Jiná věc je, co by nastalo, pokud by se s odchodem premiéra rozpadla současná vláda. V první chvíli by nastal chaos a připusťme, že pokud by např. byly následně vypsány mimořádné volby do sněmovny (což je dnes naštěstí málo pravděpodobný scénář) a pokud by z božího dopuštění strany pravice získaly v těchto volbách většinu a sestavovaly vládu, tak by to bylo pro republiku a občany mnohem horší řešení nežli ta vláda současná. Představit si Kalouska jako ministra financí, Bartoše jako předsedu vlády a Fialu např. jako ministra zahraničí, je pro mě hrůzné.

Jak znám českou pravici, i kdyby shodou náhod byla vůbec schopna začít vládnout, nemluvím o kvalitě vládnutí, v krátké době by se rozhádala tak, jako to předváděla v dobách své „největší slávy“, za vládních koalic pravice v letech 2006 – 2013. Prostě neschopnost stran pravého středu vládnout u nás byla prokázána již několikrát a nic nenasvědčuje tomu, že by se ve schopnosti těchto stran vládnout, mohlo něco změnit.

A teď zpátky k mé původní myšlence. Úvaha části společnosti na téma, zda je možné, aby premiér ve střetu zájmů mohl být dále premiérem, je zcela legitimní. Už před časem spolek Milion chvilek silně přestřelil, když protestoval proti jmenování Marie Benešové ministryní spravedlnosti. A to bez jakéhokoliv důkazu, že by snad M. Benešová někdy v minulosti např. spolupracovala s organizovaným zločinem či měla sklony ke klientelismu. Opak je pravdou. Nicméně demonstranti tento svůj logický lapsus ve svatém protibabišovském nadšení zcela přehlédli.