Když pračlověk na konci prosince vylezl z jeskyně, aby oslavil slunovrat, blížila se právě doba, kdy slavíme vánoce, ale ty tehdy ještě nebyly. Důvodem slavení bylo, že slunce se začíná vracet, aby stále více a správně hřálo. Radostné očekávání, že teď zase bude čím dál lépe, vedlo pralidi k prohlášením, že jak sleze sníh, budou správněji a úspěšněji lovit a matkám i pračlověčatům pořídí lepší kožichy. Prostředky na měření času a polohy slunce nebyly moc dokonalé, a tak se oslavy často posunuly až do doby o několik dní po skutečném slunovratu, tedy zhruba na Silvestra a Nový rok podle nynějšího kalendáře. Ale pocit, že je třeba učinit dobrá předsevzetí správného konání právě v tuto dobu, přetrval až dodnes.

Svět se vyvíjel a jednoduché záměry, ulovit něco výživného a pěkně teple chlupatého, se jevily jako již nedostačující závazek, a navíc jako nevhodné u specialistů na jiný způsob obživy. Bylo potřeba pamatovat na mnohé jiné činnosti a také vymyslet, co mají správně dělat matky a hospodyňky, děti a ti, co pracují za použití hlavy.

To všechno byl úkol pro přemýšlivé povahy, ale vymyslet pravidla správného chování, to nebylo nejtěžší. Těžší bylo obstarat nějakou autoritu, pomocí které by se kodex chování dal prosadit. Nejlépe takovou, se kterou by se nedalo smlouvat. K jejímu nalezení přispělo to, že jsme součástí světa, který stále více poznáváme, ale chybí informace, jak vznikl. Trvající neschopnost lidstva vysvětlit vznik světa nějakým přirozeným způsobem, vedla k závěru, že řešením by mohla být víra v Boha jako nejvyšší autority, nadané schopností svět stvořit. Zprvu bylo bohů více a měli rozdělené kompetence, jako lov, válčení, dělání bouřek, a podobně. Ale pro odpověď na hlavní otázku, jak byl stvořen svět, vyhovovala nejlépe představa jediného Boha všemohoucího.