Na tamější univerzitě byl profesorem politologie, sociologie a humanitních věd, stejně tak jako na newyorské Columbia University. Spolupracoval s řadou prestižních  univerzit jako Yale, Harvard, Stanford. Ve svém díle se věnoval hlavně komparativní politologii, teoriím stranických systémů a zabýval se také otázkami multikulturalismu a v poslední době i imigrace. Byl přítelem Henryho Kissingera, respektoval ho i Ronald Reagan. O něm Sartori řekl: „Neměl vysoké vzdělání, ale úžasný politický talent a výjimečný praktický rozum.“

Před svou smrtí poskytl rozhovor italskému listu Il Giornale, ve kterém se zamýšlel na otázkami pronikání islámu do Evropy a problémů s tím spojených.

„Invazní vlna z islámských zemí se musí zarazit. Už desetiletí říkám, že islám nelze integrovat do evropské tradice. Tvrzení, že lze mírovým způsobem integrovat obrovskou komunitu muslimů, věrnou teokratickému monoteismu, která odmítá akceptovat separaci politické a náboženské moci, je katastrofální iluzí. Tato nesmyslná fantazie povede k válkám a otevřeným konfliktům. Po třicetileté přítomnosti v západní Evropě islám odhalil svou pravou tvář. Jeho adepti jsou schopni za použití moderních technologií se vyhodit do povětří. Islám se totiž nevyvíjí. Jde o teokratický monoteismus formovaný v 7. století, který je zcela nekompatibilní s monoteismem západním. Už proto, že západní společnosti jsou založeny na suverenitě lidu, zatímco islám na suverenitě Alláha.“

Na otázku, zda je možná integrace muslimů do naší evropské kultury, odpovídá jednoznačně: