Jiří Kocian: Poslední rok prezidenta Beneše

Zejména jeho rozhodnutí učiněná v září 1938 a v únoru 1948 jsou mnohými jeho odpůrci a kritiky odsuzována, a mnozí jej proto obviňují ze zodpovědnosti za tragický vývoj Československa. Jeho obhájci naopak prezidentova rozhodnutí vysvětlují jako nevyhnutelná v mezních a kritických situacích republiky. Jsou též ale hledány jejich příčiny zejména v chybné politické koncepci, v nesprávných předpovědích, v přílišných diplomatických kalkulacích, v přehnaném politickém taktizování a uhýbání, v osobních vlastnostech a také v prezidentově nemoci.

Do roku 1948 – do posledního roku svého života i politické dráhy – vstupoval prezident Beneš podle jeho nejbližšího okolí s optimismem. Netajil se přáním, že nadcházející rok bude úspěšný a klidný, i když v něm měly proběhnout parlamentní volby. Byl přesvědčen, že se podaří odstranit zásobovací problémy, že dojde k mezinárodnímu i vnitropolitickému uklidnění, že není obava z války a že bude schválena nová ústava. Avšak vývoj v zemi již od prvních dnů roku 1948 směřoval jinam, domácí politické napětí nepolevovalo, naopak se stupňovalo a mířilo k vážné krizi.

Únorové rozhodnutí

Kritikové Benešova jednání a rozhodování v únoru 1948 mu nejvíce vytýkají, že souhlasil s demisí dvanácti ministrů tří nekomunistických stran – národně socialistické, lidové a slovenské demokratické, ačkoliv se v průběhu vládní krize několikrát vyjádřil, že ji nepřijme. Některé hlasy poukazovaly na to, že nevyužil všech možností své funkce a autority – ústavních či použití armády. Výsledek Benešova rozhodnutí však nebyl jen problémem šesti únorových dní a z tohoto úhlu též jednání všech zúčastněných politických sil. Je známo, že nejméně od poloviny roku 1947 stupňovali komunisté svůj mocenský tlak, a to ve všech oblastech života společnosti. Byla tu též otázka, zda v tehdejším Československu byla možnost komunisty zastavit či se jim účinně postavit, zda se zformuje taková politická síla. Je faktem, že nekomunistické strany ani jiné instituce takovou sílu nevytvořily. Jejich sbližovaní od léta 1947 se v podstatě dělo pouze ve formálním rámci s cílem dosáhnout úspěchu ve standardním politickém zápase, o mimoparlamentních prostředcích neuvažovaly či je odmítaly. Navíc v sovětské koncepci evropské politiky od poloviny roku 1947 nebylo pro nekomunistické strany v Československu místo, ostatně to prokazoval i tehdejší vývoj a osud nekomunistických stran v sousedních zemích střední Evropy. Pokud by se vytvořila či by existovala v Československu organizovaná protikomunistická síla, příslušela by prezidentovi určitá role, kterou by mohl využít proti komunistickému nástupu v Československu.

Je známo, že se dr. Beneš od podzimu 1947 ve vnitropolitických záležitostech angažoval a k seskupování potřebné politické síly se snažil přispět – výrazně se to ukázalo při volbě předsedy sociální demokracie v listopadu 1947. Jeho role v tomto procesu však zůstávala omezená. Benešova úloha výrazně narostla podáním demise ministrů a vyvoláním vládní krize 20. února. Jeho úloha se ukazovala jako rozhodující a klíčová, tak to alespoň chápali a po únoru 1948 vysvětlovali a komentovali představitelé odstupujících stran. I když záměr s demisí ministrů lze chápat jako pokus zastavit komunisty, bylo jeho výsledkem to, že demise nabídla komunistům možnost, respektive i záminku, aby ji proměnily v rozhodující mocenské střetnutí, ke kterému přinejmenším od podzimní krize 1947 na Slovensku směřovali.

Prezident Beneš bez podpory faktické a účinné protikomunistické síly vzdoroval tlaku komunistů pět dní. Svým politickým přátelům v podstatě poskytl dostatek času přinejmenším pro přípravy veřejného masového vystoupení nekomunistických stran. 25. února prezident pod obrovským nátlakem komunistů rezignoval a přijal Gottwaldovo řešení s doplněním vlády dle představ komunistů. Dr. Beneš ustoupil z obavy před vyhrocením sporu v otevřený a násilný konflikt ve společnosti.

Poslední měsíce v politice

Podobně jako zůstává i dnes poměrně rozporně hodnocena Benešova role v únoru 1948, je rozdílně hodnoceno i jeho setrvání ve funkci prezidenta ještě tři měsíce po únoru i způsob jeho abdikace na počátku června 1948. Je známo, že Edvard Beneš ještě 27. února 1948 počítal s tím, že bude postupovat jako po Mnichovu – že jmenuje vládu a odejde z Hradu. Ukazovalo se, že situace po únoru byla v mnoha směrech jiná. Na konci února 1948 možnost odchodu do exilu v jeho úvahách nepřevažovala. Prezident vcelku realisticky usuzoval, že mezinárodní i vnitřní podmínky pro další odboj nejsou příliš příznivé, a politický účel a zaměření odporu poměřoval s cíli prvního a druhého odboje – tedy s cíli národními, ohrožením státní existence. Dle přesvědčení E. Beneše bylo jeho morální povinností zůstat s národem doma.

Od myšlenky na okamžitou abdikaci upustil již krátce po 25. únoru, byť se této úvahy nevzdával, vyčkával však, co přinese další vývoj. Na počátku března 1948 ještě působilo na dr. Beneše vědomí, že zůstal hlavním ústavním činitelem, který může projevit nesouhlas s počínáním nového režimu. Jeho projevy nesouhlasu (některé spíše symbolické) byly však nezřetelné či neslyšitelné, bez většího dopadu či ohlasu u veřejnosti. K projevům nesouhlasu jistě patřil odjezd z Hradu do Sezimova Ústí, nevyvěšení prezidentské vlajky či neveřejné protesty proti poúnorovým perzekucím. V posledním veřejném prezidentově projevu předneseném k 600. výročí Karlovy univerzity 7. dubna 1948 ve Vladislavském sále pražského hradu však ještě zazněla výzva k potřebě zachování svobody:

Skutečný záměr a smysl těchto protestů chápal malý okruh lidí, bylo to však dáno i cílenou izolací dr. Beneše od veřejnosti.

Navíc v prezidentově postoji, jak bezprostředně po únoru 1948, tak i v následujících měsících až do konce jeho života výrazně převažovaly odpor a znechucení nad komunistickým nátlakem v době vládní krize a též i pocit zneuctění nejvyšší státní funkce.

Benešův poúnorový postup a pozice byly do jisté míry rozporné, což spočívalo v tom, že dlouhodobě nebylo možné zůstat v úřadu prezidenta a zároveň jej nevykonávat a neplnit ústavní povinnosti. Na straně druhé mu tento stav nabízel možnost nepodepisovat zákony, se kterými nesouhlasil, veřejně vystupovat se svými projevy. Pro tuto činnost však již nebyly příznivé vnitropolitické podmínky a prezident neměl ani sílu, ani vůli ke konfliktům s komunisty.

Abdikace

Tři známé pokusy z jara 1948 – případ odmítnutí nového volebního zákona o jednotné kandidátce Národní fronty, protest proti perzekuci vysokoškolských profesorů, a zejména původní znění abdikačního dopisu ze 4. května 1948, ve kterém E. Beneš otevřeně zdůvodnil odmítnutí svého podpisu pod novou ústavu, se kterou v řadě článků nesouhlasil – skončily nakonec znovu prezidentovým ústupem. Zejména otázka zdůvodnění prvního abdikačního dopisu vyvolala ostrou reakci ze strany komunistů a zejména i Gottwalda samotného. Dr. Beneš se zásadně i při následném setkání s Gottwaldem 4. května vymezil vůči znění nové ústavy ve třech bodech. Jednalo se o vymezení formulace o vůli lidu, která byla dle prezidenta stavěna před zákon, dále, že dle ústavy nebyla garantována občanská práva, ústava na rozdíl od ústavy z roku 1920 již neobsahovala články o správním, volebním a ústavním soudu, třetí zásadní námitkou bylo porušení tajnosti voleb a ustanovení o jednotné volební kandidátce.

Komunistickému vedení Benešova rozporná pozice po únoru 1948 vyhovovala. Stál v čele státu v době, kdy rozšiřovali a upevňovali totalitní moc. Úspěšně se jim dařilo bránit veřejnosti, aby se seznámila s prezidentovými názory, kritickými stanovisky, s rozpory prezidenta s komunisty. Ti nevylučovali blízký konflikt s Benešem, kterému zřejmě zabránilo prezidentovo úmrtí. Pro nový režim byl dr. Beneš vážným a politicky nebezpečným problémem především jako symbol demokratických poměrů. Pro většinu občanů zůstal tímto symbolem i po únoru, dávali to najevo veřejně zejména po odchodu z jeho funkce. Příkladem toho byly demonstrativní projevy odporu a nesouhlasu vůči režimu a sympatií k dr. Benešovi, které provázely atmosféru pochodů Sokolů v rámci XI. všesokolského sletu, který se konal v Praze na přelomu června a července 1948. Poutním místem se stal po jeho smrti Benešův hrob v Sezimově Ústí.

Forma prezidentova rozchodu s komunistickým režimem prošla zvláštním vývojem. Když 29. února 1948 odložil na čas rozhodnutí o abdikaci, promarnil slovy historika Karla Kaplana svým způsobem příležitost, kdy mohl ještě ze svého odchodu udělat demonstraci nesouhlasu s komunistickým režimem. Ztížil si však i budoucí využití abdikace v tomto duchu. Zatímco první abdikační dopis ze 4. května byl projevem nesouhlasu s ústavou, a tím také s režimem, druhý dopis ze 7. června 1948 uváděl již jako jediný motiv odchodu zdravotní stav. To zvýraznilo již proměnu postavení prezidenta v utvářející se komunistické diktatuře. Vypovídal o jeho bezmocnosti, izolovanosti a stálém dohledu. Benešův rozchod s režimem se tak uskutečnil bez veřejného konfliktu a komunisté jej tak veřejnosti mohli prezentovat jako rozchod v dobrém.

Epilog – národní tryzna za Edvarda Beneše

Symbolickým epilogem posledního roku života a politické dráhy prezidenta Edvarda Beneše se stalo jeho úmrtí 3. září 1948 – tři měsíce po červnové abdikaci. Zemřel ve své vile v Sezimově Ústí. Tehdy na přelomu léta a podzimu 1948 se jeho smrt a pohřeb změnily v důležitou politickou událost. V dosavadním poúnorovém vývoji znamenaly vedle demonstrativních projevů nespokojenosti a odporu proti novému režimu vyjádřených při XI. všesokolském sletu v Praze největší konflikt mezi velkou částí občanů a komunistickou mocí. Komunisty organizovaný státní pohřeb a tryzna měly přispět k uklidnění zjitřené politické situace. Tehdy již probíhala politická čistka v Sokole, ale panovala i neuspokojivá situace v zásobování. S blížícím se datem státního pohřbu stanoveného na 8. září 1948 se však ukazovalo, že politická demonstrace proti komunistům a jejich režimu bude rozsáhlejší než při sokolském sletu. Situace byla zprvu převážně klidná, lidé vyjadřovali úctu E. Benešovi různými slovními projevy a touhou zúčastnit se pohřbu. Postupně však sílilo rozšiřování letáků a nápisů proti komunistické straně a již i první veřejné projevy smutku se mísily s projevy odporu vůči režimu. 5. září 1948 se přijelo poklonit do Sezimova Ústí tělesným ostatkům prezidenta na 50 000 osob. Od 6. září byla rakev s Benešovými pozůstatky instalována v Památníku odboje na Vítkově v Praze, po půlnoci na 8. září byla rakev převezena do Národního muzea a vystavena v jeho Panteonu.

Ze všech koutů republiky byly připravovány zájezdy do Prahy na pohřeb. Od 7. září 1948 však komunistické vedení rozpoutalo proti zájezdům do Prahy zuřivou kampaň. U jejího zrodu byla zpráva o demonstraci a provokaci na pohřbu, kterou měli připravovat Sokolové. Podnětem k této neověřené zprávě bylo jednání o účasti Sokolů na pohřebním obřadu, kteří nabídli svých 50 000 uniformovaných členů jako pořadatelskou službu. Krátce nato vyšel z ústředí KSČ další příkaz – uvést do pohotovosti „stranický aktiv“ a ozbrojené Lidové milice. Na závodech svolávali komunisté veřejné schůze, které se obracely proti provokující „reakci“.

Přes všechna opatření moci se do Prahy sjelo velké množství lidí. Kromě Sokolů, legionářů, účastníků druhého odboje se přišly se svým prezidentem rozloučit desetitisíce prostých občanů. Hlavní město je přivítalo 15 000 příslušníky Lidových milicí a Bezpečnosti, k nimž se připojili úředníci Státní bezpečnosti a početné organizované skupiny komunistů z pražských závodů. Všichni měli zabraňovat očekávaným provokacím. Ke střetům s příslušníky Bezpečnosti a Lidových milicí a k jejich zákrokům docházelo již od 7. září na různých místech ve středu Prahy i bezprostředně před pohřbem. Tryzna, která začala 8. září 1948 v 15,00 hodin odpoledne v Panteonu Národního muzea, i následující smuteční průvod však proběhly v klidu. Před 9. hodinou večerní průvod skončil a kolem půlnoci byla rakev převezena zpět do Sezimova Ústí. Počet účastníků smuteční tryzny v Praze se odhadoval na několik set tisíc. Pohotovost bezpečnostních jednotek přinesla ve dnech smutku též své „ovoce“, neboť od 4. do 9. září proběhla v Praze i mimo ni řada zatýkání. Vlastní Benešův pohřeb se konal v zahradě jeho vily v Sezimově Ústí 10. září 1948. Obřadu, který vykonal arcibiskup Josef Beran, se zúčastnili jen nejbližší pozůstalí a početná vládní delegace.

(autor je historik a působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.