Především je třeba znovu zopakovat, že Česká republika se připojí k dvanácti zemím Evropské unie, kde se už delší dobu volí prezidenti přímo. V sedmi zemích se volí nepřímo, sedm dalších jsou konstituční monarchie. Žádná ze zemí, kde se používá k volbě hlavy státu plebiscit, nezmutovala kvůli přímé volbě z parlamentní demokracie do prezidentské republiky. Jedinou prezidentskou republikou v EU je Francie, která si ovšem prezidentský systém dala přímo do ústavy.

Často slyšíme, že hodně záleží na tradicích a očekáváních. Jelikož prý má české prezidentství monarchický nádech, jenž mu vtiskla už první republika, a jelikož jsou v naší politické kultuře s prezidentem spojena vysoká očekávání či dokonce různé tatíčkovské představy, může přímá volba v naší zemi prý přinést nežádoucí efekty, jako je právě pozvolná mutace parlamentní demokracie v prezidentský systém či zneužívání mandátu odvozeného „od lidu“ prezidentem s autoritářskými sklony.

Charakter politické kultury samozřejmě nelze od očekávaných dopadů přímé volby odpreparovat, jenže ho nelze přeceňovat. To bychom se pak museli bát kvůli „národním zvláštnostem“ zavést jakýkoliv mechanismus běžný v řadě demokracií.

Nevíme, jak si česká politická kultura přizpůsobí volbu přímou, jisté ale je, že přímá volba v českém podání bude jen těžko soutěžit s fraškou, kterou byly poslední dvě volby nepřímé. Nepřímou volbu bylo samozřejmě možné používat dál a doufat v postupnou kultivaci politického prostředí tak, aby volba netonula v různých velmi podivných zákulisních hrách a spekulacích o korupci, ale zároveň není nic tragického na tom, že se zákonodárci nakonec rozhodli vyzkoušet volbu přímou.

Podíváme-li se na přímou volbu komparativně, nikde ve dvanácti zemích EU, které přímou volbu používají, se nenaplnily ani obavy, že vyhraje nějaký miliardář, který si prezidentství koupí, nebo populární postava ze showbyznysu bez předchozí politické zkušenosti.