Je to spisovatel, který v poslední době vystoupil z řady a ve svém posledním románu, divadelní hře i v několika rozhovorech v médiích veřejně prezentoval názory, které velmi rozzlobily náš politicky korektní ale netolerantní mainstream. Jeho kritický postoj k poměrům v kruzích samozvané intelektuální elity, k exaltovanému netolerantnímu pokrokářství, vnucování jediné přípustné pravdy, k odtržení této elity od reálných potřeb a zájmů většiny českých občanů, ale i k její faktické intelektuální průměrnosti či podprůměrnosti je stanoviskům IVK velmi blízký. Potvrdily to i středeční Rozmluvy.
David Zábranský na úvod popsal evoluci svých názorů, které právníka, pracujícího původně v neziskovém sektoru a hájícího práva Romů, přivedly k velmi kritickému pohledu na faleš a prázdnotu, jež dominují českému veřejnému prostoru. Tím, že ve své, velmi úspěšné, divadelní hře zpochybnil takové axiomy příslušnosti k naší „intelektuální elitě“, jako je nenávist k současnému prezidentovi a jeho mluvčímu, přivolal na sebe nebývalou a nečekanou vlnu nepochopení a odsudků.
Tímto krokem zvolil cestu osamělého jezdce, jenž se sice vysvobodil z dusivé konformity pražského pseudointelektuálního ghetta, ale stále čelí podezřívání z toho, že jde o pouhou rafinovanou performanci autora snažícího se upoutat pozornost, protože věčná platnost a pravdivost pokrokářských pravd je přece nezpochybnitelná.
Následná diskuse konstatovala žalostný stav a ohlas české literatury ve společnosti ostře kontrastující se zásadní úlohou spisovatelů a literátů v minulosti a bezprecedentní zvětšující se příkop mezi postoji a názory intelektuálního mainstreamu a široké veřejnosti. Zábranského počiny přesto ukazují, že spisovatelé dnes přes obecný pokles společenského významu literatury mohou a mají mít co říci ke společenskému dění.
Někteří diskutující konstatovali důležitost existence umělců, které zajímá reálný svět, nepodřizujících se požadavkům na politicko-korektní pokrokovou převýchovu čtenářů. Právě přesvědčení samozvané intelektuální elity o absolutním nároku na pravdu, jejich neschopnost připustit, že svět má více dimenzí a jejich zabetonovaná netolerantnost jsou na dnešní situaci nejděsivější. Je přitom pozoruhodné, jak domácí kořeny tohoto neblahého vývoje, jež nám zanechal V. Havel, jeho elitářství a odpor ke standardní politice, dnes rezonují s vývojem na Západě.
Přesto všechno se účastníci diskuse shodli, že pojem intelektuál je ještě možné zbavit negativních asociací, za něž si dnešní intelektuálové mohou většinou sami. Jednou z cest k rehabilitaci slova intelektuál je příklon ke konzervativním hodnotám a snaha nenechat si toto označení navěky ukrást. Přiznejme si, že stav našeho světa je spíše dobrý a že radikální změny nevyžaduje. Není žádný důvod nechat se slepě vést radikálními progresivisty do neznáma.
Další debata se týkala specifik tzv. pražské kavárny a její permanentní frustrace a pohrdání vlastní zemí a jejími občany. Shoda byla na tom, že nejde o fenomén výlučně pražský, i když váha hlavního města je ve společenské atmosféře nadproporciální. Trendem poslední doby je snižující se intelektuální úroveň našich elit, jejich lenost a vypočítavá zištnost, prodejnost a podbízivost vůči zdrojům peněz a nakonec jejich faktická blízkost těm, kterými tak pohrdají, a zároveň přesvědčení, že to jsou oni, kdo zprostředkovává dědictví „staré kultury“. Jak někdo trefně poznamenal: „Koupí elektrického auta mají pocit komunikace s Platonem.“ To je dnes vrchol intelektuálních výkonů. „Neochota svobodně myslet a vůbec přijmout to riziko myslet.“ Výsledkem je konformita, stádnost a hledání nepřítele. Při tom platí, že pro tzv. pražskou kavárnu neexistuje nepřítel vlevo.
Dnešní Západ není tím Západem, který jsme znávali a kam jsme směřovali. Je třeba si dobře ujasnit, co to vlastně dnes Západ je a zda tam vůbec patříme či chceme patřit. Genderové nesmysly a multikulturní kánony dnes likvidují elementární prostor pro svobodu umělecké tvorby. Stejnou devastaci přináší praxe udělování grantů a převaha neprůhledného financování z veřejných zdrojů, faktická etatizace západní společnosti.
Za této situace kritičnost v literatuře nikdy nedospěje k společenské sebekritice. Ta dnes není přijatelná. V umělecké obci dnes převažuje ideová konformita, což vypovídá o charakteru režimu, který ji vynucuje a monopolizuje si výklad takových pojmů jako je dobro, pravda, krása atd. Dnešní elity na Západě bohužel zklamaly ve všem, nejvíce ve sféře médií.
Tyto pesimistické soudy vedly k následujícím otázkám: Je-li chyba nikoliv v lidech, ale v dnešním systému, existuje vůbec řešení konfliktu „my a oni“ debatou? Jak je na tom literatura dnes? Existuje po ní ještě poptávka? Je literatura zachranitelná?
Zaujatá kritika obviňuje Davida Zábranského, že ve svých postavách obhajuje myšlenkové stereotypy, přičemž úkolem dneška má prý být jejich totální likvidace. Účastníci Rozmluv se jednoznačně vyslovili pro obhajobu stereotypů jako základních stavebních kamenů lidského poznání a orientace, které drží svět pohromadě. Jsou to věci, které se osvědčily. Snaha odstranit je znamená společenský skok do neznáma.
Zapsal Jiří Weigl, 9. března 2018
Převzato z Institutu Václava Klause.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
