Nu, a před pár měsíci mě, jak se říká, dorazil jistý všeobecně známý psychiatr, když úplně bezelstně napsal do úvodu jakési své Rathovy částečné obhajoby (a teď necituji přesně): „Ne, nebudu se hádat o to, že Davida Ratha může mít ráda jen jeho matka.“

Řada čtenářů si, vím, už teď odplivla a řádky tohoto mého článku opustila, takže se nedovědí, že mně je koneckonců sympatická i konfrontační povaha Miloše Zemana.

Zda je však první muž Česka zrovna ideální pro středoevropskou politiku, o tom samozřejmě lze hodně diskutovat, řekl bych; ale k Rathovi a jeho milionům.
Nicméně teď nemám na mysli údajné miliony v krabici, alebrž milionky navázané na závěť doktorova tatínka. Jak určitě víte, David Rath se o ně totiž právě soudí s vlastním bratrem, který byl, jak to aspoň dosud a zvenku vypadá, regulérně vyděděn. Skutečně si nemyslím, že zrovna vám tato aktuálně propíraná causa unikla, ale neumím se nezeptat: „Není podstatné právě to, že ten případ nikomu uniknout neuměl?“

„A co víme dál, Watsone?“
„Rath je poměrně inteligentní.“
„Poměrně?“
„Jistě můžete napsat i vysoce, Holmesi.“ Inu, a tady podle mě jako autora tohoto přidrzlého článku přichází logicky na řadu následující otázka: Skutečně a opravdu se mají oba rodní bratři zapotřebí takto veřejně potýkat?