Dnešní mladí lidé dostávají naštěstí jinou duševní stravu, přesto se stává, že do svých školních prací bezelstně opisují ideologicky zkreslené příběhy socialistickorealistických románů. Schopnost českého národa nepoučit se ze své vlastní minulosti zas bije do očí, rodiče, kteří ledacos zažili, mlčí, prarodiče rovněž šifrují a raději pustí televizi. Však vědí, že je tam v každou denní i noční hodinu na nějakém kanále major Zeman nebo Švorcová u idealizovaně zbožím nabitého socialistického pultu zachrání před trapnou situací: „Jen se, děti, podívejte, jak pěkná to byla doba.“

Výtvarníci Petr Motyčka a Dan Trantina zapomínání nefandí. Ztvárnili do podoby postmoderního artefaktu strašný osud východoněmeckého běžence Hartmuta Tautze, potrhaného psy a ponechaného v oné „pěkné době“ vykrvácení na hraniční čáře socialistického Československa. „Hranice nie sú korzo,“ prohlásil kdysi Gustáv Husák, a tohle je vlastně ilustrace jeho výroku. Takhle totiž politika funguje. Na začátku zazní nějaký vcelku nevinně vypadající projev či výrok. Pronést jej jenom nad pivem v hospodě, nejednalo by se o nic závažného. Řeči se mluví. Ale ten, kdo má moc a vládne, svými slovy často spustí lavinu. Podřízení chápou šéfovy věty coby úkol, příkaz. Vypracují příslušné směrnice, rozkazy a zákony. Rozdají střelivo.

Pokud ve společnosti standardně fungují morální zábrany, krutý rozkaz nebo nehumánní norma bude odmítnuta. Úřední mašinérie se včas zastaví. Jenže jestliže byl předem vytvořen stav etického nihilismu, dojde až na nejhorší konsekvence. Takovému systému se říká „anticivilizační režim“. No a nějací ochotní vykonavatelé sadistických činů se najdou vždycky, také v morální sféře přece funguje Gaussova křivka. Nemusí jít ani o vyloženou záměrnou špatnost, ozbrojení muži snad jenom nevěděli, co dělat. Podlehli panice a pocitu, že mohou být potrestáni svými veliteli, pokud budou více pečovat o Tautzův život než o „splnění úkolu“. V okamžiku se – osudově pro ně, ale ještě mnohem více pro umírající oběť – jejich osobní svědomí a individuální morálka převrátily. Anticivilizačně. Nic je nezbaví viny, ale nelze se tvářit, že politických autorů takového společenského systému se tohle netýká. I ti jsou v každém konkrétním jednotlivém případě vinni přesto, že zrovna nebyli fyzicky přítomni. Vina plyne z úmyslu, záměru, pramení ze zločinného užití získané veřejné moci k tvoření převrácených poměrů, v nichž lidé jednají nelidsky a jsou k tomu dokonce naváděni.

Motyčkova a Trantinova socha umělecky „funguje“, znepokojila jisté lidi, a ti se prý dožadovali jejího odstranění z veřejného prostoru. To vše se stalo dokonce v Bruselu, samém centru integrované Evropy. Zvláštní příběh. Jen se, děti, podívejte, jak pěkná to byla doba. Liška v kukuřici, přihlížející dramatické Hartmutově smrti, představuje Karla Marxe. Možná tohle byl hlavní problém. Politikovy řeči kdysi spustily lavinu, ale mnozí si samotného vousatého proroka stále představují jako Velkého a Spravedlivého vizionáře. Snad proto protestovali zejména levicoví poslanci, údajně hlavně sociální demokraté. Klasik přece hluboce popsal sociální nespravedlnost své doby a vyvodil z ní závěry o zářné (levicové) perspektivě lidstva. Nebo bylo všechno přece jenom jinak?

Je neuvěřitelné přečíst si nejprve nějakou obecnou zprávu o pracovních a životních podmínkách obyvatel časů zakladatelského podnikání, a potom studovat jednotlivé životopisy nebo jiné zprávy, dokumentující skutečný stav věcí. Autoři, ovlivnění Marxem a jinými antikapitalistickými spisovateli, vytvářejí co možná nejtemnější obraz. Avšak skutečné, nezkreslené informace svědčí o úlevách, dobrovolném zlepšování pracovních podmínek, otevírání školek a škol v podnikové režii pro děti zaměstnanců, dobrovolných příspěvcích, zakládání zdravotního a úrazového pojištění, stejně jako o štědře fundovaných sociálních a invalidních fondech. Sociální odpovědnost v prostředí, kde se takovým věcem ještě nevěnuje stát, přichází jaksi „sama od sebe“, je součástí lidské solidarity a křesťanského milosrdenství (anebo židovského, v judaismu je přece rozměr ohledů na chudé a ubohé neoddělitelně obsažen). Lidé, kteří měli štěstí, si uvědomují své morální povinnosti k ostatním. Ano, z úspěchu firmy bohatne hlavně majitel, jenže málokdo tehdy ještě tvrdě zapomíná na „své lidi“.