Bezpečnostní záruka jinými slovy znamená, že země, která jí Ukrajině poskytne, se zavazuje v případě jejího opětovného napadení Ruskem s touto jadernou velmocí vstoupit na straně napadené země do války. To je velmi vážná věc, jíž  vláda, která takovou záruku poskytne, riskuje osud a existenci vlastní země a jejích obyvatel. Je třeba si to takto otevřeně říci, abychom dobře rozuměli tomu, co Ukrajina po svých podporovatelích požaduje a proč se oni zdráhají jí takové závazky poskytnout.

Ukrajina se o získání takové jednoznačné bezpečnostní záruky snažila prakticky od počátku tohoto století v podobě získání členství v NATO, které se předtím rozšířilo o některé bývalé postkomunistické země daleko na východ.

NATO po pádu komunismu a zániku Varšavské smlouvy ztratilo svůj původní smysl, neboť Rusko potácející se v jelcinovském rozvratu a ekonomickém pádu přestalo být USA a evropskými velmocemi chápáno jako vážný soupeř a hrozba. Východoevropské postkomunistické a postsovětské země vzhledem ke své historické zkušenosti se však  obav v Ruska nikdy nezbavily a v členství v NATO viděly definitivní potvrzení svého vyvázání se z ruské sféry vlivu a začlenění do bohaté západní části světa.

Pro USA se tak NATO nakonec stalo výhodnou platformou, jak pronikat do prostoru bývalého východního bloku, upevňovat tam jeho prostřednictvím svůj vliv a případně i ovlivňovat dění v samotném Rusku. Význam NATO jako politické platformy využitelné pro podporu a prosazování americké politiky postupně v očích amerických stratégů výrazně přesáhl jeho význam vojenský. Americká vojenská dominance totiž získala takový rozměr, že pro ostatní členy fakticky znamenala rezignaci na snahu zajistit svou obranu vlastními silami. O tom jasně vypovídá tristní situace ozbrojených sil  drtivé většiny evropských členů NATO a jejich zmatené reakce na dnešní změnu americké politiky a mezinárodní situace, stejně jako pocit Trumpovy administrativy, že je pro ně NATO vlastně přítěží.

USA nepokládaly a nepokládají Rusko za svého globálního soupeře a existenční hrozbu, jakou byl v minulosti Sovětský svaz. Tím se po třiceti letech „amerického míru“ (Pax Americana) stala Čína, která ekonomicky i vojensky vyrostla do podoby globální supervelmoci. Rusko bylo Západem vnímáno sice jako komplikovaný partner disponující ohromným jaderným arzenálem, který ale disponuje velmi atraktivními obchodními příležitostmi a ekonomicky není konkurent, ale spíše se Západem doplňující se komplementární dodavatel surovin.