Ve středu 11. července 2018 se v rozporu s platným zákonem ve Sněmovní ulici shromáždilo několik desítek lidí. Přítomní policisté umožnili demonstrantům oblehnout hlavní vchod do Sněmovny, v níž probíhalo jednání před hlasováním o důvěře vlády. To, že policie nezakročila, znamená, že kdosi nezákonnou nátlakovou akci zaštítil.

Zatímco poslanci v obležené Sněmovně debatovali o tom, zda absolvování Vojenského gymnázia Jana Žižky je nesmazatelnou skvrnou v životopise zákonodárce, za vraty Sněmovny jim řvoucí a pískající „lid“ předváděl, jak křehkou pozici má v naší republice zákon, když i policisté, kteří jej mají chránit, mohou přijímat a plnit rozkazy k jeho porušení. Průběh středečního večera a noci ukázal i slabost silového ministra vnitra, když nedokázal (zdánlivě nepopulárním) rozhodnutím dát ulici před Sněmovnou jménem zákona vyklidit.

Účel světí prostředky

Chceme-li události středečního večera a noci rozklíčovat za pomoci starého politického a jezuitského sloganu, že účel světí prostředky, musíme postupovat od známého k neznámému. Užité prostředky jsme viděli v přímém přenosu, a nebyl to jen kompars v setmělé ulici, ale i narážky některých opozičních politiků z tzv. Demobloku vyslovené do mikrofonu v jasně ozářeném sále Sněmovny. Z oněch provokujících odkazů na probíhající demonstraci bylo zřejmé, že mezi nezákonným srocením pod okny a některými zákonodárci v sále je souhra. Co bylo účelem toho spektáklu, v němž roli statistů sehrála i nečinná policie?

Vylučovací metodou zjistíme, že záměrem dramaturgie nebylo zvrátit závěrečné hlasování. Podle závazných dohod měla vláda důvěru předem zaručenou (i s rezervou několika nepřítomných poslanců) a zrežírovaný povyk pod okny, přestože trval dlouhé hodiny, nemohl výsledek hlasování ovlivnit. Co tedy bylo účelem oné nátlakové akce?