Někdejší primář, krajský hejtman, ministr zdravotnictví od roku 2005, také vysokoškolský pedagog, velmi agilní poslanec i nejednou zvolený prezident, i když jen České lékařské komory (poprvé od roku 1998) má přijít o majetek v řádu desítek milionů, anžto má na krku již léta všeobecně propíraný problém s krabicí vína. Causa ovšem nemění nic na tom, že je Rath i neprávem opomíjeným spisovatelem. Kolik dosud přesně vyprodukoval knih, já sice netuším, ale vydal už jich minimálně osm: 1. Pacienti umírají na choroby, ne na doktory (1996), 2. Prezident v říši divů (1996), 3. I mocní bývají nemocní (1997), 4. Zápisky lékaře z pozdní noci (2002), 5. David Rath nejen o sobě, medicíně a politice (2006, spoluautorem je sběratel anekdot Václav Budínský), 6. Síla argumentů (2008), 7. Přisedněte si (2012), 8. Přisedněte si II (2013). Nelze nedodat, že poslední dvě vydal, když SEDĚL.

Vrah to ale není a ostatně zastávám korektní názor, že každá kniha je nejen samostatnou strukturou, ale v jistém smyslu také individuem schopným plnoprávného života. Za svého autora nemůže.

Podobný názor přitom podle mého mínění není jen pouhým názorem a knihy bychom měli nepochybně hodnotit nezávisle na lidech, kteří tyto v dobré víře vyprodukovali. Knihy nejsou nikdy výplodem jakéhokoli zlovolného spiknutí, ale jen svobodné vůle, řekl bych, a nejsou jako individuality za své zploditele odpovědné, ba dokonce za ně odpovědné ani být nemohou. Proč ne, bije do očí. Tzv. život literárních děl je jen a pouze metaforický.

Jelikož je takový, nemají knížky samo sebou ani páru o svých tvůrcích, a to zrovna tak, jako ani placatí obyvatelé tzv. Plochozemě (tato kniha česky vyšla v posledních letech hned dvakrát) nikdy a za žádných okolností neměli ni tu sebemenší šanci cokoli tušit o existenci třetího rozměru (nepředstavitelného jejich mozkům). A pokud tedy za mnou do přijde Jan Rejžek s tím, že se ten či onen umělec onehdy zachoval tak či naopak, rád uznám: „Je to závažný argument.“ A podepíši to. Ale je snad fér směšovat život chybujícího smrtelníka s imaginárním životem jakékoli písničky (dejme tomu) anebo kterékoli publikace? Není? Dílo je dílo, je nevinné, nesporně samo nikdy pranic neukradla a dokonce ukrást nic nemohlo, ani kdyby chtělo. A zrovna tak žádná píseň nikdy nemohla podepsat Antichartu. A zrovna tak hity od Kollera nemohou za to, co David zadarmo plácne před milionem diváků. Čímž, a to jest také pravdou, ale v nižádném případě nehodlám tvrdit, že je čerstvý padesátník David Rath (*25. 12. 1965) sprostý zloděj.

Je možná v první fázi už odsouzený k propadnutí majetku, ale nic neskončilo, takže je nadále jen „sprostý podezřelý“, jak říká inspektor Trachta ve hře Járy Cimrman.