V době hospodářské konjunktury padesátých a šedesátých let přicházeli do západní Evropy cizinci najímaní na manuální práce, vykonávané bez kvalifikace. V německy mluvících zemích se pro ně vžilo označení „gastarbeiter“ (občan jiného státu pracující dlouhodobě v hospodářsky vyspělejší zemi), u nás „gastarbajtr“. Spolková republika Německo řešila potřebu pracovních sil mezistátní smlouvou o náboru dělníků v Turecku a v Jugoslávii. Přičemž se dnes obyčejně zapomíná na fakt, že v Německu po válce bylo třeba obnovit zničenou infrastrukturu, opravit či vystavět nové domy pro obyvatelstvo i budovy průmyslových podniků a zavést v nich novou výrobu. To bylo možné přede­vším díky americké pomoci zvané Marshallův plán (European Recovery Program), který při­spěl k hospodářské rekonstrukci západní Evropy, tedy obnově průmyslu, zemědělství a oživení meziná­rodního obchodu. Tudíž šlo o úplně jinou situaci, než jaká je v dnešním Německu.

V souvislosti s ekonomickými problémy po arabsko-izraelské válce z roku 1973 pak západní státy, především Německo s Francií, nábor pracovních sil z řad cizinců zastavily. Jejich dosavadní imi­grační politika po­čítala s tím, že cizinci budou u nich pracovat jen omezenou dobu. A tak vlády na­bídly kompenzace všem, kdo se rozhodnou pro návrat do své domoviny. Současně však bylo po­voleno spojování rodin z humanitárních důvodů a místo věkově omezených skupin nekvalifikova­ných, manuálně pracujících cizinců, kteří původně nepočítali s dlouhodobým pobytem, natož s ně­jakou integrací, začaly tvořit součást západoevropských společností celé muslimské rodiny. Jinak řečeno, Ně­mecko zprvu předpokládalo, že zahraniční dělníci se po určité době vrátí zpět do jejich rodné země. Dlouhou dobu tak byla jejich občanská, politická a kulturní integrace odmítána, státní orgány po celou dobu podporovaly udržení jejich kultury pro usnadnění návratu imigrantů do jejich domoviny a „ochranu německé kulturní homogenity“. Pokud byly muslimské rodiny rozděleny, imi­granti rozlišovali mezi kulturou Evropy a kulturou jejich rodné země, podobně se stavěli i k náboženským otázkám. S příchodem rodin se však islám stal pro imigranty opět součástí jejich každodenního života, rodiny začaly dbát na dodržování muslimských zvyků a pravidel ve stravo­vání i oblékání, ve Francii a Německu namísto improvizovaných modliteben vyrůstaly se souhla­sem městských úřadů mešity a při mešitách kulturní či společenská centra.

Od 80. let minulého století si Němci začali uvědomovat, že začala éra globalizace. Nebylo tehdy populárnějšího slova než "multikulturalismus" a všichni byli nadšeni tím, že se svět díky glo­balizaci propojuje v jeden celek. Spolková republika Německo si v té době svoji nacistickou minulost vyku­povala tak, že lidem z jiných zemí pomáhala. Řada západoněmeckých politiků nabyla přesvědčení, že pouze naplňují to, co sami sobě a zbytku Evropy slíbili: že na rozdíl od nacistické minulosti bu­dou dbát na to, aby práva žádného člověka nebyla pošlapávána. Většina Němců byla také pře­svědčena o tom, že měl pravdu Immanuel Kant, když ve svých filozofických úvahách dospěl k vizi světa propojeného ideou věčného míru. Němcům tedy nešlo jen o sjednocení rozděleného Ně­mecka, ale též o sjednocení Evropy na zá­kladě ideálů pan-evropismu, za jehož zakladatele je po­važován ra­kouský šlechtic s českosloven­ským občanstvím, spisovatel a politik Richard Coude­nhove-Kalergi.

Když v roce 1923 vyšla v německém originálu jeho kniha Pan-Evropa, byla Coudenhove-Kalergiho idea jednotné a spolupracující Evropy ještě obecně považována za utopii, za chimérickou smyš­lenku hrstky intelektuálů a idealistů, kterým ležel na srdci osud poválečné Evropy a její uspořádání. Ovšem sám Richard Coudenhove-Kalergi si uvědomoval, že možnosti k uskutečnění jeho ideje drží v rukou politici, kteří k tomu mají reálnou moc. Teprve když oni pochopí nutnost sjednotit Ev­ropu a tím ji hospodářsky i politicky pozdvihnout a zajistit si tak mír, bude možné nastartovat ta­ko­výto proces. A jeho myšlenky, názory a teorie, prezentované v knize Pan-Evropa, díky politicky ak­tivním levicovým intelektuálům, skutečně pak začaly ke konci 20. století ovlivňovat evropskou poli­tickou scénu.

Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi (1894 – 1972) zasvětil myšlence vytvoření sjednocené Ev­ropy celý svůj život. On sám pocházel z manželství rakouského diplomata a Japonky, přičemž jeho rodokmen sahal do všech koutů Evropy. Proto se také vždy hlásil k toleranci národnostní, rasové i náboženské. Díky různorodým vlivům a množství podnětů z dětství a dospívání hodnotil dě­jiny ev­ropských států jako komplex spolu souvisejících událostí. Kromě pohledu zevnitř posuzoval Evropu i zvenčí a chápal ji jako aktéra světových událostí. Především však ve své vizi prozíravě kladl dů­raz na francouzsko-německé vztahy. Neboť tyto dva nejlidnatější evropské státy měly vy­tvořit bázi jeho Pan-Evropy, ve které nebylo místo pro Rusko a Británii. Evropa pro něj nebyla po­jmem geo­grafickým, ale politickým, přičemž „jediná síla, která může uskutečnit Pan-Evropu, je vůle Evro­panů; jediná síla, která může Pan-Evropu udržet, je vůle Evropanů. Spočívá tedy v rukou kaž­dého Evropana část osudu jeho světa.“ Coudenhove-Kalergi na troskách starého světa ve 20. létech mi­nulého století hledal pro Evropu nový řád, který by byl lepší, bezpečnější a možná i soci­álně spra­vedlivější než ten předválečný. K tomu vytvořil koncepci, jejímž posláním bylo „probudit velké poli­tické hnutí, dřímající ve všech národech Evropy.“