Ve skutečnosti mělo ale jeho poslední setkání s přítelem, ne náhodné setkání, skuteční přátelé se vždy setkají, když se nejvíce potřebují, zcela jiný charakter než přátelské poplácávání se po zádech před kamerami a přání si dlouhého žití...
Dalajlama je člověk, který se smrtí a umíráním zabývá celým svým bytím celý svůj život. Na toto, na vyprahlém Západě tak tabuizované, téma napsal dvě knihy: Rady jak umírat a žít lepší život a Radost ze života a umírání v pokoji. (Když jsem četla první z nich už jen název pobouřil mou tchýni. „Co to čteš, „Rady jak umírat..“ není to trochu morbidní?“ Proto také dalajlama u druhého titulu raději přehodil názvy obou poselství...) Rady jak umírat a žít lepší život jsou dalajlamovým komentářem ke klasickému textu tibetského buddhismu, a ať se zdá buddhismus i našim srdcím blízký, není to vůbec lehké čtení. Jde v podstatě o praktickou příručku pro všechny, kteří se chtějí prohlubovanou meditací lépe připravit na vlastní odchod z tohoto světa. Podrobně vysvětluje jednotlivá stadia umírání i způsob, jak si vštěpovat jejich posloupnost, aby umírání probíhalo beze strachu a aby hlubší stavy mysli, k nimž během něho dochází, mohly být využity pro duchovní praxi všech úrovní.
Je tedy možné, že by právě ten „na smrt z nejpovolanějších“ nepoznal na svém příteli, že se již chystá překročit základní hranici bytí a z hloubky svého bytí si právě jeho ještě naposledy zavolal? Není to možné, to jen „lidé Blesku“ mohou věřit tomu, že to s těmi deseti lety myslel dalajlama vážně. To jen pro nás, co máme z umírání panickou hrůzu a navíc ho jako jediné neumíme těmi našimi super rychlými a výkonnými médii vůbec zobrazit, musel dalajlama své skutečné poslání maskovat. Kéž by jednou přišel čas a Západ a Východ se na toto téma sešly a společně si ponotovaly: „Ano umíráme, ano, odcházíme z krásného světa do neznáma, a my se nebojíme, protože i ten odchod může být také krásný!“ Nu, možná jednou, až přestaneme mít tak strašně černé svědomí...
Týden před smrtí jednoho z nich, se staří přátelé sešli a nemuseli si nic předstírat. Jeden starý a nemocný věchýtek a druhý, ač na hodinkách času starý, životem překypující. Exprezident od dalajlámy dostal tibetský bílý šál a zlaté kolo, symbol duchovní změny, ochrany a schopnosti překonávat překážky... Ale i kdyby s těmi dvěma byla média celý den a slyšela každé slovo, nikdy by nezachytila skutečnou podstatu toho, o čem tito dva rozjímali. Budhista z Východu a intelektuál ze Západu se mohli sejít v hlubokém přátelském objetí na jedné cestě, protože oba dva si tu svou cestu šlapali sice po svém, ale se stejně hlubokou vírou, která ať oficiálně patří k jakémukoliv náboženství, vždy pramení na jednom místě. Pravidla jsou jednou dána, v tom zůstává život na světě zázračně krásný! Život dalajlamy i Václava Havla právě o těch jedněch pravidlech svědčí. A chce-li člověk umírat beze strachu, nejlépe ve spánku, pak na tom musí skutečně celoživotně makat.
„Šel si poctivě, s věčně bolavou otázkou co chtít a nechtít pro sebe, se starostí o druhé, mají-li alespoň to málo, co potřebují, a proto nemusíš mít strach. Žádný jiný úkol tu na světě člověk nemá. Ač jsi chtěl či ne, stal si se díky síle svého tázání hrdinou a hrdinové vždy umírají s hlavou vztyčenou. Možná se jen na chviličku zaleknou poslední zkoušky, ale pak i tu přijmou jako výzvu. Již dobře ví, že půjdou-li rovně, nikdy nemohou prohrát. Ani tělo nebude hrát po tak dlouhé cestě proti nim, již je téměř dokonale sjednoceno s duší. Tys to zvládl, Václave, a budou-li lidé oplakávat tvou smrt a spílat, že vůbec přišla, bude to jen proto, že budou toužit být jako ty a stejně jako ty i odejít.“
Publikováno se svolením vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
