Vedení Sovětského svazu v čele s Leonidem Brežněvem se totiž domnívalo, že u nás vítězí kontrarevoluce.
Vojska oněch států Varšavské smlouvy tvořily ovšem z drtivé většiny vojáci Sovětského svazu, armády ostatních států tady byly jen na okrasu. Prostě proto, aby se mohlo říct, že to byla vojska Varšavské smlouvy. Ostatně vojáci NDR, Polska, Maďarska a Bulharska velmi záhy okupaci ukončili a pokračovali v ní, zato velmi intenzivně, jen vojáci Sovětského svazu. Existují dokonce názory, že jim Pražské jaro poskytlo vítanou příležitost, aby se tak dočasně, jak zněla oficiální zpráva - rozuměj ovšem trvale - usídlili ve střední Evropě.
Pražské jaro. Spekulujeme dokonce i o něm. Jaké bylo. Já vím, je to už věc historie, ale každý si v ní najde to, co chce. Jedno je však - podle mého názoru - neoddiskutovatelné. Tak jako berlínské události v třiapadesátém roce, maďarské a polské v šestapadesátém, polské po celá osmdesátá léta, tak i Pražské jaro z onoho roku devatenáct set šedesát osm významně otřáslo nejen totalitní nadvládou Sovětského svazu ve střední Evropě, ale přispělo svým dílem i k pádu totalitního komunismu v tehdejším Sovětském svazu vůbec. Bez ohledu na ona odpudivá amorální normalizační léta, která potom následovala.
Nebezpečné a zkreslující jsou i některé mýty a nepravdy Pražskému jaru přisuzované. Zejména názor, že Pražské jaro bylo pouze jakýmsi střetem dvou komunistických klik a naší svobodné společnosti nemá v podstatě co říct. A v kladném případě, tedy v případě vítězství oné reformní kliky, by prý celé ono reformní úsilí nevyústilo v nic jiného, než v onu démonizovanou třetí cestu.
Jistě, že původně se o střet dvou komunistických center jednalo. Mezi stranické konzervativce patřili všichni ti opovrženíhodní Bilakové a Indrové, kteří se zasloužili i o onen neméně opovrženíhodný tak zvaný zvací dopis, ale celonárodní vzepětí dalo celému Pražskému jaru zcela jiný směr.
Omlouvám se za osobní vsuvku, kterou jsem již jednou připomínal. Na jakémsi celonárodním mítinku KANu, popsal situaci velmi výstižně, byť prostě, jeden mimopražský účastník. Řekl totiž, cituji - nebo lépe řečeno parafrázuji - ale neměním smysl: komunistická strana nám pootevřela dveře, to je pravda, ale my jsme do nich vrazili plnou silou a otevřeli jsme je dokořán. A to je v podstatě smysl roku šedesát osm v Československé republice.
Z nepravdy pouhého střetu dvou stranických center vyplývají nepravdy další. Odpůrci aktivit Pražského jara mu vytýkají malé úsilí po demokracii, protože nikdo nepožadoval pluralitní systém, ani trh, založený na soukromém vlastnictví, či skutečnou nezávislost státu. Kdyby se tak ovšem podle tohoto ahistorického a apolitického názoru, jenž vůbec nerespektuje skutečnost totalitní velmoci za humny, kdyby se tak stalo, přijely by sovětské tanky možná už v květnu, a ne až v srpnu.
Pluralitní tendence se navíc zřetelně prosazovaly: vznik KANu a Klubu politických vězňů K 231, nebo pokusy o oživení sociální demokracie jsou toho přesvědčivým důkazem. V zájmu historické pravdy je třeba uvést, že oficiálně byly tyto tendence z pozic KSČ kritizovány, ale k žádnému křížení zbraní nedošlo, protože převládal pocit určité pospolitosti, umocňovaná pocitem vnějšího ohrožení. Dnes je to už těžko představitelné, ale vedoucí sílou společnosti byla oficiálně stále jen jedna strana a tou byla Komunistická strana Československa. Ta se však – na rozdíl od jakékoli jiné doby totality u nás – po prvé solidarizovala s celým národem, byla oficiálním oponentem Moskvy a v tomto duchu i odmítla sovětskou okupaci.
Nechť se každý poučí z historie – doporučuji studium totality za časů Adolfa Hitlera – jak je možno bojovat proti tuhé policejní diktatuře, nota bene když ta je součástí diktatury celého imperia. Navíc v rozděleném světě, kde bylo možno přes hranice onoho rozdělení posílat jen slova útěchy, ale ne o mnoho víc, protože to by mohlo vést tehdy k celosvětovému, třeba i ozbrojenému konfliktu. Připomeňme v této souvislosti i onu nepopulární skutečnost, že o obsazení Československa v srpnu byly západní mocnosti Sovětským svazem předem informovány.
První polovina roku devatenáct set šedesát osm až do oné sovětské invaze patří rozhodně k těm světlým stránkám naší historie. Proto si ono, těžko představitelné období, připomínáme i dnes.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
