Také u nás zaujal jeho Sběratel světů (2008) o cestovateli Richardu Burtonovi nebo populárnější knížka Moje Afrika: mýty a všední realita (2004).

• Vážný román Moc a vzdor je vyprávěn dvěma protikladnými hrdiny na opačných stranách politického tábora, které jsou vlastně současně odvrácenými od sebe tvářemi reality. Anebo rovnou „p-delí“ kontra tváří.
• Ale mají ty světy i dost společného a důležitým tématem je ovšem přeryv roku 1989. Otázka: byl řízen? Jednalo se o kontrolovanou reformu sekvence Evropy? A nenastal snad zrovinka v momentě, kdy zdejším systémům „došly baterky“?
• Někdejší tajemník bulharského ÚV Todor Živkov odstoupil a byl navíc vyloučen ze Strany, ale jednalo se hlavně o gesto této partaje, vždyť socialisté pak vyhráli volby a schopnější struktury z minulosti žily dál. Neodumřely. A Trojanov?
• Knihou Moc a vzdor vytvořil cosi jako dokument. Proti po léta žalářovanému disidentovi Konstantinu Šejtanovovi (*1933) v něm jako záludný nepřítel stojí metodický a čich na lidi i trasy vlastní kariéry mající major tajné policie Metodij Popov. Tento muž v životě jen sporadicky nosil rukavičky, a kdož ví, snad tedy zaslouží pomstu. Například prostřednictvím anarchisty. Sledujeme-li ovšem životy a charaktery obou figur, jímá nás úžas. „Konstantine, stůj, teď už obětuješ příliš,“ chce se zvolat. „Pomsta? Proč? I Monte Cristo nakonec litoval.“ A svět rozhodně není jen černobílé divadlo, naopak. Rojí se otázkami. Například:

Stojí za námahu oné pomsty bídný agent, který ze sebe vydestiloval paměť a vyklučil vlastní svědomí? Nepomstíme se v něm jen hadru a cáru?

A co vlastně vnímá trestaný, existoval-li po většinu života v enklávách momentálních okamžiků (byl „mužem okamžiku“) a postrádá-li po tom všem emoce?

Jisté je jedno. Muži jako Popov jdou za všech režimů cestou nejmenšího odporu a vždy a opětovně vyplavou jako korek. Je-li to odsouzeníhodné?