Jiří a Leni Valenta: Zrození Izraele a klíčová role Prahy

Československá podpora bývá považována za doplněk ke Stalinovu rozhodnutí. Ale důkladné prozkoumání nevyužitých českých pramenů odhalilo v rámci tohoto Shakespearovského dramatu intrik, zvratů a podvodů, včetně vraždy samotného architekta této politiky, že vedoucí představitelé československých demokratů a komunistů sehráli významnou roli při podpoře státu Izrael.

Nelítostný nepřítel antisemitismu

Málokdo by měl podezření, že izraelský zázrak bude záviset na ministru zahraničí malé země nazvané Franzem Kafkou, "anomálií v prostoru velkých mocností". Ale podpora Jana Masaryka (1886-1948) pro Židy byla prakticky genetická, protože byl synem profesora Tomáše Garrigue Masaryka, obránce chudého českého židovského obchodníka Leopolda Hilsnera, falešně obviněného z rituální vraždy mladé české dívky

"Kdyby můj otec ve svém krásném životě neudělal nic jiného než, že pomohl chudému Hilsnerovi," vysvětlil mladší Masaryk, "byl by pro mě vždy nejslavnější muž na světě." [3]

Odhodlaným nepřítelem antisemitismu se v roce 1918 stal starší Masaryk, zakladatel nedokonalé československé demokracie ze zbytků rozpadající se Rakousko-uherské říše. Československý systém částečně vycházel z Ústavy Spojených států. Během meziválečného období se Československo stalo oázou svobody pro antifašistické uprchlíky z nacistického Německa a místem konání tří sionistických kongresů. Prezident Československa rovněž uskutečnil historickou cestu do Jeruzaléma a Káhiry.

Ve stínu svého slavného otce Masarykovo mládí nebylo slibné. Syn americké matky. Slovy britského zpravodajského agenta Roberta Bruce Lockharta v sobě Masaryk měl něco, co se dalo nazvat „uměleckým temperamentem“. Masaryk se bavil vínem, ženami a hudbou a začalo se mu přezdívat "playboy západního světa". [4] Stal se československým velvyslancem u Soudního dvora sv. Jakuba v roce 1925, zřejmě na podněcování svého otce, který byl "dychtivý rozšiřovat Janův obzor ". [5]

Ačkoli Anglie později poskytla domov pro exilovou československou vládu, Masarykovy pocity byly vždy ovlivněny zradou britské vlády z roku 1938 v Mnichově: "Prodali nás Němcům do otroctví, jako kdysi prodávali černochy do otroctví v Americe. "[6]

Krátce po mnichovských událostech se Masaryk stal ministrem zahraničních věcí v exilové československé vládě prezidenta Eduarda Beneše v Londýně. Tam, jeho brilantní a vtipné rozhlasové vysílání BBC, "Honza's Talks", do vlasti a do Ameriky dle Lockhartových slov z Masaryka učinilo "hlavního propagandistu a velvyslancem jeho země." [7]

Pomáháme přeživším holocaustu

Poté, co se Slovensko, zdrceno pogromy z roku 1945, stalo opět součástí Československa, Masaryk spolupracoval s pražským představitelem amerického Židovského společného distribučního výboru Gaynorem Jacobsonem (AJJDC), který pomáhal organizaci Hagana v pašování Židů do Palestiny navzdory britské námořní blokádě.

Na podzim roku 1945 poskytl Masaryk devět vlaků na dopravu Židů přes Československo do táborů vysídlených osob v amerických zónách v Německu a Rakousku, odkud byli odvezeni do lodí směřujících do Palestiny. Významně se vlaky vyhnuly Praze, kde britští diplomaté pozornědohlíželi na to, aby se zabránilo možnému přesunu Židů do Palestiny. [8]

Po obnovení antisemitismu v Polsku, který vyvrcholil pogromem z 4. července 1946 ve městě Kielce, se tisíce polských Židů snažili uniknout do Československa, jen aby se ocitli uvězněni na hranici často zavírané židům kvůli britskému tlaku. V té době vládla československu jedinečná koaliční vláda - její parlament byl téměř rovnoměrně rozdělen mezi komunistickou stranu a demokraty. Spolu s premiérem Klementem Gottwaldem, který se prohlásil v první řadě za Čecha a až poté za komunistu, Masaryk, demokrat, přesvědčil své ministerské kolegy, aby nabídli všemožnou pomoc Židům vstupujícím do jejich země. [9]

"Víte, co je můj koníček?" ptal se Masaryk Zdeňka Tomana, náměstka ministra vnitra odpovědného za vojenské zpravodajství a pohraniční stráže. "Židé, prosím tě o to, abys zavřel oči, jestli někteří polští Židé překročí naše hranice." [10]

Toman varoval, že "britské velvyslanectví by takové jednání mohlo považovat za nepřátelský čin a využít jej proti Československu během poválečných jednání v Paříži. Masarykovi ale řekl, že česká vláda poskytuje Židům velké finanční prostředky a udělá vše, co je v jejich silách, aby uspokojila jeho přání. "Jsme pro liberální řešení," řek tehdy Toman, "a jakmile to bude možné, umožníme tranzit polských Židů přes Československo ... můžete to vidět z našich rozkazů o německých a maďarských Židech, jednáme lidskou cestou. "

Poté, co obdržel toto ujištění, prohlásil Masaryk, že české peníze na židovské přistěhovalectví nebyly jen humanitární nutností, ale i "vynikající investicí", která by pomohla bránit pražské národní zájmy ve Washingtonu s pomocí významných židovských osobností, jako je Bernard Baruch [11].

Toman, který se na Slovensku narodil jako Zolten Goldberger, byl v podstatě židovský. Zároveň byl také zapojen do pomoci Židům. Dlouho neevidovský český ministr zahraničí, uznávaný demokrat a židovský náměstek ministra vnitra, idealistický komunista, se stali hlavními osobnostmi sionistického úsilí o záchranu Židů ve střední Evropě a pomohli jim dosáhnout jejich rodové vlasti.

Toman splnil svůj slib a instruoval všechny pohraniční jednotky, že pro vstup do Československa postačí slova "Jsem žid". Při opětovném otevření hranic do Československa od července do listopadu 1946 zaplavilo asi 90 000 židovských uprchlíků. Příliv vyžadoval nejen potravu, ubytování a oblečení pro hladové a bezdomovce, ale i pozornost k náboženským a potřebám a to i těm týkajícím se stravování.

V té době již docházelo k tiché válce mezi Prahou a Londýnem, která byla z velké části podpořena klíčovými osobami v americkém ministerstvu zahraničí. Podobně jako prezident Harry Truman bojoval s byrokraty na podporu Židů, Masaryk stále více vzdoroval nepřátelskému postoji britských a amerických diplomatů a zpravodajských služeb. Ovšem objevila se třetí strana, která přišla nečekaně Židům na pomoc- Sovětský svaz.

Stalinova tvář

14. května 1947, během zasedání Valného shromáždění 28. dubna - 15. května projednání o vytvoření zvláštního výboru OSN pro Palestinu (UNSCOP), mladý sovětský představitel Andrei Gromyko překvapil své posluchače obranou židovského práva na státnost. "Během poslední války židé podstoupili výjimečný zármutek a utrpení," zdůraznil důrazně:

Celkový počet příslušníků židovské populace, kteří zahynuli z rukou nacistických katů, se odhaduje na přibližně šest milionů. Pouze asi milion a půl Židů v západní Evropě přežilo válku. Velké množství přeživších Židů v Evropě bylo zbaveno svých zemí, jejich domovů a prostředků existence. Stovky tisíc Židů se potulují v různých zemích Evropy a hledají prostředky existence a útočiště. Většina z nich je v táborech pro vysídlené osoby a stále ještě prochází velkým strádáním. Skutečnost, že žádný západoevropský stát nebyl schopen zajistit obranu základních práv židovského lidu a chránit ho před násilím fašistických popravců, vysvětluje aspirace Židů založit svůj vlastní stát. Bylo by nespravedlivé nebrat to v úvahu a popřít právo židovského lidu realizovat tuto touhu. [12]

Jak vysvětlit sovětské odbočení - od kategorického odmítnutí sionismu k podpoře založení židovského státu? Část změny může být připsána Ivanu Majskému, Stalinovu šikovnému a vlivnému velvyslanci v Londýně. V roce 1941 u Majského, který byl sám žid, za vznik židovského státu v Palestině lobbovali jak Chaime Weizmann, tak David Ben-Gurion. Když se o dva roky později Majský vrátil do Moskvy přes Káhiru a Jeruzalém, vyslal velvyslanec Majský Stalinovi zprávu o politických a strategických přínosech případné židovské vlasti v Palestině. [13] Myšlenku židovské vlasti v Palestině podporovala i Polina Zhemchuzhina, židovská manželka Stalinova muže čísla dva, ministra zahraničí Vjačeslava Molotova.

Na jaře roku 1947 se Stalin rozhodl židovskou vlast v Palestině podpořit. Molotov ve svých pamětech argumentoval tím, že před dubnem 1947 on a Stalin navrhli arabsko-izraelskou unii .. „jestliže to mohlo být dohodnuto ... Jinak jsme upřednostňovali samostatný izraelský stát ... Jsme přívrženci mezinárodní svobody ... odmítnout lidem právo na státnost by znamenalo utlačovat je. ... Přesto jsme zůstali antisionisté“. [14]

Bez ohledu na tyto jemné výrazy, v pozadí spočívaly velmi dobře známé a staré ruské ambice: zejména získání pevné základny ve Středozemním moři a podkopání pozice Británie na Středním východě. Molotov nejprve předhodil britskému zahraničnímu sekretáři Ernestovi Bevinovi tradiční geopolitický cíl Ruska: společnou kontrolu Dardanelů s Tureckem. Po odmítnutí podal další žádosti včetně té týkající se vybudování sovětských námořních zařízení v Libyi, jen aby byl znovu odmítnut britským zahraničním tajemníkem. To vedlo Molotova, aby si stěžoval na to, že západní mocnosti nechtějí dát Moskvě "ani roh Středozemního moře". [15]

Mezitím spolu s rozvojem Studené války v Evropě Stalinova touha po opěrném bodu na Středním Východě vzrostla. Konečným výsledkem byl mimořádný projev Gromyka u Organizace spojených národů.

Stalin však sledoval dvojí politiku. Zatímco podporoval židovský boj v Palestině, odsoudil sovětské a východoevropské sionisty, kteří tento boj prováděli jako "bezohledné kosmopolity" (tj. Židé se západními myšlenkami nebo vazbami). [16]

Odolává anglo-americkému a sovětskému tlaku

Stalinova dvojí politika a nelibost vůči sionismu a židovskému přistěhovalectví se objevila, když sovětský velvyslanec v Praze Valerij Zorin žádal vysvětlení toho, proč československé pohraniční stráže nechaly Židy vstoupit do své země bez cestovních dokladů. Předseda vlády Gottwald si Tomanovi stěžoval, že o tom nikdy nebyl informován, ale Toman ho přesvědčil, že uzavření hranic by znamenalo ústupky "imperialistické" Británii, což bylo nepřijatelné. [17]

Toman a Masaryk se také museli zabývat sovětskými stížnostmi na to, že Židé v českých táborech měli zbraně. Někteří to opravdu udělali: Toman dovolil instruktorům Hagany, aby připravovali přijíždějící Židy na to, jak zacházet s puškami a kulomety v přípravě na bezprostřední válku v Palestině. [18] Velvyslanec USA Lawrence Steinhardt se přidal ke svém britskému protějšku Philipu Nicholsovi v požadavku na to, aby Československo nejenže pro židovské uprchlíky zavřelo hranice ale také aby vypovědělo vedoucího společného distribučního výboru Gayora Jacobsona a odstranilo Tomana z jeho postavení. V konfrontaci s Tomanem, Steinhardt, sám Žid, tvrdil, že "Židé jsou vždy ve prospěch Židů" a že vláda "by na takové pozici měla mít křesťana, ne Žida". Toman zavrčel a křičel na Steinhardta: "Chystám se poslat národní stráž, oni vás vyvedou z kanceláře jako pytel brambor, vyrazíme vás." [19]

Ale pro Tomana to byl obrat: Steinhardt a Nichols se stali jeho smrtícími nepřáteli. Dva západní velvyslanci byli nyní příliš ochotni zbavit se tohoto českého židovského úředníka, který se odvážil ignorovat jejich přání a podporovat židovskou imigraci. Neoborná podpora židovské imigrace byla také zaznamenána sověty.

Tomanova podřízená podala stížnost ohledně nákupech svého nadřízeného na černém trhu v Londýně. Stížnost byla doručena generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Rudolfu Slánskému, který obcházel ministra vnitra Václava Noska (sám komunista) a navrhoval protislužbu. V lednu 1948 byl navržen plán na zatčení Tomana.

V dopise americkému sekretáři státu Georgi Marshallovi ze dne 30. dubna 1948 Steinhardt, který odráží své pražské zkušenosti a popisuje Čechy „malé lidi se zákeřnými duševními schopnostmi, které je nutí vést dvojité rozhovory a sázet na obě strany současně [například výpovědi Jana Masaryka za poslední dva roky] a aby vsadili na obě strany. [20].

Pro vůdce malé země, která obchodovala se Západem, ale měla sovětskou oběžnou dráhu, bylo někdy nutné dvojité rozhovory. V červenci 1947 se moskevské setkání v Moskvě mělo zabývat Masarykovým rozhovorem se Stalinem, ve kterém diktátor popřel žádost Československa o zapojení do Marshallova plánu.

Diplomaté donekonečna opakují Masarykův následný komentář. "Šel jsem do Moskvy jako ministr zahraničí nezávislého svrchovaného státu. Vrátil jsem se jako náčelník sovětské vlády." [21]

Často přehlížený přepis diskusí ukazuje, že Masaryk, když se podroboval Stalinovým přáním, se nechoval jako nepřítomný. Tyranovi oponoval zdvořilou polemikou o významu československých ekonomických vazeb se Západem. Poté požádal o gesto, jakousi pomocnou ruku od Moskvy, jako náhradu za ztrátu Marshallova plánu. Stalin nabídl obvyklou sovětskou panegyricku: pšenici. Na začátku roku 1948 však Kreml našel další možnou podporu pro Čechy: Stalinovu podporu prodeje zbraní Židům v Palestině. Pokud by se věci pokazily, nemohla by být obviňována Moskva, která do věci není přímo zapojena.

Zbraně pro "etiopské přátele"

V prosinci 1947, s ohledem na výzvu Spojených států, aby se zabránilo dalšímu zhoršování situace v Palestině, Washington uvalil zbrojní embargo na Blízký východ. Tento krok uškodil židovským snahám o vlastní vyzbrojení, aniž by měl dopad na arabské státy - Transjordán, Egypt a Irák - které byly vyzbrojeny a vycvičeny Británií. Československo mělo vysoce rozvinutý a sofistikovaný zbrojní průmysl, stejně jako nadbytečné zásoby z bývalé válečné výroby pro Němce. To dělalo malou zemi vysoce vyhledávaným, potenciálním dodavatelem zbraní pro židovský stát v procesu vzniku. Navíc se tradiční české zbrojní trhy v Argentině a Turecku zmenšily, Praha tak našla svůj trh převážně na Středním východě.

Za těchto okolností se Masaryk snažil omezit prodej zbraní do Sýrie a Egypta, kteří v té době působily jako „proxy“ zástupci palestinských Arabů. Jeho snahy byly ovšem přebity kapitány československého zbrojního průmyslu a zároveň i ministry odpovědnými za zahraniční obchod a průmysl. Ti se snažili prodávat oběma stranám za maximální zisky. [22] Dalším klíčovým problémem pro Židy se stala snaha vyhnout se embargu Spojených národů a mařit úsilí Londýna a Washingtonu konfiskovat zbraně, které byly odhaleny.

Dne 24. prosince 1947 zaslal ministr zahraničních věcí Židovské agentury Moshe Shertok (později Sharet) telegram pražskému zástupci hnutí Hagana Ehudovi Avrielovi, ve kterém uvádí, že „Syřanům byly poslány zbraně“, ale že „Nahum pomáhá Židům. Výraz Nahum, jeden z biblických proroků, byl kódovým výrazem pro Jana Masaryka.

Naštěstí pro Židy, Syřané mohli platit pouze v britských librách, měně, které tehdy byla ekonomicky a finančně slabá.

Židé naopak mohli platit v dolarech, které získala Golda Meyersonová (později Meirová) ve Spojených státech během svého turné zahrnujícího celkem sedmnáct měst. Za podpory bývalého tajemníka ministerstva financí USA Henryho Morgenthaua, jr. , předsedy Spojeného židovského odvolacího senátu, Meyersonová nakonec úspěšně navýšila částku na 50 milionů dolarů [23].

14. ledna 1948 podepsali Avriel a Masaryk dohodu o prodeji 4570 pušek typu mauser, 225 lehkých kulometů a pěti milionů nábojů Židům, obchod v hodnotě 750 tisíc dolarů.[24] Podle českých předpisů však zbraně mohly být převezeny pouze do státu, nikoliv do organizace jakou byla Hagana. Židovský stát by tak ještě neexistoval dalších čtyři měsíce.

Avriel brzy našel řešení. Dříve v Paříži zakoupil tři nepoužité hlavičkové dopisy etiopského konzulátu, původně určené pro průjezdní víza. [25] Masaryk sám "pomohl Avrielovi falšovat krytí etiopských dokumentů", aby na oko prezentoval Etiopii coby formálního příjemce zbraní. Náměstek ministra zahraničí právník Vladimír Clementis , se zabýval "jinými technickými, právními a byrokratickými překážkami". Dohoda o dodávce zbraní tak byla uzavřena ve jménu etiopské vlády. [26]

Přestože většina vyšších úředníků ministerstva zahraničí mrkala na Masarykův trik ohledně "našich etiopských přátel", ne všichni byli pobaveni.

Další ohrožení představoval komunistický převrat v Československu koncem února. Poté, co komunistický ministr vnitra Nosek odvolal několik policejních komisařů, dvanáct z pětadvaceti ministrů v koaliční vládě - všichni demokraté - na protest rezignovalo. V tomto okamžiku se Masaryk stal klíčem k řešení politické krize. Kdyby i on coby třináctý demokrat rovněž odstoupil, změnil by rovnováhu sil ve vládě v jejich prospěch.

Na to, jak se převrat vyvine úzkostlivě čekaly Londýn, Washington tak i Moskva. Rezignuje Masaryk podobně jako další demokraté a odejde do exilu v Londýně, nebo zůstane jako ministr zahraničí v Gottwaldově komunistické vládě? V sázce, ovšem nikoliv té, která by byla diskutována veřejně, bylo i pokračování československého ozbrojování Židů v Palestině

Masaryk pozoroval obrovskou popularitu komunistů, patrnou z usnesení zaslaných prezidentovi Benešovi a veřejných projevů, a neustoupil.

S Benešem velmi nemocným, Masaryk coby nejoblíbenější politik své země zvažoval kandidovat na prezidenta. Jak řekl Tomanovi a ostatním, rozhodl se "jít s lidmi" a zůstat ve vládě, aby spolupracoval s Gottwaldem. [27]

Mezitím Pavel Sudoplatov, agent tehdejší sovětské tajná policie a klíčový expert Kremlu na vraždy a vydírání zahraničních vůdců, dorazil do Prahy se čtyřmi stovkami vojáků převlečených do civilu. Měli dohlédnout na vynalézavé a úspěšné vydírání prezidenta Beneše. Beneš vystaven nejrůznějším tlakům přijal rezignaci demokratických ministrů [28] a tah byl dokončen.

Smrt v Praze

10. března 1948 však všechny otázky o Masarykových možných záměrech zemřely. Masaryk byl nalezen mrtvý na dvoře pod koupelnovým oknem svého bytu. Vyšetřovatelé věc rychle označili za sebevraždu.

Češi byli ohromeni. Ženy neskrytě plakaly. Občané se scházeli a kondolovali si navzájem. Otázka Masarykovy smrti zůstávala nedořešená po mnoho let. Zabil se Jan Masaryk, nebo byl zavražděn? V roce 2004 byl oficiální český nález změněn na vraždu. Vedoucí forenzní expert, Dr. Jiří Straus, dospěl k závěru, že Masaryk byl vyhozen z okna. [29] Otázka, kdo se ale dopustil tohoto násilného činu a proč zůstávala.

Na rozdíl od většiny předpokladů neměli čeští komunisté žádný podnět k zabití populárního Masaryka, který právě ukázal, že je připraven stát se ministrem zahraničí v Gottwaldově vládě. Masaryk se skutečně chystal veřejně se s premiérem objevit a to přesně o den poté, co zemřel.

Zdá se, že sovětská tajná policie neměla s Masarykovou smrtí nic společného. Sudoplatov, muž, který zajistil Trockého vraždu, neuvádí o Masarykově ve svých pamětech nic.

Během únorového převratu ruský velvyslanec Zorin spěchal do Masarykova rezidence, aby se ujistil, že Jan Masaryk nebude třináctým demokratickým ministrem, který odstoupí z kabinetu. Masaryk mu to, že neodstoupí potvrdil. Masarykova odpověď Zorinovi musela být Kremlem považována za silnou známku jeho záměru pokračovat v podpoře politice Moskvy v Evropě a na Středním východě a to včetně prodeje zbraní Haganě.

Na druhé straně, v roce 1950m se pak k Masarykově vraždě náhle přiznal Jan Bydžovský, český kryptolog a člen britské tajné zpravodajské služby (SIS), který byl v minulém roce zatčen československými úřady.[30]

Podle jeho výpovědi měl být tím, kdo Masarykovu vraždu vymyslel, arnošt Heidrich, hlavní sekretář československého ministerstva zahraničí a rovněž i vrcholný muž britské SIS v Praze. "SIS má dlouhou ruku," vypověděl Bydžovský, kterému Heidrich vyhrožoval v případě, že by odmítl vražednou misi.

Podle Bydzovského mu 9. Března 1948 Heidrich poskytl kódované zprávy pro okamžité přezkoumání do rukou ministra a rovněž i pilulky, které mu měl nasypat do kávy. Když byl ministr zahraničních věcí v bezvědomí, Bydžovský spolu s komplicem (nejprve Bydžovský zmínil Georgea Fryce, zpravodajského důstojníka; podruhé vstoupil do hry Heidrichův sekretář, Jiří Liška), a dvěma dalšími muži vyhodili Masaryka z okna koupelny. Navíc, den před vraždou, Heidrich neočekávaně požádal správce budovy, který žil v bytě nad Masarykem, aby prostory opustil.

Pravděpodobné zavinění ze strany britského SIS je také podpořeno snahami posléze potvrdit teorii Masarykovi sebevraždy. Jednou z těchto snah jsou i Masarykovi údajné a nepravděpodobné sebevražedné dopisy Stalinovi ze dne 9. března. Úchvatný příběh spočívá v tom, že kopie dopisu měla být doručena britskému SIS, Ivanem Kryloffem sovětským plukovníkem, který v Západním Berlíně přeběhl na Západ. Ten měl tvrdit, že dokument získal z kanceláře sovětského ministra obrany Nikolaje Bulganina.

Neméně významná je i skutečnost, že v den Masarykovy smrti se Heidrich setkal s Gottwaldem a s Masarykovým zástupcem Clementisem a předložil jim samostatně vypracovaný dokument, který měl zajistit, že zahraniční firmy kupující české zbraně, budou nuceny prokázat "řádná oprávnění", která by dodávky zbraní do Palestiny ve stylu „zbraní pro naše etiopské přátele“ zcela vyřadily ze hry [31] Je důležité poznamenat, že Heidrich nebyl ve vládní struktuře na pozici někoho, kdo by se zabýval dodávkami zbraní.

Existuje také Heidrichovo zpožděné a velmi pochybné svědectví v roce 1967 o tom, že se mu Masaryk opakovaně svěřil se svými sebevražednými úmysly. Nakonec Heidrich končí detailem: "Kdyby byl [Masaryk]vhozen na ulici .jeho tělo by bylo tak zmrzačené, že by se nemohlo dát dohromady na veřejnou prezentaci." [32]

Masarykova politika pro střelné zbraně pokračuje

Pokud ten, kdo způsobil Masarykovu smrt, očekával změnu politiky vůči Palestině, byl nutně zklamaný. Vladimír Clementis, zástupce Masaryka, komunistický literát a bývalý člen českého parlamentu, a rozhodný nepřítel britské "imperialistické" politiky v Palestině, Masaryka v jeho pozici nahradil. Clementis nejen pokračoval v Masarykově podpoře Židům, ale dokonce ji i ve shodě s generálem Bedřichem (Fritzkem) Reicinem, vedoucím české obranné zpravodajské služby (OBZ), rozšířil.

"Nejmocnější muže v Československu", tak někteří američtí diplomaté popisovali Reicina. Reicin byl synem chudého židovského učitele a bývalým členem Tkhelet Lavan, české židovské mládežnické organizace. Jeho blízcí spolupracovníci Vilém Kahan a Bedřich Kopold Reicina popsali jako „skvělého a blahosklonného muže“ a „skutečného ministra obrany“ [33].

Po komunistickém převratu byl Reicin osloven dvěma vrcholnými pražskými představitely Hagany, Avrielem a moravským rodákem Otto Felixem (později Urielem Doronem). Oba muži Reicinovi vysvětlovali, jak se britská SIS neustále snaží ohrozit dodávky zbraní Židům do Palestiny a apelovali na něj, aby jim při nákupu zbraní pomohl.

ČLÁNEK PUBLIKOVÁN POPRVÉ ZDE

Na oplátku pak poskytli veškeré informace, které měly o aktivitách SiS v Praze. [34] Reicin uvítal, že pro své oddělení může získat prvních 20 procent zisků a později 6 procent ze všech prodejů zbraní. [35]. Pro Avriela se Reicin stal "klíčovým mužemtý ve všech následných nákupech Hagany." [36].

Vskutku, 30. března 1948 české zbraně, které Masaryk neoprávněně získal oficiálně pro "naše etiopské přátele", odletěly z Prahy do Palestiny. Jejich kódovy název Balak 1 – odkazoval na čísla 22,2, kde byl král Moábský král Balák odrazen od útoku na Izraelity prorokem Balaámem - úspěšná letecká operace byla doprovázena přepravou zbraní, pohřbenými pod horami cibule, na lodi Nora. Zbraně byly brzy použity v operaci Nahshon, která otevřela cestu obléhanému Jeruzalému.

Haganský velitel Izrael Galili uvedl, že "přišly pušky a kulomety z Česka a chlapci je políbili ještě předtím, než je očistili od mastnoty [shemen hamishha, pomazaný olej]". [37] Zástupce Hagany v Praze, Ehud Avriel, koupil česká letadla (prvních deset byly české Avia S-199: verze německého Messerschmidt BF-109 G), aby je mohl propašovat do Palestiny, bylo nutné je rozložit na malé součástky na letišti v Žatci a ty následně do Palestiny přepravit letecky na menších strojích. Pro tuto misi byli vybráni dobrovolníci. S každým letem vyslal Reicin i malou skupinku českých techniků a expertů, kteří posléze pomohli letadla smontovat dohromady.

5. května se přiblížila lhůta pro vypršení platnosti britského mandátu pro Palestinu, skupina osmi izraelských pilotů byla poslána na vojenské letiště České Budějovice pro rekvalifikaci. Mezi nimi byl i Ezer Weizman, budoucí izraelský velitel vzdušných sil, ministr obrany a prezident. [39] 14. května 1948 vyhlásil Ben-Gurion založení státu Izrael v souladu s usnesením Spojených národů z listopadu 1947. Prezident Truman okamžitě uznal nový stát, později řekl, že je to "nejpyšnější okamžik jeho života". Přesto ani Spojené státy, ani ostatní západní státy, které hlasovaly o existenci Izraele, neodpověděly na naléhavou žádost Židů o zbraně. Naopak, nové britské usnesení z 29. května pokračovalo v zákazu zbraní oběma stranám konfliktu v Palestině, včetně nového státu Izrael. [40]

21. května však do Izraele dorazily první české letouny Avia S 199 a další následovaly. Letouny byly znovu sestaveny a nově vylepšeny. Sloužily k tomu, aby nově vyškolení izraelští piloti bombardovali egyptské obrněné kolony asi třicet kilometrů od Tel Avivu. Jak uznali Ben-Gurion a Meyersonová, české zbraně se pro Izrael se ukázaly jako kriticky významné.

Češi posléze rozšířili svůj kooperativní vojenský program pro Izrael na mnohem větší operaci DI (v českém "Duverne [Confidential] Israel"). Během několika měsíců prodali Izraelcům 84 letadel stejně tak jako spousty těžkých a lehkých kulometů, pušek a střeliva. Československo se stalo jedinou zemí, která vyškolila více než 200 dobrovolných pilotů do Izraele, spolu s šedesátkou leteckých mechaniků, 43 výsadkářů a 43 tankových, pěchotních a dělostřeleckých specialistů. Byla také vycvičena "Gottwaldova brigáda" zahrnující 1200 židovských dobrovolníků, vedená českým hrdinkou 2. světové války generálem Antonínem Sochorem, kterou spravoval Reicinův pomocník Vilem Kahan. Brigáda zahrnovala i 281 žen a několik rabínů. [41] Z vojenského hlediska nevýznamná, stala se nicméně symbolem těsné a jedinečné obranné spolupráce mezi dvěma malými státy.

15. července 1948 pak skupina amerických občanů, včetně křesťanů a Židů, nelegálně odletěla na letiště v Žatci třemi bitevníky B-17. Letadla nakládali českými pumami a připravovali překvapivý útok na palác krále Faruka v Káhiře, na Gazu a El Ariš. To byla poslední kapka pro rozlobené americké a britské diplomaty. Během společných jednáních s Egyptem nakonec donutili českou stranu, aby žatecké letiště uzavřela.

I tak ovšem nemohli zastavit prodej britských Spitfirů do Izraele, pro který sloužila tajná vojenská základna v Kunovicích na Moravě. I to pomohlo vznikajícímu židovskému státu vyhrát jeho válku za nezávislost.

Závěr

Důkazem Masarykovi politické a diplomatické prozíravosti je to, že se mu podařilo překonat nejen Stalinovy vrozené antisemitské a antisionistické cítění, ale i soustředěnou opozici britské vlády snažící se zabránit vzniku židovského státu a neméně rázné úsilí amerických diplomatů, kteří se snažili podkopat podporu židovské státnosti ze strany prezidenta Trumana. [42]

Neméně důležitě je, že se Masarykovi podařilo získat pro tuto myšlenku(snahy jménem židovského národního osvobozeneckého boje) jeho komunistické partnery v rovnoměrně rozdělené koaliční vládě – především tedy předsedu vlády Klementa Gottwalda. Podařilo se mu to tak úspěšně, že byla tato podpora následně udržována a do konce rozšiřována i po komunistickém převzetí moci, ke kterém došlo koncem února 1948 a Masarykově tragické smrti krátce poté.

Nejlepším epitafem Jana Masaryka jsou jeho vlastní slova:

Vytvoření židovského státu je jednou z největších politických idejí naší doby. Je to tak skvělá věc, že lidem chybí dostatečná fantazie k tomu, aby ji pochopili. A to dokonce i pro mnoho Židů. Ale pro mě ne. Věřím v to. Jsem sionista. [43].

Literatura

[1] United Nations General Assembly, res. 181, Nov. 29, 1947.

[2] Clark Clifford, with Richard Holbrooke, Counsel to the President: A Memoir (New York: Random House, 1991), p. 116.

[3] Viktor Fischl, Hovory S Janem Masarykem (Prague: Garamond, 2017), pp. 92-3.

[4] Robert H. Bruce Lockhart, Jan Masaryk: A Personal Memoir (London: Putnam, 1956), pp. 9, 12.

[5] Ibid., pp. 13-15.

[6] Ivan Maisky, The Maisky Diaries. Red Ambassador to the Court of St. James, 1932-42 (New Haven: Yale University Press, 2015), pp. 143-4.

[7] Lockhart, Jan Masaryk, p. 40.

[8] Arnold Krammer, The Forgotten Friendship. Israel and the Soviet Bloc, 1947-53(Chicago: University of Illinois Press, 1974), p. 67.

[9] Tad Szulc, The Secret Alliance: The Extraordinary Story of the Rescue of the Jews since World War II (New York: Farrar, Straus and Giroux, 1991), pp. 127, 129.

[10] Marie Bulinova, Jiri Dufek, Karel Kaplan, Vladimir Slosar, eds., Ceskoslovensko a Izrael, 1945-56 (Prague: Institute for Contemporary History, 1993), doc. 11, p. 61.

[11] Ibid.

[12] "Discussion of the report of the First Committee on the establishment of a special committee on Palestine," United Nations, Seventy-seventh Plenary Meeting,General Assembly Hall, Flushing Meadow, N.Y., May 14, 1947, docs. A/307 and A/307/Corr. 1.

[13] Maisky, The Maisky Diaries, p. 54.

[14] Albert Resis, ed., Molotov Remembers: Inside Kremlin Politics. Conversations with Felix Chuev (Chicago: Ivan R. Dee, 1993), pp. 65-6.

[15] Ibid., p. 74; Geoffrey Roberts, Molotov, Stalin's Cold Warrior (Washington, D.C.: Potomac Books, 2012), pp. 94-5.

[16] Pavel and Anatoli Sudoplatov, Special Tasks: The Memoirs of a Soviet Spymaster(New York: Little Brown and Co., 1995), p. 317.

[17] Bulinova et al., Ceskoslovensko a Izrael, 1945-56, doc. 11, pp. 61-2; Szulc, The Secret Alliance, pp. 153-5.

[18] Szulc, The Secret Alliance, pp. 155-6.

[19] Ibid., p. 157.

[20] Lawrence Steinhardt, "The Ambassador in Czechoslovakia (Steinhardt) to the Secretary of State," no. 309, Prague, Apr. 30, 1948, in Foreign Relations of the United States, 1948 Eastern Europe; The Soviet Union, vol. IV.

[21] Lockhart, Jan Masaryk, p. 66.

[22] Bulinova et al., Ceskoslovensko a Izrael, 1945-1956, docs. 18, 21, pp. 65-6.

[23] Francine Klagsbrun, Lioness: Golda Meir and the Nation of Israel (New York: Schocken Books, 2017), pp. 306-7.

[24] Bulinova et al., Ceskoslovensko a Izrael, 1945-56, p. 123.

[25] Moshe Yegar, Ceskoslovensko, Sionismus, Izrael, 1945-56 (Prague: Victoria Publishing and East Publishing, 1997), pp. 88, 90.

[26] Ibid., p. 88.

[27] Jiri Solc, Uteky a Navraty, Bohumil Lausman a Osud ceskeho Politka (Prague: Nase vojsko, 2008), pp. 168-9.

[28] Sudoplatov, Special Tasks, pp. 233-4.

[29] "Police Close Case on 1948 Death of Masaryk - Murder, not Suicide," Radio Prague, June 1, 2004.

[30] Vaclava Jandeckova, Kauza Jan Masaryk, Novy Pohled (Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 2016), pp. 304, 254, 10; "Book sparks fresh debate over suspicious death of Jan Masaryk," Radio Praha, Feb. 20, 2016.

[31] Bulinova et al., "Subject: Export of Czechoslovak Weapons Abroad," based on parliament meeting, Mar. 11,1948, Ceskoslovensko a Izrael, doc. 27, pp. 100-1.

[32] Arnost Heidrich: "Posledni dny Jana Masaryka," in Karel L. Feierabend, Politicke Vzpominky (Brno: Atlantis, 1996), pp. 473-9

[33] Authors' interviews with Vilem Kahan, Amsterdam, Oct. 22-23, 1976, and Maj. Bedrich Kopold, Prague, Aug. 15, 1999.

[34] Frantisek Hanzlik, Bez milosti a slitovani (Prague: Bestrode, 2011), p. 158.

[35] Ibid.

[36] Krammer, "Letter to Arnold Krammer from Shimon Ornstein," p. 84.

[37] Martin Wein, A History of Czechs and Jews: A Slavic Jerusalem (London: Routledge, 2015), pp. 151-2.

[38] Authors' interview with Vilem Kahan, Amsterdam, Oct. 22-23, 1976.

[39] Jewish Telegraphic Agency (JTA, New York), Jan. 11, 1996.

[40] Wein, A History of Czechs and Jews, p. 150.

[41] Authors' interviews with colonels Peter Uruba and Milan Maly, Ceske Budejovice Airport, Czech Republic, Aug. 10, 1999; authors' interview with Polish-born Capt. Bernard Menachovsky, Prague, Aug. 7, 1999.

[42] Clifford, Counsel to the President, pp. 11-15.

[43] Fischl, Hovory S Janem Masarykem, p. 50.