Nejen samotná konference, ale celý helsinský proces byly předmětem vzpomínek i úvah lidí různého věku i profesí, přímých účastníků konference, analytiků, zpravodajců, těch, na které měly závěry konference přímý dopad v pozitivním i negativním smyslu, ale i těch, kteří se s důsledky Helsinek setkávali a vypořádávali daleko později. Účastnil jsem se nejen konference samotné, ale i jejich podvečerních ohlasů při dobrém moku i náladě a kladl jsem si otázku, co mně na těch vzpomínkách a analýzách zaujalo nejvíce. Měl jsem pocit, jako kdyby celá řada těch vzpomínek a komentářů vytvářela obrazy jakoby z jiného světa. Několikrát zaznělo i to, že dnes už vlastně Helsinky neplatí, ale to pořád ještě nebylo ono.

Nakonec jsem dospěl k závěru, že tehdejší svět helsinského procesu měl úplně jinou strukturu pravidel, a proto mi připadal takový jiný. Byl to svět sice bipolární, ale byl to i svět emancipace třetího světa, byl to svět po konci let šedesátých, která ukončila v myslích lidí svět poznamenaný druhou světovou válku, ať již se tak stalo v pozitivním nebo negativním smyslu. Změnila se dramaticky struktura mandátů v tom smyslu, kdo do toho má nebo nemá právo mluvit. Tento svět se v prvním desetiletí dvacátého prvního století definitivně odebral na věčnost, i když to bylo sem tam provázeno trochu dramatičtějšími projevy. Bohužel Evropa na tento proces reagovala způsobem, který právě vycházel ze světa, který už přestával existovat. Evropská unie a zejména Evropská komise v tom pokračují i nyní, kdy už po starém světě není skoro ani památky, ale v Bruselu se zaobírají pořád stejnými rituály a dokonce zdůrazňují, že čím více tyto rituály posílí, tím bude lépe. Dnes už je lidem víceméně jasné, že tudy cesta nevede, ale evidentně není žádná síla, která by do Bruselu donesla poselství, co že se to vlastně v EU a Evropě děje. Poslové špatných zpráv nejsou připouštění do normální diskuse, jsou okřikováni, je jim vyhrožováno anebo se s nimi prostě nikdo nebaví a dá se prostě jenom hlasovat.

Evropa, ve které žijeme, má tolik pravidel, že se v nich jen málokdo vyzná. Chybí ale ta základní, zásady. Mezi nejrůznějšími nesmyslnými normami občanského a rodinného soužití, velikosti ovoce, pokutování cestovních kanceláří za nenaplněná očekávání nebo nedostatek zážitků a v neposlední řadě ekologistickým normotvorným šílením včetně emisních limitů se naprosto ztratily nebo byly dokonce popřeny základy, které byly pilíři společenského soužití po tisíce let. Jde totiž o spojité nádoby. Čím více se ztrácí kontext pravidel, tím více je tento deficit doháněn počtem pravidel. Čím více je dílčích a často rozporuplných pravidel, tím více se ztrácí jejich kontext. Základem tohoto kontextu je oblíbená poučka, že „pravý džentlmen nikdy nehovoří s druhým pravým džentlmenem o tom, co by měl pravý džentlmen vědět. Dnes jsme v situaci, kdy každý může mluvit o čemkoliv s každým bez jakýchkoliv zásad a často tak bez jakéhokoliv porozumění. Svět pravidel je spjat nejen se světem zásad, ale rovněž se světem zákonitostí a světem příležitostí. Tyto světy tvoří kontext světa pravidel a dávají možnost pravidlům rozumět a správně je užívat. Pravidla pak lidem slouží a nejsou nástrojem šikany ze strany těch, kteří je umí lépe využít ve smyslu „vigilantibus iura scripta sunt“. Dnes mohou pravidla prakticky kohokoliv poškodit a cokoliv znehodnotit, ale opak je velkou výjimkou.