Ivo Fencl: Dracula prvně vyšel teprve před sto dvaceti lety

23.11.2017 13:52

Van Helsing sňal těžké víko; dychtivě jsme nahlédli do rakve. Lucy tu ležela v celé kráse, ale v mém srdci už nebylo lásky, jen hrozná nenávist k tělu, které stále mělo její podobu, ale ne duši. „Je to opravdu její mrtvola, profesore? Nebo před námi leží duch v lidské podobě?“

Ivo Fencl: Dracula prvně vyšel teprve před sto dvaceti lety
Foto:
Popisek:

„Je to její tělo, a přece ne. Počkejte chvíli. Uvidíte.“
Van Helsing mechanicky vyjímal z brašny operační nože a rozkládal je po sousední rakvi. Až nakonec vytáhl ostře zahrocený osikový kolík a kladivo k roztloukání uhlí. Tady musím přiznat, že podobné přípravy k operaci na mě vždy působí velmi povzbudivě až osvěživě.
„Teď osvobodíme její duši,“ rozhlédl se profesor s úsměvem. „Uvažujte: Čí ruku by si Lucy vyvolila? Není tu nikdo takový?“
Všichni jsme pohlédli na Arthura. Podíval se na Abrahama Van Helsinga vděčně a řekl: „Můj nejmilejší příteli. Z hloubi svého zlomeného srdce vám děkuji.“
Před Lucy předstoupil zmužile, ale ve tváři byl bledší než padlý sníh.

Irský spisovatel Abrahem Stoker (1847-1912) byl třetí ze sedmi dětí státního úředníka. V dětství často stonal. Na univerzitě však vynikl co atlet. I dál holdoval sportu. Od třiceti let pracoval (až do jeho smrti roku 1905) jako osobní tajemník charismatického shakespearovského herce Henry Irvinga. Jeho ženou byla někdejší přítelkyní Oscara Wilda Florence Balcombová.

Podobně jako lord Lytton, W. B. Yeats, Arthur Machen či Sax Rohmer byl Stoker člen společnosti Golden Dawn (vznikla 1887 ze spolku svobodných zednářů) a současně se považoval za kritika a publicistu. Dávno však je zapomenut jeho rozhovor s Winstonem Churchillem (1907).

Psal také pohádky a skutečně silně tíhl k tajemnu. Stvořil seriál hrůzostrašných povídek, ve kterém je Squawinspirována norimberskou železnou pannou. Hrdinkou je tu i „poeovská“ černá kočka, která zaviní věru strašlivou smrt.

Bram Stoker je autor asi šestnácti knih, mezi něž náleží Tajemství moře, Dáma z mlhy, Hadí průsmyk, Klenoty sedmi hvězd či Doupě bílého červa. S výjimkou posledních dvou, jichž se občas zhostí film, jsou však tato díla dnes už prakticky neznámá.

Až na jedno. Poprvé vyšlo roku 1897 a titulního hrdinu autor vytvořil i díky Theodoru Rooseveltovi. Ten byl svého času policejním šéfem New York a k jeho setkání se Stokerem došlo při Irvingově turné Amerikou (1895).

V silné osobnosti Stoker možná přímo nevytušil budoucího presidenta, ale v noci se mu údajně zdálo o příšerném, vysokém starci s orlím nosem, srostlým obočím a mimořádně krutými rty.
Už předtím se rád zmocňoval starých pověr a legend, aby je přenášel do viktoriánské současnosti, a teď uchopil upírologii. Vše mu nesedělo, našel rozpory; ale metodou biblické kritiky je smířil. Do svého románu toho nakonec možná zapracoval až moc. Podobá se beletrizované encyklopedii vampyrismu a jistá jeho mechaničnost je chvála bohu dostatečně přehlušena ukotveností v žánru gotického románu i autorovou schopností účinně stupňovat atmosféru hrůzy a napětí a zase hrůzy. Odhodlal jsem se dojít až na konec strachu, napsal - a své nejslavnější dílo sestavil z fiktivních dopisů a deníkových záznamů. Dal mu tak znaky autentičnosti.

Jonathana Harkera vylíčil Stoker dle skutečného svého přítele Josefa Harkera (divadelního scénografa) a mnohé prameny vyloupl z pokladnice Britského muzea. Ale měl je i od maďarského univerzitního orientalisty profesora Arminia Vamberyho, který byl v osmdesátých letech devatenáctého století několikrát v Londýně a v Draculovi je přímo jmenován.

Prastarou upíří legendu Stoker zapracoval do reálu až takřka wellsovskou „sci-fi metodou“ a krajně suše líčí důsledky absurdně surreálného průniku dvou světů.

A tím byl první. Upíří motivy se totiž jinak vynořovaly už z literatury antické, a ač následovala jistá pauza, znovu se ozval Goethe (1749-1832) v Korintské nevěstě. - I Heinrich Heine (1797-1856) Stokerovi oral půdu a mistr hrůzy E. T. A. Hoffmann (1776-1822) je autorem Cyprianova vyprávění - o tom, jak jistý hrabě přistihl manželku Aurelii mezi upírkami, které za nocí hodovaly na hřbitovních mrtvolách.

Roku 1819 pak vyšel Vampýr z pera osobního Byronova lékaře Polidoriho (1795-1821) a lord Ruthven, vykreslený právě dle Byrona, se tu udržuje živý díky každoroční oběti. Polidoriho příběh vznikl díky známé sázce u Bodamského jezera, jejímž plodem zůstává třeba i Frankenstein. Sám nešťastný Polly-Dolly, jak mu Byron přezdíval, spáchal pak sebevraždu.

Co přišlo dál? Třeba viktoriánský krvák Varney, vampýr aneb Krvavé hody (1847), jehož autorem je buď Thomas Prest, anebo někdo úplně jiný (http://deti-noci.cz/2008/01/literatura/studie/varney-the-vampire/). Nu, a roku 1841 debutoval v Rusku povídkou Upír A. K. Tolstoj (1817-1875). Právě on zřejmě poprvé vylíčil upíří ples.
Z roku 1863 jsou Přízraky I. S. Turgeněva (1818-1883) s vampýrkou Ellis (poletující nad Evropou) a Gautierova (1811-1872) Mrtvá milenka Clarimonda byla udolána až abbé Serapionem, jedním z Van Helsingových předobrazů. Stačila ještě kropenka svěcené vody a znamení kříže.

Baron Vordenburg ze slavné Carmilly (1872) Josepha Sheridana Le Fanu (1819-1873) má k Helsingovi ještě blíž a užívá k ničení upíří dámy klasické metody. Jméno vysáté slečny Rheinfeldtové je už u něj předzvukem Stokerova šílence Renfielda, který bude jedním z magnetů, jež Draculu přitáhnou do Angli. Nebude ale nutnou podmínkou tohoto příchodu, jak zdůrazňuje Stephen King ve své knize Danse Macabre.

Skutečnou BIBLI VAMPYRISMU opravdu tedy napsal až Stoker a je první, kdo vše „vědecky“ shrnul, utřídil a krví zpečetil. Cosi potlačeného tu přitom patrně i z něj sublimovalo do netvora, který MUSEL být zničen jako utlumený rub autorovy osobnosti.

A upíři jako takoví? Jednoduše symbolizují především potlačenou sexualitu a každý, kdo jakkoli „ztratí“ sex, jako by zemřel a ocitl se v jejich zemi. Ať už dočasně nebo navždy.

„Jakmile přešel most, uvítaly ho přízraky."

Henrik Galeen (Jeden z titulků němého filmu Upír Nosferatu.)

P. S.
A všimněte si se Stephenem Kingem, jak málo se Dracula v jeho románu vynořuje. „V anglické literatuře jde o jeden z nejpozoruhodnějších a nejpodmanivějších triků, kousek, kterému se zřídkakdy něco vyrovnalo. Stoker svého hrůzného, nesmrtelného netvora vytváří v podstatě tak, jak by dítě vytvářelo stín obrovského králíka na stěně: jen tím, že před světlem pohybuje prsty.“

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…