Připomeňme tedy jen stručně, že se narodil roku 1932 v Alessandrii. Od roku 1971 působil na univerzitě v Bologni, zemřel v únoru 2016. K jeho neznámějším dílům patří například vysoce odborné eseje Meze interpretace, Sémiotika a filosofie jazyka, Nepřítomná struktura či Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře. Světem moderní kultury, médií a životního stylu se zabývá knize Skeptikové a těšitelé, z níž jsme si četli i v našem seriálu (ne)povinné literatury. A nelze pominout ani jeho romány, například Jméno růže, Foucaultovo kyvadlo či poslední Nulté číslo. Číst Ecovy knihy, odborné i beletristické, není nejsnadnější. Autor je mimořádně intelektuálně náročný, píše a přemýšlí napříč souvislostmi a kontexty, nutí čtenáře k duševní práci, což je v záplavě povrchního čtiva vždy osvěžující.

Jistou výjimkou z tohoto stylu psaní jsou Ecovy novinové příspěvky a články. Shromáždil je do několika knih, např. Minimální deník či Sedm let přání. Eco je ve svém psaní pro periodika samozřejmě mnohem lapidárnější, nevyhýbá se intelektuálním odkazům, ale šetří s nimi a přizpůsobuje je předpokládanému čtenáři a jeho chápání. Kromě toho je v nich poměrně častý, byť jen tichý a nenápadný humor, tedy koření, jímž Eco nikdy neplýtvá. Jeho novinové sloupky ale jdou někdy až nečekaně daleko na území ironie, hraničící až s provokací. Je to pochopitelné: Eco se v nich zaobírá nejčastěji světem médií a politiky, takže předmět je dostatečně inspirativní. Z podobných textů, ale řekněme: mnohem vážněji, vychází i předmětná kniha pro dnešní čtení.

Tekutá společnost

Je známo, že myšlenka modernity nebo také „tekuté“ společnosti pochází od Zygmunta Baumana. Těm, kteří chtějí pochopit různé logické důsledky tohoto konceptu, může posloužit kniha Stát v krizi5, v níž Bauman diskutuje s Carlem Bordonim o tomto a jiných problémech.