Jiří Tichý: O liknavosti a chvále solidarity

23.11.2014 13:42

Proč jsem se prý i já dosud nevyjádřil k posledním Hovorům z Lán, zeptalo se mi několik přátel. I u nich vycítil jsem, bohužel, ono zvědavé hladovění po opětovném rozplizávání několika prezidentových sprosťačinek, nevhozených jako rukavice do tváře statečnému sokovi, nýbrž coby uslintaná reakce na moderátorovu otázku.

Jiří Tichý: O liknavosti a chvále solidarity
Foto: Hans Štembera
Popisek: Prezident Miloš Zeman

Prostřednictvím veřejnoprávního éteru pak na stříbrném talíři umně naservírovaná nenáviděným novinářům, majícím za úkol toto sledovat. Neboť jediné, co mě v duchu napadlo: Kolik že asi obyvatel téhle republiky poslouchá Hovory z Lán?

Pana dostatečně vzdělaného prezidenta se pouze ptám, viděl-li úžasný realistický obraz Gustava Courbeta s názvem Původ světa. Ne-li, při první státnické návštěvě Paříže, nechť se nechá zavést do Musée d´Orsay, kde tento visí. A už se mě, prosím, na tyhle nedůležité kraviny neptejte, vzkazuji. Ať se v nich rochní Rada pro rozhlasové vysílání, nemá-li nic důležitějšího na práci, že.

Nyní zpět k části názvu dnešní úvahy. Liknavost lze zaměnit slovy pomalost, váhavost, zdlouhavost, či nejpřesnější pro můj osobní letošní sváteční „zážitek“ slovem laxnost. Tolik oficiální synonyma. Přikláním se však spíše pro blbost či přímo zhovadilost.

Když jsem se koncem 60. let po sovětské okupaci zbaběle uchýlil do oné nudle u Středozemního moře, jak říkám vždy, nemám-li chuť pojmenovat Izrael, hovořil jsem často s mně blízkými lidmi o tom, že i u nás to jednou „prdne“.

A v tu chvíli člověk mému srdci nejbližší, když mě po čase více poznal, pronesl ony varovně vzácné věty, jimiž mi archaicky kladl na srdce: „Jirko, až to u vás jednou prdne, jak říkáš vulgárně, a já vám to tam přeji z celého srdce, a ty se do Československa třeba vrátíš, nikdy se při tvé rozevláté povaze a způsobu života nezavazuj bance nebo jiné finanční instituci. 

Protože s demokracií a kapitalismem přijdou v závěsu i exekutoři. A ti se na lidské liknavosti popasou.“ Zdálo se mi to v devětašedesátém roce vzdálené jak cesta na měsíc. A nemělo, vždyť právě v onom roce na něm Američani přistáli.

Vrátil jsem se do republiky ještě před tím, než to tu prdlo, říkám nevulgárně. Avšak dožil se i vytoužené demokracie, kapitalismu, a při mé rozevlátosti spojené s liknavostí i exekutorů. Stačilo zapomenout na cosi a zašantročit upomínku, kterou šikovné úřady už podruhé nezopakují. Zato si rok dva počkají, neb nic netratí. Až potom vzpomene si člověk na skvělý francouzský film Kdyby všichni chlapi světa. Je o solidaritě, o amatérském rádiovém shánění séra pro smrtelně ohroženou posádku rybářské lodi na moři u Norska.

Post skriptum: Za to, že jsem v bytě nezůstal pouze s postelí a další příspěvek nepíšu propiskou, vděčím solidaritě několika blízkých a známých v Česku, Norsku, Americe, Izraeli, dokonce školačce! Jako v tom filmu. Ale pozor, liknavosti je lépe se vyhnout. Solidarita nemusí vždy přijít. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Český rozhlas

Mgr. Lucie Potůčková byl položen dotaz

Jak je to s tou výjimkou?

I kdybysme pro teď měli výjimku z migračního paktu. Na jak dlouho by platila? Jak dlouho předpokládáte, že tu budou uprchlíci z Ukrajiny? Co když se z nich po čase stanou občané ČR? A proč bysme měli mít výjimku zrovna my, když uprchlíci (ne třeba z Ukrajiny) jsou i v jiných státech, ale třeba Ukraj...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Štefec (Trikolora): Tak kdo tady vlastně vede válku?

20:57 Štefec (Trikolora): Tak kdo tady vlastně vede válku?

Vyjádření experta Trikolory k útokům na kritiky války.