Prostřednictvím veřejnoprávního éteru pak na stříbrném talíři umně naservírovaná nenáviděným novinářům, majícím za úkol toto sledovat. Neboť jediné, co mě v duchu napadlo: Kolik že asi obyvatel téhle republiky poslouchá Hovory z Lán?
Pana dostatečně vzdělaného prezidenta se pouze ptám, viděl-li úžasný realistický obraz Gustava Courbeta s názvem Původ světa. Ne-li, při první státnické návštěvě Paříže, nechť se nechá zavést do Musée d´Orsay, kde tento visí. A už se mě, prosím, na tyhle nedůležité kraviny neptejte, vzkazuji. Ať se v nich rochní Rada pro rozhlasové vysílání, nemá-li nic důležitějšího na práci, že.
Nyní zpět k části názvu dnešní úvahy. Liknavost lze zaměnit slovy pomalost, váhavost, zdlouhavost, či nejpřesnější pro můj osobní letošní sváteční „zážitek“ slovem laxnost. Tolik oficiální synonyma. Přikláním se však spíše pro blbost či přímo zhovadilost.
Když jsem se koncem 60. let po sovětské okupaci zbaběle uchýlil do oné nudle u Středozemního moře, jak říkám vždy, nemám-li chuť pojmenovat Izrael, hovořil jsem často s mně blízkými lidmi o tom, že i u nás to jednou „prdne“.
A v tu chvíli člověk mému srdci nejbližší, když mě po čase více poznal, pronesl ony varovně vzácné věty, jimiž mi archaicky kladl na srdce: „Jirko, až to u vás jednou prdne, jak říkáš vulgárně, a já vám to tam přeji z celého srdce, a ty se do Československa třeba vrátíš, nikdy se při tvé rozevláté povaze a způsobu života nezavazuj bance nebo jiné finanční instituci.
Protože s demokracií a kapitalismem přijdou v závěsu i exekutoři. A ti se na lidské liknavosti popasou.“ Zdálo se mi to v devětašedesátém roce vzdálené jak cesta na měsíc. A nemělo, vždyť právě v onom roce na něm Američani přistáli.
Vrátil jsem se do republiky ještě před tím, než to tu prdlo, říkám nevulgárně. Avšak dožil se i vytoužené demokracie, kapitalismu, a při mé rozevlátosti spojené s liknavostí i exekutorů. Stačilo zapomenout na cosi a zašantročit upomínku, kterou šikovné úřady už podruhé nezopakují. Zato si rok dva počkají, neb nic netratí. Až potom vzpomene si člověk na skvělý francouzský film Kdyby všichni chlapi světa. Je o solidaritě, o amatérském rádiovém shánění séra pro smrtelně ohroženou posádku rybářské lodi na moři u Norska.
Post skriptum: Za to, že jsem v bytě nezůstal pouze s postelí a další příspěvek nepíšu propiskou, vděčím solidaritě několika blízkých a známých v Česku, Norsku, Americe, Izraeli, dokonce školačce! Jako v tom filmu. Ale pozor, liknavosti je lépe se vyhnout. Solidarita nemusí vždy přijít.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
