Honzákovi se na Duttona poctivě odvolali a obě knihy předkládají kontroverzní pohled na psychopatii, která – hlouběji zkoumána – negeneruje podle nejnovějších náhledů jenom zlo a negativa a není jen údělem kriminálníků, protože existují i pozitivně působící a společensky úspěšní psychopaté. Altruistickými psychopaty je totiž bezesporu část strážců zákona, záchranářů i hasičů.

Stále se ovšem pojem psychopat přikládá k určitým vyhraněným vlastnostem, jimž by slušelo hezčí přízvisko – a jazykové pole, v jehož brázdách dominuje psychopatie, by snad stálo za to časem ohraničit, zúžit a upravit. Jen pokud se to neprovede, bude i nadále možné nazývat psychopatem Neila Armstronga, prvního člověka na Měsíci, který se tenkrát během slavného přistání zachoval více než chladnokrevně, když podal roboticky bezchybný výkon.

Vágnost okolo definicí psychopata a podobných poruch je ovšem zatím skutečností a kupříkladu František Koukolík preferuje termín deprivant.

Psychiatrie jako taková přitom nemá, jak známo, nemoci, ale poruchy, ještě spíše by se mělo hovořit o osobitých osobnostech. Jejich stav je ostatně vždy pouze objektem hypotéz a psychiatři mají právo se regulérně ocitat ve slepých uličkách při určování diagnóz. Stoprocentně nikdy neví, je-li jimi doporučená léčba optimální.

Psychopatii mohou v tomto rámci nazývat i „antisociální poruchou“, nicméně to nezahrne například mnohé pyrotechniky či neurochirurgy. „Člověk s antisociální poruchou osobnosti nemusí totiž být psychopat a psychopat nemusí být antisociální osobnost,“ shrnul to Radkin Honzák, který Duttona prostudoval důkladně. Jisté je pouze to, že ryze antisociální osoba zdatně klame, neumí vnímavě spolupracovat, manipuluje lidmi, je egocentrická, prahne po moci a jedná účelově a jako by postrádala emoce.