňuje, nechci ani v nejmenším dehonestovat. Naopak, velmi si jich vážím, mnohé z nich mi v životě velmi pomohly a jsem jim za vše nesmírně vděčná.

Ptáte se, proč chce mít vzdělaná, nadaná a profesně úspěšná žena dítě? Na otázku musím reagovat zase otázkou: proč vlastně máme děti? Málokdo v naší společnosti odpoví upřímně a popravdě. Rodiče v rozvojových zemích mají děti místo důchodového pojištění. Jde totiž o jejich naději na zajištěné stáří, čímž se nijak netají. Tamní společnost ctí staré lidi pro jejich zkušenost a tradice celý systém podporuje. Na sentiment tam nemají moc prostoru, bohužel. V Nepálu prý například ani dětem nedávají jméno, jen si je v rodině očíslují, nevytvářejí si k dětem silné citové vztahy už z pragmatických důvodů. Ve vyspělých zemích je situace jiná. Děti už kvůli zajištění nepotřebujeme, což je skvělá zpráva, že? Proč je tedy chceme? Nebo, lépe řečeno: Proč je tedy rodíme? Kvůli sexuálnímu pudu, ergo kvůli hormonům? Někdo otěhotní, ani neví jak, a rozhodne se nejít na potrat. Poté ovšem prostě nezbývá, než se postarat, ať jsem dítě chtěla, nebo nechtěla. Některé ženy otěhotní pro často falešnou naději na udržení nebo upevnění partnerského vztahu. Některé ideologicko-náboženské skupiny zase nutí ženy rodit děti, aby svými počty převýšily a v budoucnu vytlačily své oponenty. Jiné ženy rodí děti s vidinou sociálních dávek, protože jim takový život vyhovuje. Jde o úplný výčet motivátorů? Máte-li děti, proč jste je chtěl/a právě vy, nebo proč je chcete porodit do budoucna? Odpovíte upřímně?