Nesmírně si cením odvahy obyčejných vojáků Rudé armády, kteří bojovali za bytí a nebytí své vlasti, jež chtěl Hitler zotročit. Mnozí z nich ani nebyli bolševici. Starý pan Fiala, který pracoval jako strážný v telefonní ústředně v Brně, jíž šéfoval můj táta, mně tenkrát povídal, jak u nich v Rousínově mu jeden Rus řekl, že je věřící, pravoslavný a bojuje za matičku Rus, nikoliv za Stalina. Další Rus a dokonce kapitán Rudé armády si vůbec nebral servítky, a prohlásil, „jednoho tyrana jste se zbavili a druhému lezete do chřtánu. Ovšem smutné je, že to vůbec nechápete.“ Bohužel, jaks epozději ukázalo, měl pravdu.
Kdysi mně také vyprávěl písničkář Jan Vodňanský, který jako dítě strávil konec války v Milevsku, jak se tam jeden mladý rudoarmějec dvořil jeho sestře a jak ho rodina pozvala na oběd. Lidé vítali vojáky Rudé armády jako osvoboditele a tito hrdinové si naši úctu zaslouží. Zkusili toho hodně, jejich velitelé je často hnali do nesmyslných útoků proti dobře opevněným německým pozicím, a také z těchto důvodů měli Rusové tak obrovské ztráty. Sovětští vojáci zajatí Němci byli považováni Stalinem za zrádce a tak po návratu z hrůzných německých zajateckých či koncentračních táborů, je čekaly gulagy a stejně otřesné podmínky. Jejich rodiny byly sovětským komunistickým režimem perzekuovány. Nikdo z nás by nechtěl zažít to, co oni.
Ovšem zlo zamlčovat nelze. Ministr financí v čs. exilové londýnské vládě Ladislav Feierabend v knize Politické vzpomínky, díl III., kterou vydalo brněnské nakladatelství Atlantis, píše: „Rusové si nic nepřivezli sebou a žijí ze země. Vybíjejí dobytek, hlavně dojnice, a hromadně porážení prasata. Kdyby to tak šlo delší dobu, nebude ani maso, ani mléko, ani hnůj.“
Ministr zahraničních věcí Jan Masaryk také ještě v květnu 1945 protestoval u sovětského velvyslance Valerije Zorina proti tomu, že vojáci Rudé armády demontují a odvážejí strojní zařízení československých továren, které v žádném případě nespadají do kategorie válečné kořisti. A na ústřední čs. orgány v Praze došly stovky stížností místních národních výborů na bezohledné chování ruských vojsk, rabování a svévolně zabírání soukromých majetků. To vše je doloženo v čs. archivech.
Na konci devadesátých let jsem se podílel na knize o historii obce Čejkovice na Hodonínsku. Jeden z pamětníků pan Josef Opluštil, který tehdy měl přes devadesát let, mně vyprávěl své pocity z „osvobození Rudé armády“. „Zpočátku jsme byli rádi, že jsou Němci pryč, ale pak jsme si říkali, že by bylo lepší, kdyby žádní Rusové nepřišli.“ Ti podle něj v obci rabovali, znásilňovali ženy, olupovali místní obyvatele atd.
Jeho slova potvrzuje i článek Osvoboditelé i zločinci v magazínu Revue Válka. Toto je zpráva ze Svitav z června 1945. „Obchody vydrancovány do posledního kusu zboží, sklady vyrabovány, zařízení ukradeno, nesmyslně rozbito a poškozeno, na vesnicích hospodářství bez drůbeže a dobytka.“
Další neblahým důsledkem příchodu Rudé armády byly poválečné únosy tisíců československých občanů sovětskou tajnou policii NKVD do nechvalně proslulých gulagů. Jedním z takto odvlečených lidí byl i armádní generál Sergej Vojcechovský, který na následky věznění v komunistických lágrech zemřel.
Věře Sosnarové bylo 14 let, když ji z jejího rodného Brna unesly komunistické bestie z NKVD. Její vinou bylo pouze to, že byla dcerou ruské emigrantky. Prakticky ještě dítě Sosnarová byla opakovaně znásilňována opilými dozorci v dobytčáku ve vlaku po celou dobu deportace na Sibiř. Nutno říci, že tyto transporty se svými nelidskými podmínkami vůbec nelišily od těch, které o něco dříve odváželi Židy do nacistických koncentráků.
V gulagu pak Věra Sonarová zůstala osmnáct let. V malém dřevěném baráku se tísnilo na padesát žen. Zima, hlad, špína, mučení a vraždění, takto krátce a výstižně se dají popsat rudé stalinistické lágry. Od nacistických koncentráků se nelišily ani v nejmenším. A tak brutální zacházení s dítětem nelze omluvit v žádném případě. Osud Věry Sosnarové je zaznamenán v knize Krvavé jahody.
Sovětský svaz také jako jediný ze spojenců protinacistické koalice nedodržel slib o obnově Československa v předmnichovských hranicích. Byl to on, který nám tehdy uloupil Podkarpatskou Rus.
Jan Ziegler
Psali jsme:
autor: PV
