Člověk je tvorem imitujícím. Většinu kulturních hodnot, vzorů a postojů si osvojujeme prostřednictvím nápodoby druhých, které vnímáme jako pozitivní autority. Osvojení jazyka z nás činí lingvistické společenství. Imitace rituálu začleňuje lidi do rodiny věřících. Ztotožňování se s velkými postavami a událostmi minulosti vychovává vlastence. Gesta a symboly přetrvávají staletí a vytvářejí kontinuitu národní existence. Usazuje se v nich historická zkušenost, která se postupně mění v kolektivní moudrost a odolnost.

Česká existence a soumrak vzorů

Krize nastává tehdy, když se plynulý řetězec historické imitace přeruší. Vynikající státníci, myslitelé či bojovníci uplynulých staletí jsou buď zapomenuti, nebo se stávají pod vlivem nových módních ideologií předmětem posměchu či animozity. Neomarxismus útočí na národní paměť, protože národ bez zdravého vztahu k minulosti je pouhou populací neschopnou vytvářet instituce zaštiťující jeho sílu a svobodu. Další strategií soudobého progresivismu je odstranění nebo zpochybnění tradičních vzorů, jejichž sdílení vychovávalo v západní civilizaci sebevědomé, racionální a svobodné osobnosti. Nic podobného tvůrci neomarxistických utopií nepotřebují. Touží po pasivním davu manipulovaném iracionálními emocemi, jejichž šíření mimořádně usnadňuje moderní technologie.