Před čtvrt stoletím jsme měli krásný společný sen. Zdálo se nám, že země, ve které žijeme, byla propuštěna z karantény. A my jsme snili o tom, že obnova suverenity naší republiky proběhne rychle a snadno, že stačí roztrhat staré vázací smlouvy, přešít ústavu na lidský rozměr, odstranit cenzuru a ploty na hranicích a samozřejmě přepsat učebnice dějepisu pod novým hodnotícím úhlem. Radovali jsme se z toho, že po dlouhé době přestáváme být jen čárkami ve statistice, že každý z nás má rovná občanská práva a těšili jsme se, že v proměněných poměrech vychováme z našich dětí přemýšlivé a svobodné bytosti. Zdálo se nám, že okolní tzv. vyspělejší svět vítá naše odhodlání s úctou a že nám bude dobrým rádcem. Před čtvrt stoletím jsme ale netušili, jak drahé to poradenství bude a kam nás zavede. Teď už to víme.
Dnes je 28. září, státní svátek nazvaný Den české státnosti. Máme však důvod k oslavám? Cítíme hrdost nad tím, kam naše republika došla za těch uplynulých šestadvacet let? Radujeme se z její rovnoprávné pozice v rodině evropského společenství? A můžeme být pyšní na naši účast v takzvaně obranném paktu NATO? Vzpomínáte si ještě na nadšení paní Albrightové, když nám gratulovala k přijetí do Severoatlantické aliance? Tvářila se jako štědrá tetička, která přináší vzácný dar. Mluvila o veliké poctě, které se nám dostalo a my jsme se těšili, až si ten dárek, skrývající se pod hezkým obalem, rozbalíme. Ale dřív, než jsme to stihli udělat, rozbalili to naši dárci sami, když využili naše nebe k přeletům svých bombardérů mířících na Bělehrad.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV