Stejně jako někteří další politici se Klaus také obával, že restituční zákony otevřou dveře k majetkovým nárokům ze strany těch, kdo byli vyvlastněni už před rokem 1948, a měl obavy z toho, že restituce, zejména složité právní spory s nimi nezbytně spojené, zdrží proces privatizace.

V současné debatě okolo plánovaných církevních restitucí se tehdejší Klausovy obavy potvrzují. Pokud jde o přirovnání komunismu k „přírodní katastrofě“, lze samozřejmě namítnout, že ne každý se na této katastrofě aktivně podílel, mnoho lidí bylo naopak jejími oběťmi. Jisté ovšem je, že po více než 40 letech komunismu bylo velmi těžké dát „morální“ odpověď na otázku komu a v jakém rozsahu vracet majetek.

 Bohužel česká politická reprezentace na začátku 90. let nakonec pojala restituce především jako morální nárok, ale ze strachu z majetkových nároků sudetských Němců ho doplnila zcela utilitárním politickým rozhodnutím, že vracet se budou jen majetky zabavené po 25. únoru 1948. V Polsku nebo Maďarsku si politici morální paniku odpustili, o případných restitucích se mluvilo především jen jako o politickém rozhodnutí s konkrétními právními i ekonomickými dopady, takže se v těchto zemích nakonec žádné restituce v podstatě nekonaly.

 Bylo totiž zřejmé, že spuštění restitucí je jako otevření povodňových vrat, které jen těžko půjde zavřít nějakou „restituční tečkou“, protože uspokojení nároků jedněch bude generovat nároky dalších. Církevní restituce jsou toho hezkým příkladem. Nejenže jsou samy produktem údajného „příslibu“, který učinila Čalfova vláda v rámci ostatních restitucí, ale způsob, jakým jsou konstruovány, docela jistě vyvolá nároky těch, kdo například neobdrželi finanční kompenzace srovnatelné s těmi, které si nyní nárokují církve.