Rovnováha mezi mocí výkonnou (vláda, armáda, policie), zákonodárnou (poslanecká sněmovna, senát) a mocí soudní musí být respektovaná.
Sametovou revolucí jsme zdědili prokurátory a soudce. Tehdejší justice byla výkonná ruka komunistické strany. Nevzpomínám si, že by byl někdo z justice potrestán za činnost v totalitě. Vzpomínám na patnáctiletý spor brněnských studentů, kteří chtěli, aby se vedení fakulty zbavilo stranických kádrů. Marně. Nyní obdobné fakulty (pražská, brněnská, plzeňská či ostatní) „vyrábí absolventy“, kteří s pravdou nakládají stejně, jako v totalitě.
Ponechání zařazení prokurátorů do pravomocí ministra spravedlnosti je hrubá chyba v řízení státu. Prokurátoři se domnívají, že mohou rozhodovat nezávisle. Nic proti tomu, ale v první řadě musí prokurátoři striktně dodržovat hierarchii svých pravomocí. S výjimkou Nejvyššího státního zástupce nemá žádný z nich pravomoc, aby se obrátil na parlament. Pouze v případě, který je přesně popsán v Ústavě, může Nejvyšší státní zástupce požádat Parlament, aby vydal svého mandanta. Žádný jiný prokurátor nemá právo cokoliv po zákonodárcích požadovat.
Parlament má právo zabývat se konkrétními kauzami pouze interpelacemi na jednotlivé ministry. Jestliže se objeví fatální chyba v řízení státu, zodpovědnost nese celá vláda, jednotliví ministři, i zákonodárci.
Občané se částečně dají ovlivnit propagandou, ale většina občanů si přeje demokracii bez přívlastků.
Zákonodárci jsou vesměs „vyškolení v právních vědách“ fakultami, kteří neznají nebo pohrdají zákony matematiky. Důkaz opakem (zaručující pravdivý výrok soudce) byl zdeformován Občanským soudním řádem v roce 1963. A od té doby se nenašel ani jeden poslanec či senátor, který by vysvětlil kolegům, že uzavřená smlouva se musí plnit. Naši soudci si mohou vybrat, zda v žalobě budou respektovat zákony matematiky, nebo postupovat podle současného znění OSŘ. Mohou žalobu zamítnout, nebo pravdivě rozhodnout. I v televizi jsme viděli, kterak „naléhavý právní zájem“ je důležitým kriteriem. Matematika takové kriterium nezná.
Když se občan dožaduje rozhodnutí soudu, nikdy po soudci nepožaduje, aby toto své rozhodnutí zdůvodňoval. Občana nezajímají právní předpisy, které vymysleli a do právních norem zařadili jiní občané „s právnickým vzděláním“. Občan klade soudci jednoduchou otázku: „Mám ve své žalobě pravdu?“ To je otázka, na kterou musí soudce odpovědět. Soudce rozhoduje mezi dvěma účastníky sporu. Aby soudce rozhodl spravedlivě, musí jedné straně přiznat pravdu. Z toho logicky plyne, že druhá strana u soudce pravdu nenalezla. Musí být lhostejné, která strana podala žalobu. Soudce před svým rozhodnutím musí stanovit, jakou dobu bude muset na rozhodování vynaložit. Na základě předpisů soudce stanoví výši soudních poplatků. Rozhodování každého soudce je zpoplatněné. I státu by měl být vyměřovaný soudní poplatek. Prokurátoři by si museli uvědomit, že stát musí fungovat ekonomicky. Žádná žaloba by neměla být přijatá, pokud žalobce nezaplatil soudní výlohy.
Když soudce přizná jedné straně pravdu, druhá strana musí uhradit soudní výlohy. Výrok soudce může mít pouze dvě varianty:
A. „Soud uznal důkazy žaloby. Žalovaná strana slní tyto požadavky žalobce...... Veškeré soudní výlohy uhradí žalovaná strana.“
B. „Žaloba se zamítá. (Soud neuznal důkazy žalobce.) Veškeré soudní výlohy uhradí žalobce.“
To je základ spravedlivého rozhodování, který naše právnické fakulty neučí své studenty. Takovému postupu se říká důkaz opakem. Rozhodní k jedné straně sporu je opakem rozhodnutí ke druhé straně sporu. V matematice tomu odpovídá důkaz sporem. Je to jeden z nejdůležitějších zákonů matematiky. Právnické fakulty učí, jak lze tento elementární požadavek spravedlivého soudu obcházet.
V současnosti někteří soudci používají předpisů z platného Občanského soudního řádu. Po sametové revoluci byly zrušené vojenské soudy. Každému soudci musí být lhostejné, zda daný čin, právo nebo skutečnost, kterou má rozsoudit, je někam zařazená (trestný čin, civilní spor).
Pane předsedo Baxo, soudce nesmí rozhodovat různě podle toho, jak žalobce sporný skutek (nebo právo) označí. Soudce musí rozhodovat podle své morálky a platných právních norem.
Pane ministře spravedlnosti, zákony matematiky patří do zákona. Asi vás to na fakultách neučili, ale staletí se v našich zemích tak soudilo.
Jestliže soudce jednou rozhodne, už nikdy se nesmí daným problémem zabývat. Ústava mu to jednoznačně zakazuje. Nezávisle a nestranně může soudce rozhodnout pouze jedenkrát. Odvolání musí řešit jiný soudce.
Jestliže si některá zákonná nařízení odporují, je na soudci, aby rozhodl podle svého svědomí. Je málo pravděpodobné, že by se lišily rozhodnutí dvou soudců. Ale i s tím naše Ústava počítá. Dvoustupňové soudnictví je zárukou spravedlnosti pro občany, instituce i pro stát. Svoboda slova, vzdělání občanů a úcta k zákonům matematiky nám zaručí spravedlivý stát.
Budou-li soudci dodržovat Ústavu, k soudům se bude chodit pro spravedlivé rozsudky, ne pro právní názory prokurátorů. Ekonomické úspory státu budou značné. Doba řešení jednotlivých případů se podstatně zkrátí. Náklady státu poklesnou o miliardy. Uvolní se řada pracovníků z ministerstva spravedlnost. Počty uvězněných se zmenší. Stát se nebude dopouštět trestných činů, odpadnou náklady za chybná rozhodnutí soudů. Žádný soudce nebude obviněný z korupce. Soudy budou skutečnou ochranou i pro nemajetné občany. Stanou se pilířem právního státu.
Politické subjekty, které se ucházejí o poslanecké mandáty, by si měly uvědomit, co je klíčovým posláním soudců. Hnutí ANO ve volbách v roce 2013 slibovalo: „Právo a soudy tu nejsou pro právníky, ale pro občany. To neznamená, že musí laik rozumět všem zákonům, ale naopak, že to nepotřebuje.“ ANO postupně získalo 18% a 30% hlasů. Bohužel se nyní potvrzuje, že způsob vládnutí je možný i při nerespektování pravdy. Čím déle tento stav potrvá, tím větší náklady to v budoucnosti Česku způsobí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
