To, že polská společnost před II. světovou válkou byla silně antisemitská, o tom nelze vůbec pochybovat. Ostatně také v české společnosti byl před válkou, ale také po válce, zakořeněn v širokých vrstvách antisemitismus. Také některé české profesní organizace (advokáti, lékaři a další) se po zahájení německé okupace v roce 1939 velmi aktivně pustily do rasových čistek. Vylučovaly ze svých řad židovské kolegy. Ale upřímně, nebylo to obecně dáno ani tak jejich rasismem, jako tím, že se chtěly dostat k širšímu okruhu klientů. Jinak řečeno, šlo jim jen o jejich materiální zájem. To ovšem není omluva, ale konstatování.

U nás před válkou žilo několik desítek tisíc židovských spoluobčanů, včetně Slovenska zhruba 150 tisíc. Z koncentračních táborů se jich po válce vrátila menšina. Česká protektorátní vláda k rasistickým excesům vyplývajícím z nacistických Norimberských zákonů přistupovala pasivně a její spoluodpovědnost je ve srovnání s odpovednosti německých okupantů nepoměrně menší. Naopak na Slovensku byla Tisova vláda v provádění protižidovských opatření velmi aktivní a dokonce svým německým spojencům platila (!) za dopravu židovských občanů Slovenska do likvidačních táborů. Špičkám Hlinkovy klerofašistické strany šlo primárně o to, zmocnit se rozsáhlého židovského majetku a „odměnit“ tak desetitisíce svých přívrženců a exponentů. V pozadí arizace na Slovensku byl tedy loupeživý záměr Tisovy vlády. Děsivě antisemitský charakter této vlády lze dokladovat na odporných antižidovských výrocích slovenského prezidenta , který byl dokonce katolickým knězem (!).

To jsou historické skutečnosti, stejně tak jako to, že Horthyho vláda v Maďarsku držela nad více než 300 tisíci maďarskými Židy ochrannou ruku, a to až do chvíle svého pádu v roce 1944. Poté ovšem fašistické Šípové kříže rozpoutaly v Maďarsku protižidovské běsnění, které vlastně ve svých důsledcích vedlo ke zničení maďarských Židů.